13.11.2009 | Autor: Petr Korál

Supraphon (79:16)
O desce Když ti svítí zelená (vyšla v březnu 1989, byť natočena byla už o celý rok dříve a všude, včetně údajů na obalu, je datována letopočtem 1988) se dodnes mluví jako o metalovém albu Olympiku, jenže to bylo a je poněkud zavádějící. Heavy metal byl při její tvorbě pouze jedním z inspiračních východisek. Zjednodušeně řečeno, pořád šlo o normální, výrazně melodické rockové písničky typicky jandovského střihu, pouze byly servírovány v nepoměrně tvrdším zvukovém balení. Možná by bylo přesnější mluvit spíše o hard rocku, neboť skutečně metalovými výplachy byly kromě známé titulní věci vlastně už jen Já někde čet’ a závěrečný vtípek v podobě krátké fofrovačky nazvané Ukaž, jak rychle umíš hrát.
Podstatnější je něco jiného. I když album obsahovalo i nějaké skladatelsky matné písně (Inkoustová tečka, Letní vdovci, cajdáček Naděje dvou), celkově šlo o velice silnou kolekci. Omlazená sestava Olympiku byla tehdy při chuti a z desky to je i po těch letech cítit téměř hmatatelně.
Jako bonus je zde zařazena téměř celá (chybí jen jedna už dříve vydaná věc) živá deska Olympic v Lucerně (natočena 1982, vyšla o rok později). Působí to trošku nelogicky, ovšem na druhou stranu je tato nahrávka pádným důkazem, že Olympic se tenkrát nacházel ve své druhé vrcholné fázi – tu první si samozřejmě odbyl již na konci 60. let.

Zlatý hřeb: Nulový šance, Když ti svítí zelená
Zní to jako: odraz okouzlení Petra Jandy hard & heavy muzikou

Body: