1.4.2008 | Autor: Petr Korál

AVIK (58:13)
Západočeskou bluesrockovou kapelu Jedubaby v září 2006 postihla tragická událost. Jakýsi pirát silnic srazil jejího frontmana, zpěváka, baskytaristu a hlavního autora Petra Levoru řečeného Gibson a nechal ho bez pomoci umřít. Jeho kolegové se však rozhodli to nezabalit a vlastně na Gibsonovu poctu natočit nové, svým způsobem posmrtné album, které však bylo připraveno ještě za Levorova života. A jejich rozhodnutí lze jedině kvitovat.
...ta poslední... je totiž možná nejnadupanější a zároveň i nejpestřejší deska v celé diskografii Jedubab, dosud čítající dvě dema a dvě oficiální kazety, vesměs natočené a vydané už v minulém desetiletí. Přináší zemité, náležitě živočišné „bílé blues“ a na škodu rozhodně nejsou ani okamžiky, kdy se soubor vymaní z převažujícího dvanáctkového rámce. Ať už jde o stonesovskou pecku Wounded Knee, boogie a jižanským rockem nasáklou Ta je má nebo kultivovaným písničkářským bigbítem ošlehané Hotely a titulní song.
Jedubaby neobjevují žádnou Ameriku, ba ani Británii či cokoliv jiného, v těchhle hudebních vodách už bylo všechno zásadní dávno a mnohokrát „vyloveno“ – přesto je poslech tohoto disku fajn.

Zlatý hřeb: ...ta poslední...
Zní to jako: poctivý blues rock

Body: