10.2.2006 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika Těžko najít víc potěšující zprávu pro četné příznivce Michala Prokopa, který je podepsán pod kapitolami v dějinách českého rocku, které patří mezi ty nejvýznamnější a posluchačsky nejoblíbenější. Michal Prokop je zpátky po dlouhých sedmnácti letech se zbrusu novým albem Poprvé naposledy, které se nese v intencích toho nejlepšího z jeho tvorby. Navíc slovíčko poprvé v názvu desky možná slibuje, že tato událost by nemusela být jednorázovou záležitostí.

Vzpomenete si ještě, jaké byly vaše plány před sedmnácti lety, když jste dokončoval desku Snad nám naše děti…?
Rozhodně jsem netušil, že ten režim padne tak rychle a že mě to vystaví do situace, kdy se člověk rozhoduje, co bude dělat dál. Netušil jsem, že opustím showbyznys a že se budu věnovat politice. I když moje hudební aktivity k něčemu takovému směřovaly, až do takových důsledků jsem to neměl promyšlené.

Nemrzí vás teď při zpětném pohledu, že jste odešel od hudby na tak dlouhou dobu?
Hudba mi určitě chyběla, jinak bych se k ní teď nevracel. To že jsem odešel z hudební branže, z profese jako takové, mě tolik nemrzelo. Je dobře znát svoje limity a odhadnout čas, kdy odejít. Ta branže, stejně jako sport, má své limity a člověk by měl odejít, dokud je na vrcholu.

Měl jste tehdy pocit, že jste dosáhl v muzice všeho, co jste mohl?
Spíš jsem měl pocit, že s muzikou, kterou dělám, nemám dál kam jít. Neměl jsem a ani teď nemám v plánu objíždět do smrti republiku a přesvědčovat těch pár lidí, které to zajímá, že umím na jevišti být za hvězdu, jak to dělala Ljuba Hermanová ještě v osmdesátce.
Bylo mi tehdy pětačtyřicet, věk, kdy chlap má pocit, že by mohl dělat i něco jiného. Nikdy jsem se neorientoval jenom na jednu činnost, i když hudba byla vždy ústřední motiv mého života.

Tehdy do politiky vstoupilo více hudebníků, ale vy jste v ní zůstal nejdéle. Vám se v ní tak zalíbilo?
Mě to zaujalo. Měl jsem ambice se to naučit, protože je to profese jako každá jiná. Michal Kocáb se dal na podnikání a Vláďa Mišík měl pocit, že musí na čas splnit povinnost před lidmi, kteří ho zvolili a vrátit se pak zpátky do branže. Já jsem se to chtěl opravdu naučit, a to pár let trvalo. Politika mě vlastně zajímá pořád, i když jsem již pár let mimo ni a současná česká politika mě příliš nebaví.

Jenže, kdo si dneska vzpomene, že jste byl garantem projektu Praha - evropské město 2000. Všichni si v souvislosti s vaším jménem vybaví písničky, které jste nazpíval.
Máte pravdu, ale nemrzí mě to. Vždycky je to něco za něco. Samozřejmě, kdybych se úplně odstřihl od branže, dneska bych nestál před tím, že mi vychází deska po tak dlouhé době. Kdybych se ocitnul ve stejné době a ve stejné situaci, ve které byl ten stát v roce 1989, asi bych se jinak nerozhodl.

Co je víc nejistější povolání, hudba, nebo politika?
Určitě je nejistější politika. V politice nikdy nevidíte dosah těch rozhodnutí, které děláte a vlastně vkládáte kamínek do mozaiky, kterou skládají další lidé s vámi. V muzice lidi buď přijdou, či nepřijdou, koupí si desku nebo nekoupí. V tom směru je muzika jistější, protože víte, na čem jste.

Album Černé ovce z roku 1997 jste natočil ve spolupráci s lidmi, které máte kolem sebe i na nové desce. Proč jste ho tehdy nepojal jako vaši další sólovou desku?
To byl projekt Honzy Hrubého, který byl autor hudby a já jsem byl původně přizván pouze jako interpret, který měl nazpívat jednu písničku. Teprve později se ukázalo, že jich bude šest. I když nakonec Černé ovce též vnímám jako svoje dítě, je to něco jiného než novinka Poprvé naposledy, kterou jsem celou inicioval, podílím se na ní i autorsky a provázel jsem ji až do finále i jako producent sám sobě.

Kdy vzniknul nápad na vydání nového alba?
Je to rok a půl a ten impuls byly určité výzvy Pavla Šruta, který již několik let naznačoval, že bych měl něco zkusit a já jsem to vnímal jenom jako určitý hec. V létě 2004 mi Pavel přinesl prvních deset textů a já jsem potom zavolal svým věrným jako Honzovi Hrubému a Luboši Andrštovi. Oslovil jsem i Petra Skoumala, který mě velice mile překvapil, že do toho půjde a nakonec je na desce nejvíc autorsky zastoupen, má na ní šest věcí.

Již od úvodní skladby je znát, že vám Pavel Šrut evidentně psal texty na míru.
Ano, je to tak. V dalších skladbách se objevují odkazy na naše starší skladby a zmiňují se Krásné ztráty, Kolej Yesterday, Nic ve zlým a další, které navazují na to, co jsme dělali před více než dvaceti lety.

Nové album jste koncepčně nepojal coby pokračování triptychu Kolej Yesterday, Nic ve zlým a Snad nám naše dětí…?
Nechtěl jsem přímo navazovat na ten triptych, chtěl jsem to udělat jinak, ale s vědomím, že přece musí být spojitost s tím, co lidi za ta léta ode mě znají a očekávají. Navíc se změnila doba a určitá témata nebo motivy, co hraničily s politikou, mi přišly zbytečné. Na nové desce jsem chtěl zachovat určitou jednotu, která je v textech a v mém zpívání. Aby to nebyla jednoznačně deska bluesová či rocková. Myslím si, že ten model, ke kterému jsem vždycky směřoval, se tak otevřeně projevil až teď. Chtěl jsem, aby deska byla stylově co nejpestřejší, aby tam byl blues, rock, jazz až po cikánskou dechovku. Můj sen vždycky byl umět to, co uměl můj největší a jediný pěvecký vzor Ray Charles, který mohl zpívat cokoliv a pořád to byl on.

Album jste natočil za pomoci muzikantů jako jsou Jan Hrubý a Luboš Andršt, kteří byli dlouholetými členy vaší kapely Framus 5, neuvažoval jste o její obnovení ?
Když jsme točili desku, neměl jsem pocit, že znovu chci stavět Framus 5, ale turné, které proběhne v letošním roce, bude pod hlavičkou Framus 5.

Jaká bude koncertní sestava nových Framus 5?
Honza Hrubý a Luboš Andršt. Honza Kolář na klávesy, který s námi točil Kolej Yesterday. Zdeněk Tichota na basu a Pavel Razim na bicí. Z Yo Yo Bandu přijdou dechaři Jiří Šíma a Bobík Kubát. Pro mě je dneska složité dávat dohromady kapelu, kterou nemůžu živit, a tak i z organizačních důvodů jsem ji sestavil z Blues Bandu Luboše Andršta, částečně z Kukulína Honzy Hrubého a částečně z Yo Yo Bandu.

Chystáte se v muzice opět pobýt delší dobu?
Myslím si, že v mém věku, letos mi bude šedesát, představa nějakého comebacku na plný pracovní úvazek je nereálný. Každopádně tento rok zcela zasvětím muzice. Po křtech desky a letních festivalech na podzim odehrajeme větší turné po republice.

Psáno pro: časopis mGuide 2006/01