3.10.2005 | Autor: Roman Jireš

Warner Music (60:17)
Nová deska kytarového mistra "Slowhand" je důkazem, že označovat Erica Claptona za bluesmana je přinejmenším nepřesné. Na to má ve své bohaté diskografii po roce 1970 příliš málo čistě bluesových kousků a příliš mnoho "obyčejných" písniček s ambicemi stát se vkusnými rozhlasovými hity. Už skutečnost, že Clapton je držitelem ocenění Grammy za rockový zpěv (skladba Bad Love), v podstatě popovou píseň (My Father´s Eyes) i muzikantsky parádní MTV Unplugged svědčí o jisté stylové rozevlátosti. A stylové nevyváženou kolekcí, byť brilantně zaranžovanou a zahranou, je i album Back Home.
Vše na něm začíná v příjemném klidu. Akustické kytary v So Tired podporují ženské sbory a domácí pohodu podtrhují dětské hlasy v závěru.
Spíše melancholický ráz albu dává reggae Say What You Will i možná příliš dlouhá převzatá skladba Love Don´t Love Nobody od Josepha Jeffersona. První singl z alba Revolution upozorňuje na často přehlíženou věc - Clapton je nejen skvělý kytarista, ale také velmi dobrý zpěvák. Dvěma skladbami na desku přispěl člen Claptonovy kapely, kytarista Doyle Bramhall II, ale vypadá to, jako by šlo o písně dvou zcela rozdílných autorů. Jeho hutné elektrické blues Lost And Found je rozhodně zajímavější než tuctové Piece Of My Heart. Pěkné klávesové plochy nabízí One Day s hostujícím Steve Winwoodem, spíše jako šikovná úlitba popovým bohům zní Love Comes To Everyone od George Harrisona. Prostě, jak už bylo naznačeno, jde o trochu nevyrovnanou kolekci zakončenou cinkavým akustickým titulním kouskem.
Čím častěji tuhle desku bez zjevného nadčasového hitu poslouchám, tím je mi jasnější, že v bohaté sbírce Claptonových nahrávek patří k těm lepším.

Zní ti jako: Výběr z Claptonovýchh desek z 80. let bez hitů
Zlatý hřeb: Revolution, Lost And Found


Body:

Psáno pro: časopis mGuide 2005/04