muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníJeff Beck - Zpívání ve Stratosféře

4.8.2010 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika

Jeff Beck

Jeff Beck

foto: Warner

Jeden z mistrů elektrické kytary už hrával kdeco... rock, jazzovou fúzi, rockabilly, blues i techno. Zvuková originalita Jeffa Becka vždycky stála na dokonalém ovládnutí nástroje, zpětné vazby a různých efektů. I když se to může zdát nemožné, na novém albu Emotion & Commotion postoupil ještě o kus dál. Naučil svého Stratocastera zpívat i artikulovat.

Šestašedesátiletý rodák z anglického Wallingtonu hrál od počátku 60. let rhythm'n'blues s Deltones a Tridents, aby zazářil v polovině dekády u Yardbirds, kde se stal sólovým kytaristou po Eriku Claptonovi. V už vlastní Jeff Beck Group, po níž zůstala skvělá, víceméně hardrocková alba Truth (1968) a Beck-Ola (1969), se sešel i s Rodem Stewartem a Ronem Woodem. Kariéru přerušily na osmnáct měsíců následky těžké nehody, ale auta pro Becka zůstávají stejnou láskou jako hudba: odmlky mezi alby byly totiž někdy delší kvůli posedlosti závody „vytuněných“ speciálů hot rod. Po Stewartově odchodu na sólovou dráhu se zpěváci dostávali na druhou kolej, což platí i pro krátkou existenci superskupiny Beck, Bogert & Appice s bývalou rytmikou Vanilla Fudge. Sérii instrumentálních alb zahájilo

Jeff Beck

Jeff Beck

foto: Warner

Blow By Blow (1975), kde se v produkci George Martina poprvé objevila orchestrální aranžmá. Vzápětí následoval jazzrockový milník Wired (1976). Na výčet všech alb chybí místo, ale There And Beck (1980) z už vyvanulé fusion music stále vyčnívalo a osmdesátkám nedělalo ostudu ani Flash (1985) s „návratem ztraceného syna“ Roda Stewarta na hitovém singlu People Get Ready. Výborná byla rockovější deska Jeff Beck's Guitar Shop (1989), což neplatí třeba pro kolekci rokenrolových covers Crazy Legs (1993), jež byla holdem kytaristovi Cliffu Gallupovi. Pokud však bylo některé album slabší, nikdy to nebyl případ kytarových partů. Pouze namátkou: Stevie Wonder, Mick Jagger nebo Jon Bon Jovi, kteří si Becka zvali do studia jako „sidemana“, věděli svoje.

Druhý dech kytarista chytil s albem Who Else! (1999), které začalo koketovat s taneční elektronikou. Volná pokračování You Had It Coming (2001) a Jeff (2003) byla slabší, ale na první vzal na milost zase vokál (i když Angličanka Imogen Heap zpívala jen v Rolin' And Tumblin' a Dirty Mind). Na druhé se zapojili elektronici z Apollo 440 i London Session Orchestra. Obojí předjímá letošní novinku, na kterou jsme paradoxně nemuseli čekat sedm let, což jinak ukrátil aspoň živák Performing This Week... (2008). V roce 2005 nahrál Jeff Beck se symfonickým orchestrem 5. symfonii Gustava Mahlera. Zůstává otázkou, proč originální verze Mahlerovy Páté nevyšla u EMI Classics, kde se kdysi nebáli Vivaldiho Čtvera ročních dob v odvážné interpretaci Nigela Kennedyho. Na internetu se z těchto frekvencí potuluje Adagietto - čtvrtá věta, která se proslavila také díky soundtracku k Viscontiho Smrti v Benátkách (1970). Výsledek připomíná orchestrální zvuk alba Emotion & Commotion, kde producentské žezlo po Siru Georgi Martinovi převzali vyhlášení Trevor Horn a Steve Lipson. Nejde o podobnost

Jeff Beck

Jeff Beck

foto: Warner

náhodnou, Jeff Beck spolupráci se „symfoňákem“ v polovině naší dekády připomíná jako impuls.

Kromě čtyřiašedesátihlavého orchestru se na albu vedle Becka podíleli třeba bubeník Vinnie Colaiuta, klávesista Jason Rebello nebo mladá baskytaristka Tal Wilkenfeld. Z deseti nahrávek vyčnívá jako rockovější jen Hammerhead, připomínající éru alba Blow By Blow Blow i okouzlení expresívním jazz rockem Mahavishnu Orchestra. Podobnou dávku energie má už jen There's No Other Me s britsoulovou Joss Stone, která tu skvělé zpívá i I Put A Spell On You od Screamin' Jaye Hawkinse. Další zpěvačky, rockabillyová stálice Imelda May a operní diva Olivia Safe, která se jinak nevyhýbá ani experimentům s elektronikou, už nabízejí vokální rejstříky odlišné, byť ne docela subtilní. Na papíře nesourodý repertoár dostává logiku, když si cédéčko pustíte. Klíčem byly pro Jeffa Becka vokály. Brittenova koleda Corpus Christi? Takhle ji uchopil Jeff Buckley. Evergreen Over The Rainbow z filmového Čaroděje ze země Oz si zamiloval v původní verzi Judy Garland. A árii Nessun dorma z Pucciniho Turandot jeho Stratocaster zpívá jako tenorista, který se v Elegy For Dunkirk z filmu Pokání tí do duetů s koloraturním sopránem Olivie Safe. Jeden z hardrockových otců Jeff Beck překvapuje jako křehký lyrik, který dal „kytarovému zpívání“ obsah. Novinka Emotion & Commotion je virtuózní crossover, jenž před uzávěrkou v Británii z jedenácté příčky atakoval Top 10. V šestašedesáti nejúspěšnější album? To budí respekt.

Zajímavosti:

Na náladou více lyričtějším novém albu najdete také nabroušené rockové číslo Hammerhead. V jeho názvu však nehledejte žádnou metalovou slovní hříčku, nýbrž poklonou a poděkování Janu Hammerovi mladšímu za inspiraci (nejenom) k ústřednímu riffu. Beckovi, který chtěl v první polovině 70. let začít dělat hudbu „mezi bílým rockem a Mahavishnu Orchestra“, totiž slavný pražský rodák učaroval kytarovou hrou na ještě monofonní syntézátor moog natolik, že ho do příprav alba Wired zapojil jako skladatele, hudebníka i (ko)producenta. Ze studia nebylo daleko na koncertní pódia, což připomíná „živá“ deska Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live (1977). Spolupráce však nárazově pokračovala tu a tam i v dalších letech, i když se doposud omezila už pouze na řadovky There And Beck, Flash a Who Else!.

Psáno pro: časopis mGuide 2010/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/Jeff-Beck-Zpivani-ve-Stratosfere~04~srpen~2010/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.