21.12.2009 | Autor: Petr Korál

Roadrunner/Warner (43:19)
Vše je přesně na svém místě. Líčení i muzika. Vzdor tomu, že Kiss už opět nehrají ve své klasické sestavě, v podstatě to nepoznáte ani vizuálně, ani hudebně. Eric Singer je sice o několik tříd lepší bubeník než Peter Criss, ale rozumně se drží v pozadí a nemá potřebu exhibovat – a nový kytarista Tommy Thayer? Jeho sóla znějí téměř tak, jako by byl jednovaječné dvojče Ace Frehleyho.
Avizovaný návrat Kiss do „zlatých sedmdesátek“ nebyl jen reklamní proklamací, ale stal se – až na pochopitelně daleko modernější sound – čirou realitou. Chcete typicky kissácké rockové popěvky se stadionovými refrény, chvílemi až popově vtíravého charakteru (Stand)? Občas odrhovačky, ale občas i parádní řízný hard rock (I’m An Animal)? Písničky pojednávající, zjednodušeně řečeno, o ženách coby věčném cíli muže-rockera-dobyvatele a o „balení na tisíc způsobů“? Toho všeho se vám dostane v míře vrchovaté. V tom dobrém i v tom špatném. A tak to asi má být. Fanoušek jistě ocení, že třeba skladba Danger Us působí skoro jako mladší dcera slavné hitovky Detroit Rock City... Jak můžete slyšet v úvodu každého koncertu Kiss: „Chtěli jste to nejlepší? Dostanete to nejlepší!“ Ve svém žánru jsou totiž Kiss svým způsobem vážně pořád nejlepší.

Zlatý hřeb: Danger Us, I’m An Animal
Zní to jako: Kiss v 70. letech

Body: