7.1.2003 | Autor: Ondřej Bezr | sekce: publicistika Je to zajímavý fenomén. I když se rozhodně nedá říct, že by JIŘÍ PAVLICA a jeho HRADIŠŤAN patřili mezi televizní hvězdy a celebrity nablýskaného showbusinessu, těžko najdete někoho, kdo by o nich nikdy neslyšel. Ačkoliv pracují s folklórním materiálem, starou a vážnou hudbou, ale svým způsobem i alternativními proudy, o jejich hudbu mají reklamní agentury takový zájem, že jsou schopny postavit zákony své branže na hlavu. Jejich poslední alba splnila kritéria udělení Zlaté desky. A nejen to. Kdekoli Hradišťan hraje, je předem vyprodáno a na koncertech se prolíná skutečně nejširší myslitelné spektrum posluchačů. Tak tomu bylo i na předvánočním koncertě v Kolíně, kam jsem vyrazil, abych si s Jiřím Pavlicou popovídal o nedávné minulosti, současnosti i budoucnosti naší nejznámější cimbálovky.



O přestávce jste mi říkal, že podle lístečků s přáními, kterými publikum ovlivňuje program druhé poloviny koncertu, poznáte, jaký typ lidí se sešel. Opravdu na vás chodí dva oddělené tábory? A je jejich poměr odlišný podle regionů?

Je to vždycky případ od případu. Ty tábory nejsou až tak oddělené, byť se to tak podle lístečků může jevit. Někdy se ale na jednom lístečku objeví písně se Skácelovými texty vedle Za tú horú za vysokú. Řekl bych, že záleží na momentálním rozpoložení lidí - někdy mají chuť si s námi sami zazpívat. Kdybych to měl zobecnit, jsou to asi tři skupiny. Jedna zná naše písničky z desek, z festivalů a folkových scén. Druhá je tradiční, milující lidové písně. A třetí jsou lidé, kteří si třeba napíší Yesterday od Beatles - tedy možná trochu recesisté.

Na jaké nejextrémnější přání, kterému jste vyhověli, si vzpomenete?

Jednou jsme hráli Medvídka...

Takže vám stačí si jen říct tóninu a rovnou hrát cokoli?

My si většinou ani tu tóninu neřekneme. Špitnu ji jenom tehdy, když udělám krkolomnější 'zatáčku' - abychom ji nebrali příliš smykem. Zbytek už je jen kombinatorika.

Taky jste mi říkal, že publikum často chce slyšet Modlitbu za vodu. Myslíte, že to je opravdu takový hit sám o sobě, nebo k tomu přispěla reklama, ve které zní?

To nevím. Každopádně bývá zhruba na třetině lístečků. Ale asi k tomu ta reklama přispěla, protože občas některý posluchač jenom napíše, že by si přál 'tu z té reklamy'. Musím vám říct, že když jsem souhlas k reklamnímu použití téhle písně dával, prožil jsem si tři perné týdny a dvakrát odmítl. Napotřetí mě zastihli na šňůře ajá jim řekl, že moje požadavky by stejně nemohli splnit, protože by byly proti smyslu reklamy. A to jsem neměl říkat. "A aké sú vaše požiadavky," zeptali se mě - byla to slovenská agentura. "To, že já se zřeknu honoráře, je moje privátní věc, ale kdybyste se ho zřekli i vy, možná bychom se mohli začít bavit. A kdyby ještě i firma, pro kterou reklama je, dala nějaké penízky na něco smysluplného." Nakonec se vším souhlasili. Až ex post mi vysvětlili, že se jednalo o tak velký kšeft, že se jim i za mých podmínek bohatě vyplatil.

Ale asi dost vašich posluchačů tím bylo popuzeno...

Je pravda, že jsem snad poprvé v životě musel odpovídat na nějaké nepříjemné výpady. Nicméně jsem nereagoval zdaleka na všechny. Zprvu jsem to vysvětloval na našich koncertech, ale pak jsem s tím přestal. Jak říkám, trápil jsem se s tím tři týdny, ale ve chvíli, kdy jsem se rozhodl a věděl, že tím nikomu nic zlého nezpůsobím, měl jsem to vyřešené.

Jak sestavujete program koncertu? Má pevnou stavbu?

Ten, který jste dnes viděl - tedy vánoční -, je pro tento rok výjimečně téměř neměnný. Jinak program z takových pětadevadesáti procent sestavuji přímo na místě.

Takže kdyby měl Hradišťan přehrát všechno, co má v repertoáru, jak by to trvalo dlouho?

Je to tak osm hodin 'paměťového repertoáru' a tím pádem je jedno, jestli zrovna zatočím k horňáckým sedláckým nebo barokním písním. Těžko se vybírá.

Existuje část repertoáru, známého z desek, který koncertně nehrajete?

Jistě. Třeba proto, že na to obsazení Hradišťanu nestačí, což je případ několika písniček z Mysu Dobré naděje - třeba Studánka, kterou lidé hodně žádají. Druhý důvod je ten, že se některá píseň trochu 'vyžije' a my už z ní nemáme takovou radost. A za třetí záleží v některých speciálních prostředích na tom, kde hrajeme - když je to třeba Bazilika sv. Jiří, je výběr poněkud zúžený, i když možností zůstává mnoho.

Nedávno vyšla reedice alba Mys Dobré naděje s bonusem v podobě CD Ozvěny Afriky. Znamená to pro vás tečku za 'jihoafrickýmobdobím' Hradišťanu?

Přiznám se, že jsem to takhle mínil. Říkal jsem si - vydáme cédéčko, uděláme poslední podzimní šňůru s Dizu Plaatjiesem, bude podtrženo a sečteno. Jenomže když Dizu přijel, zaznamenal jsem u něj velký posun. Přijel profesionálně připravený a racionálně zodpovědný. Tím nechci říct, že by předtím nebyl, ale přece jen byto album mělo nést podtitul 'O trpělivosti' - z mé strany. Takže můj dojem z jeho letošní návštěvy byl velmi pozitivní. V průběhu koncertů se tudíž mé rozhodnutí zlomilo. Nevím, jestli ještě nějaká spolupráce skutečně bude, ale už nejsem rozhodnut, že by být neměla. Dokonce si myslím, že by se někdy v budoucnu mohlo rozvinout něco, kde bychom programově zašli ještě dál než na Mysu Dobré naděje.

Dalo vám setkání s africkou hudbou něco jako autorovi? Změnil jste se?

Určitě. Každá zkušenost člověka ovlivní - ať už vám někdo pomůže v nouzi nebo přepadne na ulici. Nechci, aby to vypadalo příliš vzletně, ale moje setkání s Afrikou nemělo zdaleka jen hudební polohu. Bylo všelidské. Jenomže když například vylezete na Stolovou horu a nohy vás bolí ještě doma na Moravě, tšžko ten pocit někomu popisujete.

Kdybych měl s odstupem času říct, co mi nejvíc utkvělo v paměti, byly by to dvě věci. Jedna z nich byla africká časomíra, která připomíná nahrávání playbackovým způsobem, vrstvení stopy ke stopě. Když jsem si natočil tanec s rohy z antilop kudu, afričtí muzikanti hráli šestnáct minut. Na Ozvěnách Afriky jsem nahrávku sestříhal na tři části - úvod, fragment z osmé minuty a finále. A jejich rytmusse nehne - to je neuvěřitelné! Přitom narůstá energie, vnitřní náboj.

Druhý problém byl, že Afričané jsou hodně hraví a jsou chytlaví na nejrůznější módní popíkové trendy. Bylo pro mě těžké vybalancovat své hudební myšlení a přesvědčení s až podbízivostí africké muziky. Ostatně, když Mys Dobré naděje vyšel, několik lidí se mě ptalo, jestli jsem se dal na popík...

O dalších oblastech, které se chystá Jiří Pavlica prozkoumat a jeho nápadech a projektech se dočtete v lednovém &Musiq.

Psáno pro: &musiQ 2003/01