Majitel žalu
30.5.2002 | Autor: Pavel Turek | sekce: publicistika
Tělo Layna Staleyho (22. 8. 1967 - 5. 4. 2002) obklopené narkomanským nádobíčkem nalezla policie v podvečer 19. dubna v jeho seattleském bytě. Byl již několik dnů mrtvý. Laboratorní testy později jako příčinu smrti prokázaly akutní intoxikaci způsobenou směsí heroinu a kokainu. Klasifikováno jako nehoda - bez zřejmého úmyslu a cizího zavinění. Koho z těch, kdo sledovali dráhu kapely ALICE IN CHAINS, to vlastně může překvapit? Cynicky by šlo dodat, že se smrt dala čekat mnohem dřív. Pouze v tom, že datum úmrtí bylo určeno na 5. dubna - stejné, které si v roce 1994 vybral pro svůj odchod Kurt Cobain - se zračí prazvláštní smysl pro ironii. Od roku 1995, kdy vyšla poslední regulérní deska Alice In Chains, byl tento soubor - hlavně Staleyho zásluhou - rakví pomalu spouštěnou do hlubokého hrobu. Ta rakev by nejspíš už dávno byla zasypána květinami a hlínou a hrob přikryt žulovou deskou, nebýt pravidelného humbuku okolo vydávání archivních materiálů. Komplet Music Bank, best of Nothing Safe a Live byly spíše než příslibem nového zrození signály, že s ničím novým není třeba počítat. Hrobníkem kapely a umírajícím zároveň byl právě Layne Staley. Stažený do vakua svého domova přerušil styky i komunikaci s okolím, aby se mohl věnovat svému návyku a vrchovatě naplňovat roli frustrovaného zpěváka, kterému média ničí život a znásilňují soukromí.
Sex, drogy a drogy a drogy a rock'n'roll "Tak okolo dvanácti jsem četl článek o velký rockový hvězdě: seděl v limuzíně, na zrcátku lajny koksu a objímal dvě baby. Tehdy jsem se rozhodl, že chci být rocková hvězda. Chtěl jsem šňupat koks a objímat ty holky. Nevěděl jsem, co je to koks, ani jsem nevěděl, co je to sex, ale udělalo to na mě dojem, protože to bylo v časopise." (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Kdo neviděl fotografie raných (tehdy ještě) Alice N' Chains (původně Sleze) z roku 1987, neuvěří. Kapela tehdy byla zcela pod vlivem glam rocku - Staley s dlouhou natupírovanou patkou, bílou košilí a motýlkem jako kdyby hrál s Duran Duran nebo u Boy George. Ve skladbě Chemical Addiction zpíval "Nevím moc o heroinu, ale chci zkusit od všeho něco, než jednou umřu," dávno před tím, než heroinová móda dorazila do Seattlu.
"Byly doby, kdy jsme si vyhráli všechno, o čem jsme kdy snili. Když jsme získali první zlatou desku, přišel můj kamarád, vytáhnul koks a já sundal ze zdi zlatou desku, protože to byl můj sen. Jestli kdy získám zlatou desku, sjedu na ní svou první lajnu koksu." (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Hudební byznys rodákovi z Kirklandu všechny jeho sny splnil vrchovatě. Ovšem, jak už to bývá, ze splněných snů se stávají ty nejhorší tresty. Stejně jako stoupala křivka úspěšnosti kapely, stoupala jeho heroinová závislost a s ní též zájem médií. Žádná uzávěrka nebyla dost pozdní pro zprávy o jeho údajném úmrtí na HIV či nutné amputaci paže v důsledku gangrény.
Nemůžeš rozumět mysli feťáka Ale zkus to se svými knihami a tituly Když se uvolníš a otevřeš svou mysl Vsadil bych se, že to uděláš jako já A to není tak špatný (Junkhead)
Závislost si vybudoval už počátkem devadesátých let. O albu Dirt se hovořilo jako o nejoslavnějším heroinovém opusu všech dob, pomineme-li debut Velvet Underground.
"Layne s tím svinstvem bojuje neustále. A nejspíš bude do konce života. Dřív jsem mu nadával, protože jsem o něj měl strach. Ale to bych byl kurva pořád nalitej. Jakej je v tom vlastně rozdíl? Každej si může vést život po svým. Snažíme se dávat pozor jeden na druhýho, ale nemůžete někomu říkat, co má dělat. (Sean Kinney pro Rolling Stone, 1996)
Nikdy jsem necítil takovou frustraci Nebo nedostatek sebekontroly Chci, abys mě zabila A zakopala, už nechci žít Ten, kdo se nestará, je ten, kdo by neměl být Snažil jsem se ukrýt tomu, co mi nesvědčí (Dirt)
"Tady je vzorec, kterým se ubírá moje myšlení. Když jsem je zkoušel, byly drogy proklatě dobrý, pracovaly pro mě léta, ale teď se obracejí proti mně a já procházím peklem. Nechtěl jsem, aby si moji fanoušci mysleli, že heroin je bezva. Jenže pak se stalo, že jich za mnou pár přišlo, zvedali palec a říkali mi, že jsou sjetý. To je přesně, co jsem nechtěl, aby se stalo. (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Několikrát absolvoval odvykací léčbu, avšak nikdy nevydržel dlouho abstinovat. V dubnu 1994, když zemřel Cobain, se Staley právě vrátil z dlouhé léčby na Hazeltonské klinice v Minnesotě, aby znovu upadl do spirály, z které se již nevymanil poté, co se jeho snoubenka Demri Parrott v roce 1996 předávkovala. Jediné, k čemu se léčebna ukázala být dobrá, bylo setkání s Mikem McCreadym (kytaristou Pearl Jam). Heroin byl tou dobou v Seattlu už dostatečně chic. Odtud pocházejí zárodky Gacy Bunch, později přejmenovaných na Mad Season. Album Above je tou nejprůzračnější nahrávkou, jakou seattleská scéna světu poskytla, a s přehledem dokázala přežít svou dobu. Ovšem arteterapie u Staleyho nikdy nezabírala - spíš naopak. Po vydání tzv. Tripoda se promo akcí účastní minimálně. Proběhne poskrovnu posledních koncertů, jeden z nich odzpívá s tváří schovanou za lyžařskou kuklou. Výsměšná koketérie člena "elitní rasy svého druhu zhulenců, feťáků a vágusů" (Junkhead) s bohem H (Godsmack z Dirt) se během tří let změnila ve škemravé bezvýchodné pokání (God a.m z Tripod). Z neopakovatelného zpěváka se stává smutná silueta běžné rockové ikony, která pod věčnými rukavicemi ukrývá červená místa po vpichách, jimiž se její levá ruka hemží od zápěstí po klouby prstů. Ze strachu z lidí není schopný vyrážet do města bez doprovodu známých. A pouze sem tam vypustí velkohubý výrok závislého dětiny o 'osobním pekle' ve stylu Scotta Weilanda. Kdo by na něj neměl vztek?
"Když dělám dobře svou práci, a já dělám věci, o kterých si myslím, že jsou skvělý, tak potom nemám problém s ničím, jasný? Nikdo se nikdy neptal Meat Loafa 'Proč tolik jíš? Neměl bys trochu zhubnout?' Ne, neměl. Je to kurva Meat Loaf. Dělá hudbu, má se skvěle a nikomu do toho nic není. Možná jí karbanátky každej večer, kdo ví? Lidi mají právo ptát se tě a šťourat, když ubližuješ svému okolí. Ale já jsem s nikým léta nemluvil a každý článek, který čtu, je - tráva tohle, feťák tamto, whiskey tohle - ale to nejsou moje tituly. Jako "Ahoj, já jsem Layne, polykač hřebíků." Moje špatné návyky nejsou můj titul. Moje schopnosti a talent jsou mým titulem. (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Po následujících šest let se však Staleyho titulem stala feťácká slupka. Na internetu se objevuje jeho báseň Core, nikdy nezamýšlená jako písňový text - výkřik do opuštěných prostor, které nevracejí ani ozvěnu. Tantiémy se protahují jehlou do žíly a on neopouští domov. Susan Silver, manažerka kapely, v roce 1998 v souvislosti s nahráváním skladeb Get Born Again a Died přiznala, že Staleyho neviděla víc jak rok. Uzavřen ve své sklenici - podobně jako průhledný člověk na obalu kompilace Nothing Safe - účastní se svého rozpouštění, a pokud snad jen pojme rozhodnutí k činu, nejspíš je opustí slovy: "Zítra určitě." Cantrellovy texty na Tripodu - Grind a zvláště Over Now - v tomto ohledu vyznívají jako předznamenání věcí budoucích, jako žádosti, v jejichž splnění se stejně nevěří. Pomalá sebevražda není východisko (Wake Up)
Kudy vedla poslední etapa Staleyho cesty? To se dočtete v červnovém Rock & Popu.
Sex, drogy a drogy a drogy a rock'n'roll "Tak okolo dvanácti jsem četl článek o velký rockový hvězdě: seděl v limuzíně, na zrcátku lajny koksu a objímal dvě baby. Tehdy jsem se rozhodl, že chci být rocková hvězda. Chtěl jsem šňupat koks a objímat ty holky. Nevěděl jsem, co je to koks, ani jsem nevěděl, co je to sex, ale udělalo to na mě dojem, protože to bylo v časopise." (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Kdo neviděl fotografie raných (tehdy ještě) Alice N' Chains (původně Sleze) z roku 1987, neuvěří. Kapela tehdy byla zcela pod vlivem glam rocku - Staley s dlouhou natupírovanou patkou, bílou košilí a motýlkem jako kdyby hrál s Duran Duran nebo u Boy George. Ve skladbě Chemical Addiction zpíval "Nevím moc o heroinu, ale chci zkusit od všeho něco, než jednou umřu," dávno před tím, než heroinová móda dorazila do Seattlu.
"Byly doby, kdy jsme si vyhráli všechno, o čem jsme kdy snili. Když jsme získali první zlatou desku, přišel můj kamarád, vytáhnul koks a já sundal ze zdi zlatou desku, protože to byl můj sen. Jestli kdy získám zlatou desku, sjedu na ní svou první lajnu koksu." (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Hudební byznys rodákovi z Kirklandu všechny jeho sny splnil vrchovatě. Ovšem, jak už to bývá, ze splněných snů se stávají ty nejhorší tresty. Stejně jako stoupala křivka úspěšnosti kapely, stoupala jeho heroinová závislost a s ní též zájem médií. Žádná uzávěrka nebyla dost pozdní pro zprávy o jeho údajném úmrtí na HIV či nutné amputaci paže v důsledku gangrény.
Nemůžeš rozumět mysli feťáka Ale zkus to se svými knihami a tituly Když se uvolníš a otevřeš svou mysl Vsadil bych se, že to uděláš jako já A to není tak špatný (Junkhead)
Závislost si vybudoval už počátkem devadesátých let. O albu Dirt se hovořilo jako o nejoslavnějším heroinovém opusu všech dob, pomineme-li debut Velvet Underground.
"Layne s tím svinstvem bojuje neustále. A nejspíš bude do konce života. Dřív jsem mu nadával, protože jsem o něj měl strach. Ale to bych byl kurva pořád nalitej. Jakej je v tom vlastně rozdíl? Každej si může vést život po svým. Snažíme se dávat pozor jeden na druhýho, ale nemůžete někomu říkat, co má dělat. (Sean Kinney pro Rolling Stone, 1996)
Nikdy jsem necítil takovou frustraci Nebo nedostatek sebekontroly Chci, abys mě zabila A zakopala, už nechci žít Ten, kdo se nestará, je ten, kdo by neměl být Snažil jsem se ukrýt tomu, co mi nesvědčí (Dirt)
"Tady je vzorec, kterým se ubírá moje myšlení. Když jsem je zkoušel, byly drogy proklatě dobrý, pracovaly pro mě léta, ale teď se obracejí proti mně a já procházím peklem. Nechtěl jsem, aby si moji fanoušci mysleli, že heroin je bezva. Jenže pak se stalo, že jich za mnou pár přišlo, zvedali palec a říkali mi, že jsou sjetý. To je přesně, co jsem nechtěl, aby se stalo. (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Několikrát absolvoval odvykací léčbu, avšak nikdy nevydržel dlouho abstinovat. V dubnu 1994, když zemřel Cobain, se Staley právě vrátil z dlouhé léčby na Hazeltonské klinice v Minnesotě, aby znovu upadl do spirály, z které se již nevymanil poté, co se jeho snoubenka Demri Parrott v roce 1996 předávkovala. Jediné, k čemu se léčebna ukázala být dobrá, bylo setkání s Mikem McCreadym (kytaristou Pearl Jam). Heroin byl tou dobou v Seattlu už dostatečně chic. Odtud pocházejí zárodky Gacy Bunch, později přejmenovaných na Mad Season. Album Above je tou nejprůzračnější nahrávkou, jakou seattleská scéna světu poskytla, a s přehledem dokázala přežít svou dobu. Ovšem arteterapie u Staleyho nikdy nezabírala - spíš naopak. Po vydání tzv. Tripoda se promo akcí účastní minimálně. Proběhne poskrovnu posledních koncertů, jeden z nich odzpívá s tváří schovanou za lyžařskou kuklou. Výsměšná koketérie člena "elitní rasy svého druhu zhulenců, feťáků a vágusů" (Junkhead) s bohem H (Godsmack z Dirt) se během tří let změnila ve škemravé bezvýchodné pokání (God a.m z Tripod). Z neopakovatelného zpěváka se stává smutná silueta běžné rockové ikony, která pod věčnými rukavicemi ukrývá červená místa po vpichách, jimiž se její levá ruka hemží od zápěstí po klouby prstů. Ze strachu z lidí není schopný vyrážet do města bez doprovodu známých. A pouze sem tam vypustí velkohubý výrok závislého dětiny o 'osobním pekle' ve stylu Scotta Weilanda. Kdo by na něj neměl vztek?
"Když dělám dobře svou práci, a já dělám věci, o kterých si myslím, že jsou skvělý, tak potom nemám problém s ničím, jasný? Nikdo se nikdy neptal Meat Loafa 'Proč tolik jíš? Neměl bys trochu zhubnout?' Ne, neměl. Je to kurva Meat Loaf. Dělá hudbu, má se skvěle a nikomu do toho nic není. Možná jí karbanátky každej večer, kdo ví? Lidi mají právo ptát se tě a šťourat, když ubližuješ svému okolí. Ale já jsem s nikým léta nemluvil a každý článek, který čtu, je - tráva tohle, feťák tamto, whiskey tohle - ale to nejsou moje tituly. Jako "Ahoj, já jsem Layne, polykač hřebíků." Moje špatné návyky nejsou můj titul. Moje schopnosti a talent jsou mým titulem. (Layne Staley pro Rolling Stone, 1996)
Po následujících šest let se však Staleyho titulem stala feťácká slupka. Na internetu se objevuje jeho báseň Core, nikdy nezamýšlená jako písňový text - výkřik do opuštěných prostor, které nevracejí ani ozvěnu. Tantiémy se protahují jehlou do žíly a on neopouští domov. Susan Silver, manažerka kapely, v roce 1998 v souvislosti s nahráváním skladeb Get Born Again a Died přiznala, že Staleyho neviděla víc jak rok. Uzavřen ve své sklenici - podobně jako průhledný člověk na obalu kompilace Nothing Safe - účastní se svého rozpouštění, a pokud snad jen pojme rozhodnutí k činu, nejspíš je opustí slovy: "Zítra určitě." Cantrellovy texty na Tripodu - Grind a zvláště Over Now - v tomto ohledu vyznívají jako předznamenání věcí budoucích, jako žádosti, v jejichž splnění se stejně nevěří. Pomalá sebevražda není východisko (Wake Up)
Kudy vedla poslední etapa Staleyho cesty? To se dočtete v červnovém Rock & Popu.
časopis Rock&Pop 2002/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Majitel-zalu~30~kveten~2002/
Komentáře
&;
