18.1.2007 | Autor: Ladislav Řehounek

Söhne Mann (2:15:51)
Od německého ansámblu Söhne Mannheims můžete čekat cokoliv a přesto budete překvapeni. Nic nehraje prim – žádný člen, žádný nástroj, žádný žánr. Jde o symbiózu silných osobností i širokého žánrového spektra, které od melodického nu-netalu proplouvá přes rock, hip-hop, jemuž se ostatně při své sólové dráze věnoval zakládající člen a frontman Xavier Naidoo, soul až po reggae.
Živé dvojalbum Power Of The Sound sice dosvědčuje do detailů propracované aranže a dává přitom tušit, že koncertní podoba kapely je úderná a podmanivá (což samo o sobě si zaslouží zmínku), ovšem staví před sebe bariéry. Pomineme-li mírně zploštělý zvuk, je velkou devizou celkový koncept nahrávky, která je nakonec pouhým slepencem prostřihů ze čtyř koncertů. Možná právě proto postrádá autentičnost, která obvykle bývá hlavním důvodem, proč se živáky natáčí.
Kapela ukazuje svůj um i svou přesvědčivost, ale tímto albem posluchači nedovoluje si je vychutnat. Deska totiž dovoluje atmosféře jen naslouchat, nikoliv se do ní ale vcítit, až si občas člověk řekne, že je to škoda. Přitom to mohla být dobrá deska, jen ta koncepce a zvuk...

Zlatý hřeb: nikoliv konkrétní skladba, ale smysl pro nadžánrovost
Zní to jako: Ten umí to a ten zas tohle... a všichni dohromady udělají moc... všichni dohromady udělají něco jiného.

Body: