17.2.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika Šestapadesátiletý skotský flétnista, zpěvák, skladatel, hráč na strunné nástroje, mystifikátor, zemědělský podnikatel a bůhví co ještě - Ian Anderson, je vskutku neúnavný člověk. Skalní fanoušek Andersona a jeho domovských Jethro Tull, aby pomalu vyčlenil zvláštní místnost, kam ukládat a kde přechovávat všechna řadová i sólová alba, výběry, samplery a kompilace, jejichž je osobně strůjcem.



Text: S neutuchající vervou otevírá Anderson při všemožných příležitostech a kulatých výročích archivy, nachází stále nové a nové rarity či nevydané snímky a v neposlední řadě co chvíli přichází i s nějakou tou novinkou. Tak se stalo .i z kraje letošního podzimu, kdy Ian Anderson vypustil do světa své v pořadí čtvrté sólové album Rupi's Dance. Tím však jeho úrok na předvánoční trh zdaleka neskončil. Ale popořádku.



Chceme-li se vrátit nazpět po stopách sólových libůstek Iana Andersona, musíme v čase couvnout o rovných dvacet roků. V roce 1983 se na světě zjevil jeho první sólový projekt pod názvem Walk Into Light.. Na "světelnou procházku" se Anderson pustil v době, kdy už se jeho Jethro Tull stačili stát skutečným pojmem světové hudby. Kdy, hlavně díky jeho neutuchající invenci, zapsali do své diskografie pěknou řádku klasických a neopakovatelných alb. Ale také v době, kdy prošli zásadní proměnou a na čas propadli lákadlům módní dobové elektroniky raných osmdesátých let. Právě tahle posedlost se výrazně projevila na Andersonově desce Walk Into Light, připravené v úzké spolupráci s klávesistou Peterem Vetessem. S odstupem času poněkud naivní a stylově úzce časová deska působí spíše jako výmluvný dokument o době svého vzniku. Nakonec i sám Anderson ji posléze zhodnotil slovy: "Nebral jsem to jako skutečné sólové album, není to přesně to, čím by sólové album mělo být. Byl jsem to opravdu já s Peterem, který měl celkem dost konstruktivních nápadů, co se týče aranží. Když jsem na albu pracoval, měl jsem pocit, že bych neměl předvést tak samozřejmé věci jako hrát na flétnu a kytaru, že bych měl udělat něco docela jiného. Teď si naopak myslím, že kdybych měl znovu vydat sólové album, měly by na něm být věci mně vlastní. Podivínské písničky a možná něco instrumentálního."

Tahle slova proměnil Anderson ve skutek tucet let později na druhém sólovém albu Divinities. "Podivnůstky" přinesly v roce 1995 kolekci komorních orchestrálních skladeb s Andersonovými charakteristickými flétnami v čele. Křehké a milé desce rozhodně nelze upřít půvab a eleganci. Ještě výraznějším počinem se pak v roce 2000 stala třetí "sólovka" Secret Language of Birds. Po pravdě řečeno mohla by být stejně dobře důstojným řadovým poloakustickým albem Jethro Tull. Podle Andersonových slov je oním "tajným jazykem ptáků", který dal desce název, zpěv ptactva, který můžete zaslechnout, jen když vyjdete časně za svítání po boku své ženy na zápraží svého domu. Deska je však nejen romantická, jiskří na ní i Andersonův charakteristický humor, vtip a sarkasmus. Vezměme třeba hravou "Boris Dancing", kterou Anderson představuje slovy: "Viděl jsem jednou na CNN, jak Boris Jelcin tančil při předvolební kampani na Rudém náměstína muziku rockové kapely. Tančil, jako by měl obě nohy levé. Jeho pohyby byly naprosto nekoordinované, snad si dal předtím dvě tři butylky vodky. Rozhodl jsem se napsat písničku, která by oslavovala jeho neortodoxní taneční styl."

Motiv tance ovšem nenechal skotského hudebníka v klidu ani o tři léta později. Jestliže na jeho předcházející desce "tančil" tehdejší první muž velké postkomunistické říše, tentokrát se "tanci" oddává pro změnu Andersonova kočka Rupi a to dokonce v titulní písničce Rupi's Dance. "Když jsem tuhle píseň psal, byla Rupi asi čtrnáct týdnů stará" popisuje Anderson. "Nemotorněse kymácela na svých tlapkách, neschopná ještě pořádně udržet rovnováhu."

Krátce po vydání respektovaný mezinárodní hudební server All Music Guide označil album Rupi's Dance za "extrémně dobré, potvrzující Andersonovu lehkost při psaní písniček." Fakt je, že lehkost ani tentokrát jednoduchým a přímočarým písničkám nechybí. Čím však Rupi's Dance zjevně zaostává za svou předchůdkyní Secret Language of Birds, je pramálo nápaditosti a hudební invence jednotlivých skladeb. Autorsky a producentsky je deska výhradním dílem Iana Andersona, jemuž do studia zaskočilo pomoci nemnoho hostů jako třeba bubeníci James Duncan či Leslie Mandoki, basista David Goodier, klávesista Laszlo Benker, The Sturcz String Quartet a další. Ve dvou skladbách zavítal také Andrew Giddings.. Ale zastavme se ještě u bonusu. Kde by byla skotská prohnanost Iana Andersona, nemít v závěru desky už něco v zásobě. A tak album uzavírá písnička Birthday Card At Christmas, jako vějička následujícího tullovského alba The Jethro Tull Christmas Album. Použijme téže hry a prozraďme, že článek o něm se jmenuje Šťastné a veselé s Jethro Tull. A začíná slovy: "Není to nic divného, pod zimním sluncem."

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12