24.11.2010 | Autor: Petr Korál

Galén (64:22 + 68:29)
Konečně! Konečně se společného CD vydání (navíc v krásném digipacku a s informačně naprosto vyčerpávajícím bookletem) dočkala dvě alba Vladimíra Merty z roku 1989, natočená v červnu 1988 živě v pražské Malostranské besedě. Alba, která jsou dost možná vrcholem českého folku let těsně předrevolučních. Folku? Berte to slovo s přiměřenou rezervou, coby zjednodušené vyjádření pro akustické písničkaření. Protože Merta byl (respektive stále je) především naprosto jedinečný PÍSNIČKÁŘ.
Jedinečný jak svým originálním způsobem hry na kytaru, skrznaskrz prodchnutým improvizační svobodomyslností (proto snad nikdy nezahrál jednu a tutéž skladbu dvakrát zcela identicky a proto s ním jeho občasní technicky vycepovaní spoluhráči měli odjakživa „problém“, neboť předem rytmicky a tempově jasně daná forma Mertu svazovala), tak vpravdě fenomenálním veršováním. Poněvadž texty, které Merta psal a zpíval, vždy byly (až na pár ne vždy povedených legrácek, ale ty tu nenajdete) opravdová poezie s ohromující obsahovou hloubkou. Jeho brilantní práce s jazykem, smysl pro obrazotvornost a dar nenásilně dovádět posluchače ke hledání skrytých významů a „čtení mezi řádky“ často zaváněly až genialitou. Řada Mertových fascinujících slovních spojení a abstraktních mikropříběhů s mnoharozměrným poselstvím je doslova nadčasových a „nadrežimních“.
Oproti původnímu vydání se na tomto 2CD objevuje dalších osm tehdy natočených skladeb, včetně bolestně sžíravé Mertovy reflexe emigrace (nejen) kolegů z folkové branže nazvané Chór. Těžko hledat nějakou výhradu. Snad jen takovou, že Mertův repertoár byl už v té době velice obsáhlý a i když zde nenajdete jedinou slabou věc, mohlo se teoreticky samozřejmě dostat i na některé jiné písně a nahrávka mohla být dramaturgicky možná ještě o chloupek dokonalejší. Jen proto nedávám plný počet hvězdiček.

Zlatý hřeb: Praha magická, Ticho, Chór
Zní to jako: vrcholné okamžiky českého písničkářství na sklonku bolševismu

Body: