21.10.2004 | Autor: Roman Jireš

EMI (51:40)
Je to jenom pouhá spekulace, ale kde by tohle album duetů (nejen) soulové legendy bylo, kdyby Ray Charles nezemřel?! Vždyť naposledy se do amerického popového žebříčku prodral na 145. místo před jedenácti lety albem My World a teď byl pár měsíců po pohřbu druhý... Zaplať pánbů že s deskou, kterou stihnul natočit před svou smrtí, takže nemusím nikoho podezřívat z hyenismu.
Charles byl obdivuhodný chlapík, který dokázal vkusně spojit jazz, blues, soul, rock´n´roll, country i pop takovým způsobem, že zásadně ovlivnil řadu svých následovníků. Navíc mu nescházel vzácný smysl pro humor, který mu umožnil natočit žertovné blues It Should Have Been Me nebo se vysmát svému postižení v roli slepého prodavače a zpěváka v úspěšné komedii Blue Brothers.
Genius Loves Company otvírá píseň Here We Go Again z Charlesova alba Listen z roku 1967 s hvězdou mladší generace Norah Jones a až po závěrečné Crazy Love s Van Morrisonem je přehlídkou vzácných uměleckých setkání různých umělců s jejich respektovaným kolegou. Najdeme zde ukázku ze zásadního počinu Modern Sounds In Country And Western Music z roku 1962 (You Don´t Know Me) s Dianou Krall, vydařené spojení s kvalitním popem (Sorry Seems To Be The Hardest Word) Eltona Johna, muzikálovou klasiku Fever s Natalii Cole, country-blues s Bonnie Raitt či Willie Nelsonem (Do I Ever Cross Your Mind? respektivě It Was A Very Good Year), pop 60. let Hey Girl s Michaelem McDonaldem či klasické blues Sinner´s Prayer s B.B. Kingem. Různorodost stylů a interpretů se s výjimkou příliš orchestrálně rozmáchlého Over The Rainbow s Johnny Mathisem podařilo díky čistým aranžím nakonec udržet pohromadě. Věřím tomu, že svou poslední desku velkomyslný Ray Charles nenatáčel jako hold sobě, ale svým hostům a hudbě jako takové.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/10