11.2.2002 | Autor: Hynek Dedecius

Warner Music (72:10)
Veřejně přiznávám, že Forever Young kdysi bývalo mou vůbec nejoblíbenější skladbou a že jsem v oněch dobách k Alphaville vzhlížel s nekonečnou úctou. Jejich emotivní melodie v 80. letech právem vyčnívaly z novoromantického kotle a s těmito sladkými vzpomínkami se jejich kapitola měla uzavřít. Bohužel, nestalo se. V roce 2001 přišlo zištně v čase předvánočním na trh příšerné album Forever Pop, obsahující otřesné remixy oněch věčných popových, ale působivých hitů. Když jsem se dočetl, že desku sami Alphaville produkovali a že si za ní tedy zřejmě plně stojí, je mi do pláče a chci vrátit čas, protože tím jasně potvrzují, že navždy patří do let osmdesátých a v právě načatém století nemají co pohledávat. Pod nálepkou 'The Hits of Alphaville in the Sound of 2001' klidně schvalují totální degeneraci svých nápadů a tolerují předělávky v duchu neúnosných 'současně znějících' eurotechno odpadků (od F.A.F., Warp Acht, Paula Van Dyka, Eiffel 65...), případně jinak zkyslých forem. Myslím, že funkce remixu spočívá v zajímavém zvýraznění určité partie nebo myšlenky skladby, na Forever Pop však dosahuje efektu jediného - zprznění originálu. Ze třinácti zúčastněných snese pamětník jen dva kousky - úplně jiný, přezpívaný a do Brazílie přenesený Jet Set v podání Saunaclub + mnohem horší, leč snesitelnou veselou cureovku Red Rose od Marka Plati s fajn baskytarou. Zbytek rozdupat, poněvadž vzpomínky si špinit nehodlám.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02