11.3.2007 | Autor: Josef Rauvolf

Universal (116 min.)
Kompletní nadílka všech klipů, které Metallica natočila, je zajímavá hned z několika důvodů. Například rozdělení - z alba ... And Justice For All zde je jeden, z Metalliky již pět, Load je zastoupeno čtyřmi, Reload třemi, Garage Inc. dvěma, S&M a dvojka Mission Impossible jedním klipem, a konečně St. Anger čtyřmi. Lze to brát zároveň jako hodnocení jednotlivých alb kapelou samotnou? Zajímavé také je, že přestože byla Metallica v době vydání Master of Puppets dostatečně slavnou a úspěšnou, z tohoto alba žádný klip nevznikl. Firma šetřila? Sympatické je, že v řadě případů režiséři, a nejspíš i kapela, rezignovali na jednodušší přístup, kdy muzikanti mlátí hlavami o pódium a řežou do kytar, k tomu nějaké ty kalifornské holky v tričkách a je vystaráno. Prvním dílkem je One s výrazně protiválečným vyzněním, založený na filmu Johnny Got His Gun, něhož také vidíme úryvky. Zajímavé a působivé. Následující
Enter Sandman o Hajajovi je příjemně snové, samozřejmě ale nesmí chybět kapela, ale proč ne. Jen té snovosti mohlo být víc, ale vydýchali by to ale skalní fandové? Kdyby tam nepoletovaly vlasy? Zábavní jsou zde faličtí hadi a na ně nastřižené tváře muzikantů v extázi, i když jde spíše o kouzlo nechtěného. The Unforgiven je černobílý, obrazově čistý zápas malého kluka o přežití, o tom, jak mladého člověka parádně ten svět sešrotuje... Podobně vyznívá Hero Of The Day, režírovaný Antonem Corbijnem a popisující, jak moc nás ta média kolem ovlivňují a brousí. Budiž. Hodně pěkný je klip k písni Memory Remains, blýskne se v něm veteránka Marianne Faithful, jako herečka i zpěvačka. A opět staré téma: kolotoč byznysu, z něhož je těžké vystoupit, o to však snadnější vyletět... Inspirací zde byl film Sunset Boulevard o bývalé hvězdě, jež upadla v zapomnění, zešílela a stále si myslela, že je slavná. Jak poučné, že. The Unforgiven II je o touze prolámat se zdí, za sluncem. Opět poučné... i když, jak pro koho. Při natáčení pijácké Whiskey In The Jar si kapela parádně užíval, ostatně to James Hetfield ještě chlastal, doufejme tedy, že produkce nešetřila a nápoje byly skutečně alkoholické. Zajímavé ovšem je, že veškeré mejdanové scény jsou jenom „holky s holkama“! I když, možná mi to uniklo... A samozřejmě došlo na televizi letící oknem ven. V No Leaf Clover se Sanfranciským symfonickým orchestrem je vidět napětí i odevzdání, jak by ne, hrát s takovýmhle tělesem! Blýskne se tam i nebožtík Michael Kamen, který celé album aranžoval a dirigoval. Paráda. Stejně jako St. Anger, točený naživo v kalifornském kriminále San Quentinu. Hetfield tam všem těm pokerovaným pusinkám tvrdí, že „kdybych nepotkal muziku, byl bych mrtvej nebo tady. Radši jsem ale naživu,“ což mu můžeme věřit. Prostě, drsný a autentický pohled. Jako ve Frantic o zběsilém, zničujícím letu životem nebo v The Unnamed Feeling o depresích, úzkosti, schizofrenii a podobně, prostě, o lidech zahnaných do kouta. Jako bonus je tu pak upoutávka na celovečerní dokument Some Kind Of Monster, který u nás bohužel neprávem zapadl, jde přitom o film s daleko širší platností. Své si v něm totiž najdou nejen skalní fanoušci Metalliky či muziky vůbec, ale každý. Nebo snad ne?

Body: