6.9.2007 | Autor: Petr Korál

Universal
Krátce před uzávěrkou tohoto čísla mGuidu byla dvojdisková sbírka největších hitů Lucie Vondráčkové nejprodávanější tuzemskou deskou. Nešť – ať si každý vyhazuje peníze za co chce. Ale kdo má aspoň trošku vyvinutý smysl pro jakýs takýs vkus, musí nad tímhle faktem jen nechápavě zakroutit hlavou.
Lucie samozřejmě zpívat umí, o tom není sporu. Ale jestliže v naprosté většině zde přítomných skladeb vrší na plytký hudební podklad jedno útrpné slovní spojení za druhým (kdysi texty Hany Sorrosové reflektovaly pubertální naivitu začínající zpěvačky, aby se posléze změnily v jedno nekonečné vnitřně prázdné klišé), jsou jí její pěvecké kvality – solidní hlasový potenciál i výrazové schopnosti – v podstatě k ničemu.
Tahle kompilace jasně ukazuje, že Vondráčkové nesrovnatelně víc než řídké eurotechno nebo typicky středněproudé popěvky sedí muzikál Excalibur, spolupráce s kapelou Prowizorium (Voda), kytarovější, řekněme poprocková poloha některých věcí z alb Manon (2000) a Mayday (2003) a zejména subtilní folkrockové popěvky, kterými jako by její dvorní skladatel a otec v jedné osobě Jiří Vondráček vzpomínal na časy svého působení v Marsyas (Santa Fé, Láska na 100 let). Jenže přemíra škváru je v tomhle dvouapůlhodinovém materiálu natolik veliká, že ve výsledném hodnocení mi to neumožňuje udělit aspoň dvě hvězdičky, i když bych rád – nepovažuji totiž Lucii za beznadějný případ.

Zlatý hřeb: když už, tak Však ona vám to pěkně pomotá a Santa Fé
Zní to jako: ukázka toho, kam to vede, když talentovaná zpěvačka zůstává v drtivém sevření nepatřičných autorsko-producentských rukou

Body: