Tindersticks - Čekání na...měsíc
7.1.2004 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika
Jaký pán, takový krám. Tindersticks vypadají jako intelektuálové, nosí saka jako Nick Cave a hrají zasmušilou podzimní muziku, u níž si citlivější povaha definitivně uvědomí, že podzim je vlastně nejkrásnější roční období. A pokud vás jejich hudba náhodou zastihne při slunném počasí, netruchlete. Nemůže být pořád jenom jasno.
Počátky jedné z nejosobitějších britských kapel, spadajících do pomyslného ranku indie music, spadají do roku 1992. Tehdy se trojice přátel, do té doby fungující v kapele Asphalt Ribbons, rozhodla, že dá svému hudebnímu snažení novou podobu. Jmenovitě šlo o zpěváka Stuarta Staplese, klávesistu Davida Boultera a hráče na violoncello Dickona Hinchcliffa. Vzápětí se k nim připojili kytarista Neil Fraser, baskytarista Mark Colwill a bubeník Al Macaulay. Tinderstick byli na světě.
První singl Patchwork vydali v roce 1992 u vlastní firmy Tippy Toe a o rok později pořídili eponymní debutové album. Byla z toho velká sláva nejen mezi zasmušilými posluchači, ale i mezi zmlsanými recenzenty. Hlavně pak Melody Maker si pošmákl a odměnil výlisek uznalou visačkou Album Of The Year.
Přinejmenším uznalým mručením však odborná veřejnost kvitovala každý následující výlisek, nemluvě o věrných fanoušcích, kteřísi z Tindersticks udělali nefalšovaný kult.
Příčiny kultu
Čím si vlastně Tindersticks toto renomé vydobyli? Pomineme-li striktně intelektuální image, může to být i tím, že hudebně lovili ve vodách, v nichž se to kultovními umělci jenom hemží. Jejich pomalá, zasmušilá muzika, postavená na tklivých a poměrně jednoduchých melodických nápadech, orchestrálním aranžmá a rozechvělém vokálu, je výsledkem okouzelní Joy Division (Staples ostatně v jednom rozhovoru přiznal, že svého času poslouchal aždo omrzení Unknown Pleasures), Leonardem Cohenem a dalšími básníky duše. Stejně jako pro ně byly i pro Tindersticks pocit a atmosféra důležitější než bůhvíjaká perfekce a cílená líbivost.
Dalším faktorem, který podtrhuje auru "kultovnosti", je práce na soundtracích. Tindersticks si velmi rádi čas od času střihnou hudbu k filmu, ovšem ne k ledajakému. Mainstreamové záležitosti bohorovně přehlížejí a místo toho doprovodí například kontroverzní snímek Trouble Every Day (česky Miluju tě k sežrání), který je jednou částí filmových recenzentů označován jako filozofické podobenství, druhou pak za nechutnou exhibici a perverzní porno.
Zkrátka a dobře, na koncertě Tindersticks se mnohem lépe než rozjívené pivní máničky seberealizují temně odění snílci s lahví červeného, tak.
Měsíční svit ozářil nikoliv byt, nýbrž divadlo
Zatím poslední album Tindersticks Waiting For The Moon, v podstatě zapadá do dosavadní diskografie. Najdeme na něm jedenáct skladeb, z nichž deset pochází z tvůrčí dílny kapely. Výjimku tvoří skladba 4:48 Psychosis, jejíž text je silně inspirován stejnojmennou divadelní hrou od Sarah Kane.
Deska rovněž obsahuje duet s francouzsko-kanadskou zpěvačkou Lhasou De Sala. Jde o písničku Sometimes It Hurts.
V rámci koncertního turné se Tinderstick podařil kousek věru obdivuhodný. Tři vystoupení odehráli v prostorách The Royal Court Theatre, což je podle deníku New York Times nejvýznamnější evropské divadlo, v němž si mimo jiné odbyla premiéru hra Look Back In Anger od Johna Osbournea.
Jde o bezesporu důležitý krok v kariéře Tindersticks, neboť jde o první kapelu, která měla možnost v této budově koncertovat.
Až vám zas někdo bude tvrdit, že členové Tindersticks jsou depresáři, nevěřte jim. Dave Boulter například má rád Beatles a britské komedie. A když s ním hovoříte, dokonce se tu a tam i plaše pousměje.
Kdy sis vlastně sám sobě řekl, že chceš být muzikantem. Co byl ten prvotní impuls?
Muziku jsem poslouchal docela dlouho, ale asi tak ve třinácti jsem si koupil první kytaru a rozhodl jsem se, že začnu taky hrát. Prvotní impuls? Už nevím, snad Beatles. Poslouchal jsem jejich písničky a říkal jsem si, že tohle bych taky jednou chtěl dělat.
Jaké ambice máš coby hudebník?
Chci jenom dělat muziku, na kterou bych mohl být pyšný. Nesnažímse vydělat co nejvíc peněz, chci nabídnout něco opravdového, co bude mít hodnotu.
Už poněkolikáté budete hrát v České republice. Zdá se, že tuzemští posluchači Tinderstick milují. Je tomu i naopak - milují Tinderstick české posluchače?
Určitě ano. Praha pro nás vždycky znamenala zvláštní místo s magickou atmosférou. Rádi se sem vracíme.
Čím si ten vřelý vztah mezi vámi a tuzemskými posluchači vysvětluješ?
Vlastně ani nevím. Je to nejspíš tím, že Praha a vůbec Česko má zálibu v potemnělé a pomalejší hudbě. Většina britských kapel spadá to tzv. kytarové škatulky a jde o výsostně britskou záležitost. Tindersticks v sobě zřejmě mají něco navíc, co oslovuje lidi v celé Evropě, tedy i Čechy.
Padne-li někde ve společnosti jméno Tindersticks, lidé většinou zareagují stejně: Ano, to je ta temná a depresivní kapela, všechny její desky zní stejně. Ovšem poslech vaší novinky prozrazuje, že to je velmi ukvapený závěr. Neboť Waiting For The Moon je velmi povznášející kolekce, vyzařující naději. Skladby Sometimes It Hurts či Trying To Find Me mají dar utěšit a pohladit. Můžeš popsat náladu, která během prací na novém albu vládla?
Ve studiu je většinou velmi dobrá nálada, rozhodně se při nahrávání neutápíme v depresích a chmurách. Prostě hrajeme, relaxujeme u toho a užíváme si. Žádný smutek při tom nepociťujeme.
Souběžně s novým albem jste vydali SP, na kterém je coververze z repertoáru Lee Hazelwooda. Proč jste si vybrali právě tohoto skladatele?
Hazelwood nás svého času docela oslovil a ovlivnil. Když jsem byl mladší, dost jsem ho poslouchal. Byl to výrazný skladatel a chtěli jsme jeho práci přiblížit našim fanouškům, kteří ho možná neznají.
Kromě řadových alb ve vaší diskografii figurují i soundtracky. Nechystáte na tomto poli něco nového?
Práce na soundtracích mě velmi baví, je to zase něco trošku jiného. Vyjadřujeme se víc hudbou, náladovými plochami a podobně. Je to dobrá zkušenost. Možná budeme v budoucnu pracovatna dalších filmech, ale zatím není nic jistého.
Máš nějaké oblíbené skladatele filmové hudby?
Líbí se mi práci Johna Barryho z šedesátých a sedmdesátých let.
A jaké filmy obecně ti vyhovují?
Mám široký záběr. Líbí se mi staré britské komedie, mám rád filmy Romana Polanskiho.
Viděl jsi jeho poslední úspěšný snímek Pianista?
Ne, dosud ne.
Diskografie
Tindersticks (1993)
Tinderstick II (1995)
Bloomsbury Theatre (live) (1995)
Nenette et Boni (1996)
Curtains (1997)
Simple Pleasure (1999)
Can Our Love (2001)
Trouble Every Day (2001)
Waiting For The Moon (2003)
Tindersticks v ČR
O tom, že se Tindersticks v Česku opravdu líbí, svědčí už to, žena tuzemská pódia zavítají již počtvrté.
Poprvé zde kapely vystupovala 23. května 1997 v prostorách Míčovny na Pražském Hradě. Následující koncerty se již odbývaly v Divadle Archa, která formaci hostila 24. září 1997 a 20. října 2001. Do těchto prostor můžete zavítat i 27. listopadu, neboť právě ten den bude ve znamení koncertu na podporu novinkové kolekce.
Jaký pán, takový krám. Tindersticks vypadají jako intelektuálové, nosí saka jako Nick Cave a hrají zasmušilou podzimní muziku, u níž si citlivější povaha definitivně uvědomí, že podzim je vlastně nejkrásnější roční období. A pokud vás jejich hudba náhodou zastihne při slunném počasí, netruchlete. Nemůže být pořád jenom jasno.
Počátky jedné z nejosobitějších britských kapel, spadajících do pomyslného ranku indie music, spadají do roku 1992. Tehdy se trojice přátel, do té doby fungující v kapele Asphalt Ribbons, rozhodla, že dá svému hudebnímu snažení novou podobu. Jmenovitě šlo o zpěváka Stuarta Staplese, klávesistu Davida Boultera a hráče na violoncello Dickona Hinchcliffa. Vzápětí se k nim připojili kytarista Neil Fraser, baskytarista Mark Colwill a bubeník Al Macaulay. Tinderstick byli na světě.
První singl Patchwork vydali v roce 1992 u vlastní firmy Tippy Toe a o rok později pořídili eponymní debutové album. Byla z toho velká sláva nejen mezi zasmušilými posluchači, ale i mezi zmlsanými recenzenty. Hlavně pak Melody Maker si pošmákl a odměnil výlisek uznalou visačkou Album Of The Year.
Přinejmenším uznalým mručením však odborná veřejnost kvitovala každý následující výlisek, nemluvě o věrných fanoušcích, kteřísi z Tindersticks udělali nefalšovaný kult.
Příčiny kultu
Čím si vlastně Tindersticks toto renomé vydobyli? Pomineme-li striktně intelektuální image, může to být i tím, že hudebně lovili ve vodách, v nichž se to kultovními umělci jenom hemží. Jejich pomalá, zasmušilá muzika, postavená na tklivých a poměrně jednoduchých melodických nápadech, orchestrálním aranžmá a rozechvělém vokálu, je výsledkem okouzelní Joy Division (Staples ostatně v jednom rozhovoru přiznal, že svého času poslouchal aždo omrzení Unknown Pleasures), Leonardem Cohenem a dalšími básníky duše. Stejně jako pro ně byly i pro Tindersticks pocit a atmosféra důležitější než bůhvíjaká perfekce a cílená líbivost.
Dalším faktorem, který podtrhuje auru "kultovnosti", je práce na soundtracích. Tindersticks si velmi rádi čas od času střihnou hudbu k filmu, ovšem ne k ledajakému. Mainstreamové záležitosti bohorovně přehlížejí a místo toho doprovodí například kontroverzní snímek Trouble Every Day (česky Miluju tě k sežrání), který je jednou částí filmových recenzentů označován jako filozofické podobenství, druhou pak za nechutnou exhibici a perverzní porno.
Zkrátka a dobře, na koncertě Tindersticks se mnohem lépe než rozjívené pivní máničky seberealizují temně odění snílci s lahví červeného, tak.
Měsíční svit ozářil nikoliv byt, nýbrž divadlo
Zatím poslední album Tindersticks Waiting For The Moon, v podstatě zapadá do dosavadní diskografie. Najdeme na něm jedenáct skladeb, z nichž deset pochází z tvůrčí dílny kapely. Výjimku tvoří skladba 4:48 Psychosis, jejíž text je silně inspirován stejnojmennou divadelní hrou od Sarah Kane.
Deska rovněž obsahuje duet s francouzsko-kanadskou zpěvačkou Lhasou De Sala. Jde o písničku Sometimes It Hurts.
V rámci koncertního turné se Tinderstick podařil kousek věru obdivuhodný. Tři vystoupení odehráli v prostorách The Royal Court Theatre, což je podle deníku New York Times nejvýznamnější evropské divadlo, v němž si mimo jiné odbyla premiéru hra Look Back In Anger od Johna Osbournea.
Jde o bezesporu důležitý krok v kariéře Tindersticks, neboť jde o první kapelu, která měla možnost v této budově koncertovat.
Až vám zas někdo bude tvrdit, že členové Tindersticks jsou depresáři, nevěřte jim. Dave Boulter například má rád Beatles a britské komedie. A když s ním hovoříte, dokonce se tu a tam i plaše pousměje.
Kdy sis vlastně sám sobě řekl, že chceš být muzikantem. Co byl ten prvotní impuls?
Muziku jsem poslouchal docela dlouho, ale asi tak ve třinácti jsem si koupil první kytaru a rozhodl jsem se, že začnu taky hrát. Prvotní impuls? Už nevím, snad Beatles. Poslouchal jsem jejich písničky a říkal jsem si, že tohle bych taky jednou chtěl dělat.
Jaké ambice máš coby hudebník?
Chci jenom dělat muziku, na kterou bych mohl být pyšný. Nesnažímse vydělat co nejvíc peněz, chci nabídnout něco opravdového, co bude mít hodnotu.
Už poněkolikáté budete hrát v České republice. Zdá se, že tuzemští posluchači Tinderstick milují. Je tomu i naopak - milují Tinderstick české posluchače?
Určitě ano. Praha pro nás vždycky znamenala zvláštní místo s magickou atmosférou. Rádi se sem vracíme.
Čím si ten vřelý vztah mezi vámi a tuzemskými posluchači vysvětluješ?
Vlastně ani nevím. Je to nejspíš tím, že Praha a vůbec Česko má zálibu v potemnělé a pomalejší hudbě. Většina britských kapel spadá to tzv. kytarové škatulky a jde o výsostně britskou záležitost. Tindersticks v sobě zřejmě mají něco navíc, co oslovuje lidi v celé Evropě, tedy i Čechy.
Padne-li někde ve společnosti jméno Tindersticks, lidé většinou zareagují stejně: Ano, to je ta temná a depresivní kapela, všechny její desky zní stejně. Ovšem poslech vaší novinky prozrazuje, že to je velmi ukvapený závěr. Neboť Waiting For The Moon je velmi povznášející kolekce, vyzařující naději. Skladby Sometimes It Hurts či Trying To Find Me mají dar utěšit a pohladit. Můžeš popsat náladu, která během prací na novém albu vládla?
Ve studiu je většinou velmi dobrá nálada, rozhodně se při nahrávání neutápíme v depresích a chmurách. Prostě hrajeme, relaxujeme u toho a užíváme si. Žádný smutek při tom nepociťujeme.
Souběžně s novým albem jste vydali SP, na kterém je coververze z repertoáru Lee Hazelwooda. Proč jste si vybrali právě tohoto skladatele?
Hazelwood nás svého času docela oslovil a ovlivnil. Když jsem byl mladší, dost jsem ho poslouchal. Byl to výrazný skladatel a chtěli jsme jeho práci přiblížit našim fanouškům, kteří ho možná neznají.
Kromě řadových alb ve vaší diskografii figurují i soundtracky. Nechystáte na tomto poli něco nového?
Práce na soundtracích mě velmi baví, je to zase něco trošku jiného. Vyjadřujeme se víc hudbou, náladovými plochami a podobně. Je to dobrá zkušenost. Možná budeme v budoucnu pracovatna dalších filmech, ale zatím není nic jistého.
Máš nějaké oblíbené skladatele filmové hudby?
Líbí se mi práci Johna Barryho z šedesátých a sedmdesátých let.
A jaké filmy obecně ti vyhovují?
Mám široký záběr. Líbí se mi staré britské komedie, mám rád filmy Romana Polanskiho.
Viděl jsi jeho poslední úspěšný snímek Pianista?
Ne, dosud ne.
Diskografie
Tindersticks (1993)
Tinderstick II (1995)
Bloomsbury Theatre (live) (1995)
Nenette et Boni (1996)
Curtains (1997)
Simple Pleasure (1999)
Can Our Love (2001)
Trouble Every Day (2001)
Waiting For The Moon (2003)
Tindersticks v ČR
O tom, že se Tindersticks v Česku opravdu líbí, svědčí už to, žena tuzemská pódia zavítají již počtvrté.
Poprvé zde kapely vystupovala 23. května 1997 v prostorách Míčovny na Pražském Hradě. Následující koncerty se již odbývaly v Divadle Archa, která formaci hostila 24. září 1997 a 20. října 2001. Do těchto prostor můžete zavítat i 27. listopadu, neboť právě ten den bude ve znamení koncertu na podporu novinkové kolekce.
časopis Rock&Pop 2003/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Tindersticks-Cekani-namesic~07~leden~2004/
Komentáře
&;
