28.1.2010 | Autor: Petr Korál

Galén (35:50)
Pečlivě vypravená reedice legendárního „francouzského“ alba Vladimíra Merty z roku 1969 (natočeno bylo v Paříži už v roce předcházejícím) potvrzuje, že některé nahrávky prostě nestárnou a budou nejspíš fungovat i za sto a více let po svém vzniku. Na rozdíl od bezpočtu písní daleko slavnějších a populárnějších interpretů...
Čtyři značně neortodoxně pojaté české a moravské lidovky a stejný počet vlastních Mertových písní překračují hranice folku, k němuž je tento jedinečný interpret odjakživa řazen. Už tehdy se svým svobodomyslným pojetím hry na akustickou kytaru vymykal všem žánrovým zvyklostem a už tehdy svým bytostným básnictvím, fascinující prací s jazykem a schopností „uchopit neuchopitelné“ prostřednictvím zašifrovaných obrazů dělal z drtivé většiny tuzemských textařů v pomyslném boji se slovem bezradné statisty. Všechna čest nakladatelství Galén, že se rozhodlo Mertovo za jakékoliv společenské situace stále neuvěřitelně silné a zneklidňující písňové poselství uchovat a předat v důstojné podobě i dalším generacím.

Zlatý hřeb: Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr
Zní to jako: jeden z vrcholných momentů českého písničkářství

Body: