7.12.2010 | Autor: Ivan Ivanov

Universal (48:24)
Po prvním poslechu je jasné, že Robert Plant počínaje deskou Dreamland (2002) již léta natáčí alba ve svém vlastním stylu, který neustálé zdokonaluje a piluje. Co to je styl? Všeobecně řečeno – návrat k rockovým kořenům, kde v převážně akustickém podání se mísí folk, blues, gospel a přidávají se vlivy world music. A světě div se, škála kvality jeho desek jde neustálé nahoru. Mighty reArranger (2005) bylo ještě lepší album než předchozí a vedlo k pětkrát Grammy oceněné desce Raising Sand (2007), kterou Plant natočil s bluegrassvou zpěvačkou Alison Kraussovou. A pokud se zdálo, že ho již nic nepřekoná, tak Band of Joy toto tvrzení vyvrací. Tentokrát Plant přezpíval skladby nejen od svých bluesových vzorů, ale sáhl i po tvorbě Los Lobos nebo se porozhlédnul i po Anglii a složil poklonu i folk-rockové legendě Fairport Convention. Společně s producentem a kytaristou Buddym Millerem vybrali skutečně jedinečný hudební materiál, který Plant svým procítěným zpěvem posunul do nebeských výšin. A pokud je vám název alba povědomý, tak věřte, že tak se jmenovala kapela, ve které Robert Plant s Bonzem účinkovali před založením Led Zeppelin. Co pak asi tímto názvem desky básník chtěl říct?

Zlatý hřeb: Angel Dance, Central Two -O-Nine
Zní to jako: mix z Boba Dylana, Tima Hardina, Donovana a Roberta Johnsona

Body: