přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníMartin Kratochvíl - Hudební hodokvas s Jazz Q

16.1.2008 | Autor: Leoš Kofroň | sekce: publicistika

 fotogalerie

Jazz Q

Jazz Q

foto: Supraphon

Po roce 1989 bylo jeho jméno vnímáno především v souvislosti s podnikáním, ovšem hudebním fanouškům-pamětníkům se okamžitě vybaví ve spojení s Jazz Q, jednou z nejoriginálnějších kapel, které v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let na tuzemské scéně působily. Skupina tehdy vydala šest pozoruhodných, převážně instrumentální alb (je však třeba zmínit i velmi podnětné období s anglickou zpěvačkou Joan Duggan), jimž vtiskl svůj nezaměnitelný autorský rukopis. Řeč je pochopitelně o hudebním skladateli a klávesistovi Martinu Kratochvílovi. Před pěti lety skupinu znovu vzkřísil a společně zas vystupují po klubech. Nyní připravil retrospektivní box osmi CD disků, na němž najdeme všechna řadová alba Jazz Q, koncertní nahrávky i nepříliš známou písňovou tvorbu kapely.

Jak vlastně název Jazz Q vznikl?
Tohle se opravdu moc neví. My jsme někdy v pětašedesátém hrávali taková jam sessions ve Viole, doprovázeli jsme pásmo beatnické poezie. Jednou něco z programu vypadlo a za námi přišla paní Petřínová, která to měla na starosti, že místo toho uděláme jazzový koncert. Neměli jsme ovšem tehdy ještě žádné jméno, ale než jsme se stačili domluvit, tak nechala vylepit plakáty, kde stálo Jazz Q. Myslím, že měla docela šťastnou ruku, i když to bylo poněkud zavádějící. Ano, chránilo nás to v období, kdy jsme hráli rock’n’roll, protože nálepka jazz byla vnímána jako hudba pracujícího lidu, zejména černého. Takže když došlo na zákazy, které postihly Flamengo či Blue Effect, tak ruka toho papaláše se vždycky u nás zarazila a i díky tomu jsme nějak přežili.

Se žádným zákazem se tedy skupina za dobu své existence nemusela potýkat?
Pogromy se pochopitelně nevyhnuly ani nám. Snad k největšímu průšvihu došlo v Plzni, jestli znáte sál Peklo. Bylo beznadějně vyprodáno, lidi lezli po skleněné střeše, ta se propadla a spadla dovnitř. Kromě toho tam všude na zdech byly nápisy Jazz Q a Dubček, nevím proč. Jako bychom byli nějaký symbol odporu… Takže jsme pak měli Plzeň asi na dva roky zakázanou, mimo jiné i se zdůvodněním, že nemáme v repertoáru žádnou sovětskou píseň. A když jsme se tam pak vrátili, tak sál hlídali policajti i hasiči a muselo zůstat rozsvíceno, což se divákům nelíbilo. Přiletěla první noha od židle, nakonec se rozmlátily židle a stoly a průser byl znovu…

Pojďme k muzice. Na albu Coniunctio z roku 1970 se jméno Jazz Q objevilo ve společenství Blue Effectu. Považujete ho za regulérní desku kapely? Ptám se i s ohledem nato, že na právě vydávaném kompletu není vůbec zastoupeno…
Jsou pro to dva důvody. Jednak už na CD vyšlo dříve a pak, Coniunctio tak zcela nezapadá do tohoto kompletu desek, jež tvoří sevřenou linii s naprosto logickou návazností. Kde jedno album končí, druhé začíná. Jazz Q v onom období bylo přece jen ještě i pod vlivem Jiřího Stivína a i když je to moc pěkná a taková drzá muzika, po zralé úvaze jsme se rozhodli, že začneme až od Pozorovatelny.

Styl Jazz Q se vždy obtížně určoval. Nejčastěji byl označován jako jazz rock, i když tehdy do téhle škatulky patřily především kapely s dechy jako Blood, Sweat and Tears nebo Chicago…
To je jen jeden úhel pohledu, já měl trošku jiné vidění. My v tu dobu ještě s Jirkou Stivínem hodně jezdili ven a viděli jsme Chicka Coreu, Mikea Nocka, Johna McLaughlina a tam žádné dechy nebyly. Pozorovatelna byla přesně pod vlivem tohoto hraní. Herbie Hancock, Mike Nock… Později se ale naše muzika ubírala mimo škatulky, poslední desky Hodokvas a Hvězdoň jsou už skoro na pokraji vážné muziky. Těch vlivů je tam hodně, už to není takové jakoby jednovrstevnaté.

Na co nejvíc zabírali posluchači u nás a v zahraničí?
Tuzemské publikum nás začalo milovat v době, kdy jsme přišli s big beatem. A zahraniční publikum teprve tehdy, když jsme ho naopak dělat přestali.

Vždy jste se profilovali především jako instrumentální kapela a písničky podle Vašich vlastních slov tvořily jen jakousi ’přidružená výrobu’. S přihlédnutím k tomu však Jazz Q spolupracoval s nebývale velkým počtem zpěváků, o čemž podává svědectví i osmé bonusové cédečko. Co vás k tomu vedlo?
Po spolupráci s výtečnou Angličankou Joan Duggan jsme pořád hledali dalšího zpěváka, který by byl taky svým způsobem nějak ujetý. Objevili jsme jazzovou vokalistku Mirku Křivánkovou, českou Ymu Sumac. Měla zpívat beze slov, což byla výhoda i s ohledem na cenzuru. Jenomže to nějak nedopadlo, i když jsme toho spolu hodně natočili do filmu. Pak přišel Oskar Petr, s nímž to bylo ono, jenomže ten zas emigroval… Tak jsme našli Janu Koubovou a ty její bonusy, to jsou moc pěkně udělané pecky, který tehdy vyšly jen na vinylových singlech. Když jsem se teď probíral archivem, tak mě i po létech docela oslovily.

Najdou se tu i dvě hodně nečekaná jména: Ondřej Hejma a Michael Kocáb…
S Ondřejem je to docela záhada. Našel jsem takovou divnou nahrávku a vůbec nevěděl, kdo to zpívá. Pak mi žena poradila, že to asi bude Žlutý pes. Tak jsem to Hejmovi poslal a ten potvrdil, že je to on. Ale čí je text, tady bylo taky velké váhání, jestli Hejmův nebo Žantovského. Ani jeden z nich si nebyl jistý. Spíš to ale vypadá na Žantovského, tak je tam uveden on. Bez záruky...
A Kocáb? Taky krásná historka. Tady byl natočený jen základ a když Michal jednou přijel k nám do Mnichovic, tak se mu to tak líbilo, že to chtěl nazpívat. Text k Zatmění měsíce si původně pro sebe napsal Oskar Petr, ale ten už byl pryč. Takže si ho vzal Michael, všichni jsme museli ze studia pryč, on si tam s tím pohrál a myslím, že se to docela povedlo. Jenomže Kocáb pak upadl v nemilost stejně jako Oskar Petr, takže písnička už na desce nevyšla. Mimochodem, tohle je pecka, kterou hrajeme i dnes.

Naopak bych očekával nějakou nahrávkou s Janou Kratochvílovu. Nic se nedochovalo?
Navštívil mě nějaký pán z Brna, který ví o Jazz Q absolutně všechno a ten tvrdí, že s ní nějaké nahrávky existují a dokonce v angličtině. Prý jsme dělali nějaké demo snímky pro Artii. Ani jeden z nás však neví, kde jsou. Já mám zas pocit, že se tehdy točil singl pro Panton, ale též se jej nepodařilo dopátrat.

Poslední alba Jazz Q už směřovala spíš jako by k ambientu a vlastně předznamenávala to, co jste pak rozvinul s Tony Ackermanem či na ryze akustickém albu Ornament. Co se dá od Jazz Q a Martina Kratochvíla nyní ještě očekávat?
Kapitola Jazz Q, té jeho první fáze, je víceméně uzavřená. Proto vydáváme tenhle komplet. Hrajeme sice pořád dál, ale myslím si, že se tam už žádná velká revoluce konat nebude. Ale člověk nikdy neví…Ovšem akustické hraní, to je ještě poměrně dost otevřená kapitola. S Tonym pořád zkoušíme nové věci, ano tam to jde dál. Třeba jednou taky vydáme komplet…


Zajímavosti:
Muzikant Martin Kratochvíl může před svým jménem uvádět titul doktora filozofie.
K jeho celoživotním láskám patří Himaláje, kam se opakovaně navrací, aby tam slézal vrcholky hor.
V sedmdesátých let se mu podařilo získat stipendium k dvousemestrovému pobytu na jazzové Berklee College of Music v americkém Bostonu.
Svému učiteli, vibrafonistovi Gary Burtonovi věnoval skladbu Madona z alba Hodokvas (1980).
Jeho souborem Jazz Q za celou dobu existence prošlo značné množství vynikajících instrumentalistů (Jiří Stivín, Luboš Andršt, Vladimír Padrůněk, František Francl, Pavel Trnavský, Jaromír Helešic, Pavol Kozma, Juraj Griglák a další) a překvapivě i zpěváků. Kapela spolupracovala s Angličankou Joan Duggan, ale například i s Oskarem Petrem, Janou Koubkovu či Janou Kratochvílovou a Helenou Vondráčkovou, pro kterou napsal Kratochvíl po návratu z USA LP Paprsky.
Po roce 1989 založil též vydavatelství Bonton, jemuž šéfuje dodnes.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/Martin-Kratochvil-Hudebni-hodokvas-s-Jazz-Q~16~leden~2008/

Komentáře

celkový počet: 1

Zdenek Zavadil  rozhovor na Radio Beat

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.