15.6.2009 | Autor: Josef Rauvolf

Island/Universal (38:09)
Od Polly Jean Harvey jsme se již dočkali všemožných překvapení, od brutálních vazbených kytar a úměrně tomu vyostřených výpovědí až k stejně brutální výpovědi posledního alba White Chalk, ovšem tentokráte skryté a o to drásavější, na svém novém albu, jež připravila s producentem Johnem Parishem, stojí někde uprostřed – jinými slovy, neřeže tak prvoplánově. Tak v Sixteen, Fifteen, Fourteen se sice zdánlivě neděje, text je o dětech, které hrají na schovávanou, Erika odpočítává a Daniel se někde schoval, toť vše – a přesto tušíte, z celé nálady písničky, aranže, zpěvu, i z těch střídmých slov, že se něco hodně ošklivého stane, musí stát... v písni The Chair se matka dívá na prázdnou židli, v níž měl sedávat její syn, nebýt toho, že „kousíčky mého života jsou pryč, odplaveny do vody, jež si vzala mého syna.“ P J Harvey se zkrátka nebojí říznout do sebe, a tím i do svých posluchačů, na nic si nehraje. Když v Leaving California konstatuje, že odjíždí, nikdy přeci neřekla, že zůstane, opět pod několika verši textu cítíme daleko širší, hlubší – sice nevyřčené, ale přesto skutečné – drama. Tak ale tomu bylo u P J Harvey vždycky, anebo snad ne?

Zlatý hřeb: The Chair
Zní to: jako pěkné psychodrama

Body: