Co se ví a neví o Bůhví
20.9.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
"Hrajeme muziku, která je, dá se říct, skoro z celého světa. Necháváme se inspirovat hudbou balkánskou, litevskou, ruskou, kubánskou. - no, a tak jsme si vymysleli pro to co hrajeme termín czech world music," vysvětluje klávesista pražské kapely Bůhví Ondřej Brzobohatý a jeho kolega kytarista Martin Hrubý s úsměvem dodává: "Nebo se to taky dá brát tak, že jsme Češi a přitom světoví, a k tomu ještě hrajeme muziku."
Jakkoli by se mohlo na první pohled z názvu Bůhví zdát, nejedná se o zpívající spolek křesťanské mládeže, nebo jinou programově nábožensky orientovanou skupinu. Jméno bylo před pár lety inspirováno titulem knížky amerického spisovatele Josepha Hellera, k čemuž textař, zpěvák a kapelník Martin Hrubý pohotově dodává historku. "To bylo tak, když byl v roce 1997 Joseph Heller v Praze, kapela ještě neexistovala, ale my všichni s Ondrou Brzobohatým a basistou Pavlem Trojanem jsme byli milovníky Hellerova apokryfního románu Bůhví, a tak jsme si nezávisle na sobě přišli pro autogram. Už jsme se tak trochu znali, věděli jsme o sobě, že jsme muzikanti, a když jsme tam tak stáli, všichni tři s knížkou Bůhví v ruce, napadlo nás založit kapelu a takhle jí pojmenovat." Než vykrystalizovala současná podoba Bůhví, prošla formace řadou personálních proměn. Od roku 2002 se ustálila v sestavě, kde vedle tří už zmíněných protagonistů, působí ještě trumpetista Karel Pičman a bubeník Jaromír Telenský. Právě tahle sestava má na svědomí i debutové album Akt, které vyšlo zjara letošního roku, a jemuž předcházela trojice demokolekcí, vydaných spíše pro potřeby kapely a nejvěrnějších příznivců. Ondřej Brzobohatý k albovému debutu dodává: "Je to deska, která obsahuje patnáct věcí, které vycházejí z toho, co je nám blízké - tedy z určitých etnických vlivů a inspirací. Na druhou stranu se ale snažíme tyhle vlivy uchopit posvém, vnést do písniček něco našeho, českého. Osobně mám třeba hodně rád kubánskou muziku, ale těžko bychom se mohli tvářit a hrát jako rodilí Kubánci, nebo, přesněji řečeno, snažit se o to. To prostě nejde. I proto jsme si vymysleli termín czech world music." Martin Hrubý přitakává: "Po pravdě řečeno, když se mám třeba jít podívat na českou bluesovou kapelu, mám už dopředu obavy, že mě to nebude bavit. Než poslouchat někoho, kdo se pracně snaží napodobit originál, je lepší si poslechnout přímo originál. Ale když ta kapela bere blues jako inspiraci a přidává něco vlastního, je to už docela jiná záležitost. Může to být něco vlastního v muzice, v textech. Vezměme třeba fantastické bluesové texty Josefa Kainara."
Kubánští uprchlíci a Compayovi Segundo
Ondřej Brzobohatý a Martin Hrubý jsou v rámci Bůhví také stěžejními, byť ne výhradními autory původního repertoáru. Tak jako hudba čerpá inspiraci z kubánské latiny a folklóru evropského severovýchodu a jihu, tak i příběhy textů se vesměs odehrávají v těchto končinách světa. Martin Hrubý popisuje: "Je vlastně těžké říct, odkud člověk čerpá poetiku, reálie a výrazivo. Je to strašně široká vrstva zdrojů. Jednak je to poezie, kterou člověk čte, která v něm zůstává a potom jí třeba úplně mimoděk vytahuje. Jednak se v člověku, jak vyrůstal, ukládala spousta muziky a písňových textů a ty jsou také natrvalo usazeny někde vespod a ovlivňují ho. Ovšem těžko jde zobecnit, jak to vlastně s inspirací k textům je, to lze dohledat a uvědomit si spíš v konkrétních případech."
Ondřej Brzobohatý doplňuje: "Martin tím má na mysli spíš jeho vlastní věci, vlastní invenci. Ale funguje to i dalším způsobem. Na desce jsou dvě kubánské věci, ke kterým texty vznikaly tak, že jsem mu je přinesl a řekl - Martine, já chci, aby to bylo o tom a o tom. A Martin si sehnal materiály, knížky, prostudoval je, přečetl a na jejich základě napsal texty. Byla to jednak písnička o Havaně, o kubánských uprchlících a jednak věc, kterou jsem chtěl udělat jako poctu Compayovi Segundovi. A tak Martin šel do městské knihovny, zjistil si o něm všechno co šlo a napsal text. Takže inspirace jsou někdy naprosto konkrétní."
Hledání a nalezní publika
Stejně jako je různorodá a členitá hudba Bůhví, je různorodé i publikum, které by mohla zaujmout a prostředí, kde by mohla znít. Představují si členové kapely jako ideální příbytek pro svou muziku spíš komorní folkové scény, literární kavárny, nebo třeba rockové kluby či velká festivalová pódia? Kam vlastně hudba Bůhví v ideálním případě patří?
Martin Hrubý uvažuje: "To je otázka. Nám už bylo vytýkáno, že nemáme jasnou cílovou skupinu, ale stejně tak jako rádi střídáme styly a hudební polohy, tak nás láká vyzkoušet si nejrůznější prostředí."
A Ondřej Brzobohatý přitakává: "Připadá mi, že dáli se říct, že hrajeme cokoliv, můžeme to také hrát kdekoliv. Samozřejmě, na deathmetalovém festivalu bychom asi dvakrát neuspěli. Jinak si ale myslím, že by naše muzika mohla patřit stejně tak před velké publikum,samozřejmě takové, které tahle hudba zjímá, jako do naprosto komorního prostředí."
"Hrajeme muziku, která je, dá se říct, skoro z celého světa. Necháváme se inspirovat hudbou balkánskou, litevskou, ruskou, kubánskou. - no, a tak jsme si vymysleli pro to co hrajeme termín czech world music," vysvětluje klávesista pražské kapely Bůhví Ondřej Brzobohatý a jeho kolega kytarista Martin Hrubý s úsměvem dodává: "Nebo se to taky dá brát tak, že jsme Češi a přitom světoví, a k tomu ještě hrajeme muziku."
Jakkoli by se mohlo na první pohled z názvu Bůhví zdát, nejedná se o zpívající spolek křesťanské mládeže, nebo jinou programově nábožensky orientovanou skupinu. Jméno bylo před pár lety inspirováno titulem knížky amerického spisovatele Josepha Hellera, k čemuž textař, zpěvák a kapelník Martin Hrubý pohotově dodává historku. "To bylo tak, když byl v roce 1997 Joseph Heller v Praze, kapela ještě neexistovala, ale my všichni s Ondrou Brzobohatým a basistou Pavlem Trojanem jsme byli milovníky Hellerova apokryfního románu Bůhví, a tak jsme si nezávisle na sobě přišli pro autogram. Už jsme se tak trochu znali, věděli jsme o sobě, že jsme muzikanti, a když jsme tam tak stáli, všichni tři s knížkou Bůhví v ruce, napadlo nás založit kapelu a takhle jí pojmenovat." Než vykrystalizovala současná podoba Bůhví, prošla formace řadou personálních proměn. Od roku 2002 se ustálila v sestavě, kde vedle tří už zmíněných protagonistů, působí ještě trumpetista Karel Pičman a bubeník Jaromír Telenský. Právě tahle sestava má na svědomí i debutové album Akt, které vyšlo zjara letošního roku, a jemuž předcházela trojice demokolekcí, vydaných spíše pro potřeby kapely a nejvěrnějších příznivců. Ondřej Brzobohatý k albovému debutu dodává: "Je to deska, která obsahuje patnáct věcí, které vycházejí z toho, co je nám blízké - tedy z určitých etnických vlivů a inspirací. Na druhou stranu se ale snažíme tyhle vlivy uchopit posvém, vnést do písniček něco našeho, českého. Osobně mám třeba hodně rád kubánskou muziku, ale těžko bychom se mohli tvářit a hrát jako rodilí Kubánci, nebo, přesněji řečeno, snažit se o to. To prostě nejde. I proto jsme si vymysleli termín czech world music." Martin Hrubý přitakává: "Po pravdě řečeno, když se mám třeba jít podívat na českou bluesovou kapelu, mám už dopředu obavy, že mě to nebude bavit. Než poslouchat někoho, kdo se pracně snaží napodobit originál, je lepší si poslechnout přímo originál. Ale když ta kapela bere blues jako inspiraci a přidává něco vlastního, je to už docela jiná záležitost. Může to být něco vlastního v muzice, v textech. Vezměme třeba fantastické bluesové texty Josefa Kainara."
Kubánští uprchlíci a Compayovi Segundo
Ondřej Brzobohatý a Martin Hrubý jsou v rámci Bůhví také stěžejními, byť ne výhradními autory původního repertoáru. Tak jako hudba čerpá inspiraci z kubánské latiny a folklóru evropského severovýchodu a jihu, tak i příběhy textů se vesměs odehrávají v těchto končinách světa. Martin Hrubý popisuje: "Je vlastně těžké říct, odkud člověk čerpá poetiku, reálie a výrazivo. Je to strašně široká vrstva zdrojů. Jednak je to poezie, kterou člověk čte, která v něm zůstává a potom jí třeba úplně mimoděk vytahuje. Jednak se v člověku, jak vyrůstal, ukládala spousta muziky a písňových textů a ty jsou také natrvalo usazeny někde vespod a ovlivňují ho. Ovšem těžko jde zobecnit, jak to vlastně s inspirací k textům je, to lze dohledat a uvědomit si spíš v konkrétních případech."
Ondřej Brzobohatý doplňuje: "Martin tím má na mysli spíš jeho vlastní věci, vlastní invenci. Ale funguje to i dalším způsobem. Na desce jsou dvě kubánské věci, ke kterým texty vznikaly tak, že jsem mu je přinesl a řekl - Martine, já chci, aby to bylo o tom a o tom. A Martin si sehnal materiály, knížky, prostudoval je, přečetl a na jejich základě napsal texty. Byla to jednak písnička o Havaně, o kubánských uprchlících a jednak věc, kterou jsem chtěl udělat jako poctu Compayovi Segundovi. A tak Martin šel do městské knihovny, zjistil si o něm všechno co šlo a napsal text. Takže inspirace jsou někdy naprosto konkrétní."
Hledání a nalezní publika
Stejně jako je různorodá a členitá hudba Bůhví, je různorodé i publikum, které by mohla zaujmout a prostředí, kde by mohla znít. Představují si členové kapely jako ideální příbytek pro svou muziku spíš komorní folkové scény, literární kavárny, nebo třeba rockové kluby či velká festivalová pódia? Kam vlastně hudba Bůhví v ideálním případě patří?
Martin Hrubý uvažuje: "To je otázka. Nám už bylo vytýkáno, že nemáme jasnou cílovou skupinu, ale stejně tak jako rádi střídáme styly a hudební polohy, tak nás láká vyzkoušet si nejrůznější prostředí."
A Ondřej Brzobohatý přitakává: "Připadá mi, že dáli se říct, že hrajeme cokoliv, můžeme to také hrát kdekoliv. Samozřejmě, na deathmetalovém festivalu bychom asi dvakrát neuspěli. Jinak si ale myslím, že by naše muzika mohla patřit stejně tak před velké publikum,samozřejmě takové, které tahle hudba zjímá, jako do naprosto komorního prostředí."
časopis Rock&Pop 2004/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Co-se-vi-a-nevi-o-Buhvi~20~zari~2004/
Komentáře
&;
