Historie hudebních stylů: Country
18.12.2004 | Autor: František Frantík | sekce: publicistika
Country nejsou jen písně dlouhých cest
Češi mají dechovku, Američané country. Anebo - country je jednou z forem americké lidovky. Takovéto názory lze u nás slyšet poměrně často, a odmyslíme-li si pejorativnost takovýchto tvrzení, kousek pravdy v každém z těchto názorů je.
Ve svých počátcích v prvních dekádách 20. století se tehdejší hillbilly (termín country music je podstatně novější) skutečně vyvinula z hudby provozované lidovými muzikanty v barech a na tancovačkách a podobně jako naše dechovka se nakonec stala hudbou umělou. Na rozdíl od naší malé scény je však jih a západ Spojených států, který je hlavní domovinou country, zemí rozlehlou, kam putovali za štěstím příslušníci snad všech národů, a každý z nich si přinesl něco ze své kultury. Dokonce i naše dechovka svou trošku do mlýna přinesla a několik důvěrně známých písní za velkou louží zdomácnělo.
Za zrod komerční country je obecně pokládán srpen 1927, kdy společnost Victor nahrála na přenosné aparatuře umístěné v Bristolu řadu zpěváků a mezi nimi dvě pozdější hvězdy - Jimmieho Rodgerse a Carter Family. Jimmie Rodgers záhy proslul černým blues ovlivněným "blue yodely" a stal se vzorem bezpočtu velkých hvězd pozdější country. Carter Family zase vytvořili archetyp vícehlasého zpěvu s repertoárem často těžícím z oblasti gospelů. K těmto dvěma základním kamenům se během třicátých let přidaly další: western swing, tvořící pojítko mezi tehdejším jazzem a hillbilly s nejznámějším protagonistou Bobem Willsem, a westerny, jimž dominovali Tex Ritter, Gene Autry, Roy Rogers a Sons of the Pioneers. I když v třicátých letech vycházelo na deskách obrovské množství interpretů tak či onak spojených s hillbilly, skutečně komerčně zajímavou odnoží hudby se stala až během druhé světové války. Řada zpěváků v té době působila v armádě a šířila svou oblíbenou hudbu kde to jen šlo, takže renomovaný časopis Billboard cítil potřebu zavést speciální žebříček již v roce 1944. Krátce po skončení války se navíc objevil zpěvák, který stál u kolébky moderní country a stylu honky-tonk, jenž byl po řadu let hlavním proudem country. Jmenoval se Hank Williams a krátce po svém vstupu na scénu se stal největší hvězdou žánru. Jeho hudba byla na svou dobu neobyčejně moderní a o jejích kvalitách svědčí i to, že profily Hanka Williamse se jako jednoho z mála z tohoto žánru objevují i v rockových encyklopediích. V roce 1945 otevřelo brány první nahrávací studio v Nashvillu a od konce čtyřicátých let se do dnešního Music City začaly stěhovat pobočky největších gramofonových značek. Do poloviny 50. let se tak etablovala řada stálic - Lefty Frizzell, Ray Price, Hank Snow, Kitty Wells, později i George Jones, jedna z nejdéle působících osobností.
Nástup rock and rollu převrátil na konzervativní scéně country všechno vzhůru nohama. Přinesl tvrdý rytmus, bicí a další revoluční prvky. Většina zpěváků byla nucena podřídit se módě, což - jak se později ukázalo - umožnilo seznámit s jejich jmény širší obec posluchačů, než by jinak kdy získali. Po odeznění první vlny rockabilly se řada interpretů k country vrátila (Jerry Lee Lewis, Conway Twitty, Wanda Jackson). Byla to však už jiná hudba. Počátkem 60. let vznikl tzv. Nashville sound, který přinesl smyčce, sbory a další prvky středního proudu. Mezi čelné protagonisty tohoto směru patřili producenti Chet Atkins (RCA Victor), Owen Bradley (Decca) a Don Law (Columbia), ze zpěváků pak jmenujme Jima Reevese a Brendu Lee. Protikladem k této místy až přeslazené hudbě bylo západní pobřeží. Zde se jedním z pohrobků rock and rollu stal jednak surf, v oblasti country pak Bakersfield Sound, založený na malých kapelách rockového obsazení (se steel kytarou navíc). První hvězdou stylu byl Buck Owens se svými Buckaroos, v polovině 60. let se přidal Merle Haggard se Strangers, nejslavnější trojku pak doplnil Wynn Stewart. Toto pojetí country mělo značný vliv i na rockovu scénu v Kalifornii.
Šedesátá léta byla bez nadsázky zlatým obdobím country. Přinesla spoustu dnes již legendárních jmen (Loretta Lynn, Tammy Wynette, Charley Pride, Bobby Bare) a snad nejvíce v historii překročila hranice žánru a ovlivňovala "velkou scénu" pop music.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla v hlavním proudu obdobím určitého úpadku. Ve snaze o komerční efekt se country stále více blížila střednímu proudu pop music (za všechny jmenujme alespoň Glena Campbella), na druhé straně však vznikla i vlna tzv. outlaws, když skupina kreativních umělců začínala odmítat diktát nahrávacích firem a vynutila si vyšší míru kontroly nad svými nahrávkami. Mezi nejvýznamnější psance patřili Waylon Jennings, Willie Nelson, Tompall Glaser či David Allan Coe.
Již v osmdesátých letech se začaly objevovat nové tváře, které se vracely zpět k tradici - a byly úspěšné. Prvním byl George Strait, který od roku 1981 sklízel úspěchy se směsicí honky tonku a western swingu. K němu se pak přidali další novodobí tradicionalisté Randy Travis, Dwight Yoakam či Alan Jackson.
V roce 1989 vydal první album Garth Brooks a brzy dosáhl fenomenálního úspěchu. Prodej alb se počítal v milionech, vyprodával velké stadiony i mimo jižní region USA, a to díky šťastnému spojení klasických atributů country hudby se současnou popovou scénou. Podařilo se mu "vnutit" country publiku, které o ni dosud nestálo, avšak mělo to i svou stinnou stránku: namlsané nahrávací společnosti hledaly své Brookse, a každý, kdo nedosáhl rychle komerčního úspěchu, byl nemilosrdně zavržen. To nutně vedlo k dalšímu setření hranic žánru, takže většina hitů je dnes country jen podle názvu. Za všechny protagonisty tohoto trendu jmenujme jednu z nejpopulárnějších postav - Shaniu Twain.
Menšinové styly
Dosud nebyla řeč o některých sice menšinových, nicméně pro country music nesmírně významných stylech. Patří sem zejména bluegrass, jehož otcem zakladatelem a tvůrcem názvu byl Bill Monroe. V roce 1936 zahájil nahrávací kariéru nejprve s bratrem Charliem, od konce 30. let pak sám se skupinou Blue Grass Boys, v níž se vystřídala řada klasiků typu Lestera Flatta a Earla Scruggse. Zejména druhý z nich v 60. a 70. letech velmi významně přispěl k modernizaci stylu, když k původně akustickému obsazení kytary, housle, banjo, dobro a často mandolína přidal bicí, elektrické kytary, a pomohl tak na svět stylu zvanému newgrass. Z dalších významných postav jmenujme Stanley Brothers, Osborne Brothers či New Grass Revival.
Specifickým stylem, původem z Louisiany, je cajun. Tato francouzskou lidovkou ovlivněná hudba hojně využívá housle a tahací harmoniku. I když hlavní proud country nikdy zásadně neovlivnila, čas od času zazáří někteří její interpreti (Doug Kershaw, Jimmy C. Newman), i na velké scéně.
V telegrafickém výčtu stylů nelze opominout country-rock, který se vyvinul koncem 60. let a přinesl na scénu nová jména - Linda Ronstadt, Emmylou Harris, Eagles, a zejména Chris Hillman, který ve svých skupinách experimentoval s různými styly od rocku po bluegrass.
A úplně nakonec přehledu americké scény je nutné zmínit i hvězdu snad největší, Johnnyho Cashe. Tento ojedinělý zjev nelze zařadit do žádné škatulky: začínal v 50. letech jako interpretrockabilly na značce Sun Sama Phillipse, později si vytvořil unikátní projev, který kombinoval snad všechny zde již zmíněné styly a stejně jako k Hanku Williamsovi, i ke Cashovi se hlásí folková i rocková scéna.
I když přehled stylů není ani zdaleka vyčerpán (pominuli jsme tex-mex, řidičské songy, gospely, comedy, folk-country a některé další), přesuňme se ještě na závěr k nám domů.
Country u nás
Country music ovlivňovala naší domácí scénu od nepaměti. Již v třicátých letech, kdy zažila první rozmach vlna trampské hudby, ovlivňovala westernová hudba naše interprety. Po únoru došlo ze známých důvodů k přerušení vývoje, a tak se skutečně masové popularity dostalo country až v 60. letech. Byl to zejména bluegrass, který okouzlil řadu začínajících skupin (Greenhorns, Rangers, White Stars) i seskupení z oblasti trampské hudby (Scarabeus, Hoboes, K.T.O.), ale také moderní country, která měla své domácí prostředí v divadle Semafor. Bylo to zejména zásluhou Jiřího Grossmanna, který byl vyznavačem Jima Reevese a moderní country vůbec a skvělým textařem, a také Jiřího Brabce, který založil svůj Country Beat, a pomohl ke slávě řadě zpěváků: Nadě Urbánkové, Ladislavu Vodičkovi, Karlu Kahovcovi. Po dlouhá léta však byla hlavní vlna naší country reprezentována spíše bluegrassovými kapelami, které postupně získaly na technické virtuozitě (např. Druhá tráva Roberta Křesťana). Po roce 1989 naše scéna postupně srovnala krok s originálními trendy i v oblasti mainstreamu a country má svou početnou základnu fanoušků stejně jako ve své vlasti, kde tvoří tento hudební styl přibližně patnáct procent z celkového prodeje nosičů.
Doporučená alba
Posluchačům, kteří se chtějí seznámit s country hudbou v celé šíři, lze vřele doporučit čtyřcédéčkovou antologii uspořádanou expertem v této hudbě Billem Maloneyem. Pod názvem Classic Country Music ji v roce 1990 vydal Smithsonian Institut ve spolupráci s BMG (RD-042).
Češi mají dechovku, Američané country. Anebo - country je jednou z forem americké lidovky. Takovéto názory lze u nás slyšet poměrně často, a odmyslíme-li si pejorativnost takovýchto tvrzení, kousek pravdy v každém z těchto názorů je.
Ve svých počátcích v prvních dekádách 20. století se tehdejší hillbilly (termín country music je podstatně novější) skutečně vyvinula z hudby provozované lidovými muzikanty v barech a na tancovačkách a podobně jako naše dechovka se nakonec stala hudbou umělou. Na rozdíl od naší malé scény je však jih a západ Spojených států, který je hlavní domovinou country, zemí rozlehlou, kam putovali za štěstím příslušníci snad všech národů, a každý z nich si přinesl něco ze své kultury. Dokonce i naše dechovka svou trošku do mlýna přinesla a několik důvěrně známých písní za velkou louží zdomácnělo.
Za zrod komerční country je obecně pokládán srpen 1927, kdy společnost Victor nahrála na přenosné aparatuře umístěné v Bristolu řadu zpěváků a mezi nimi dvě pozdější hvězdy - Jimmieho Rodgerse a Carter Family. Jimmie Rodgers záhy proslul černým blues ovlivněným "blue yodely" a stal se vzorem bezpočtu velkých hvězd pozdější country. Carter Family zase vytvořili archetyp vícehlasého zpěvu s repertoárem často těžícím z oblasti gospelů. K těmto dvěma základním kamenům se během třicátých let přidaly další: western swing, tvořící pojítko mezi tehdejším jazzem a hillbilly s nejznámějším protagonistou Bobem Willsem, a westerny, jimž dominovali Tex Ritter, Gene Autry, Roy Rogers a Sons of the Pioneers. I když v třicátých letech vycházelo na deskách obrovské množství interpretů tak či onak spojených s hillbilly, skutečně komerčně zajímavou odnoží hudby se stala až během druhé světové války. Řada zpěváků v té době působila v armádě a šířila svou oblíbenou hudbu kde to jen šlo, takže renomovaný časopis Billboard cítil potřebu zavést speciální žebříček již v roce 1944. Krátce po skončení války se navíc objevil zpěvák, který stál u kolébky moderní country a stylu honky-tonk, jenž byl po řadu let hlavním proudem country. Jmenoval se Hank Williams a krátce po svém vstupu na scénu se stal největší hvězdou žánru. Jeho hudba byla na svou dobu neobyčejně moderní a o jejích kvalitách svědčí i to, že profily Hanka Williamse se jako jednoho z mála z tohoto žánru objevují i v rockových encyklopediích. V roce 1945 otevřelo brány první nahrávací studio v Nashvillu a od konce čtyřicátých let se do dnešního Music City začaly stěhovat pobočky největších gramofonových značek. Do poloviny 50. let se tak etablovala řada stálic - Lefty Frizzell, Ray Price, Hank Snow, Kitty Wells, později i George Jones, jedna z nejdéle působících osobností.
Nástup rock and rollu převrátil na konzervativní scéně country všechno vzhůru nohama. Přinesl tvrdý rytmus, bicí a další revoluční prvky. Většina zpěváků byla nucena podřídit se módě, což - jak se později ukázalo - umožnilo seznámit s jejich jmény širší obec posluchačů, než by jinak kdy získali. Po odeznění první vlny rockabilly se řada interpretů k country vrátila (Jerry Lee Lewis, Conway Twitty, Wanda Jackson). Byla to však už jiná hudba. Počátkem 60. let vznikl tzv. Nashville sound, který přinesl smyčce, sbory a další prvky středního proudu. Mezi čelné protagonisty tohoto směru patřili producenti Chet Atkins (RCA Victor), Owen Bradley (Decca) a Don Law (Columbia), ze zpěváků pak jmenujme Jima Reevese a Brendu Lee. Protikladem k této místy až přeslazené hudbě bylo západní pobřeží. Zde se jedním z pohrobků rock and rollu stal jednak surf, v oblasti country pak Bakersfield Sound, založený na malých kapelách rockového obsazení (se steel kytarou navíc). První hvězdou stylu byl Buck Owens se svými Buckaroos, v polovině 60. let se přidal Merle Haggard se Strangers, nejslavnější trojku pak doplnil Wynn Stewart. Toto pojetí country mělo značný vliv i na rockovu scénu v Kalifornii.
Šedesátá léta byla bez nadsázky zlatým obdobím country. Přinesla spoustu dnes již legendárních jmen (Loretta Lynn, Tammy Wynette, Charley Pride, Bobby Bare) a snad nejvíce v historii překročila hranice žánru a ovlivňovala "velkou scénu" pop music.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla v hlavním proudu obdobím určitého úpadku. Ve snaze o komerční efekt se country stále více blížila střednímu proudu pop music (za všechny jmenujme alespoň Glena Campbella), na druhé straně však vznikla i vlna tzv. outlaws, když skupina kreativních umělců začínala odmítat diktát nahrávacích firem a vynutila si vyšší míru kontroly nad svými nahrávkami. Mezi nejvýznamnější psance patřili Waylon Jennings, Willie Nelson, Tompall Glaser či David Allan Coe.
Již v osmdesátých letech se začaly objevovat nové tváře, které se vracely zpět k tradici - a byly úspěšné. Prvním byl George Strait, který od roku 1981 sklízel úspěchy se směsicí honky tonku a western swingu. K němu se pak přidali další novodobí tradicionalisté Randy Travis, Dwight Yoakam či Alan Jackson.
V roce 1989 vydal první album Garth Brooks a brzy dosáhl fenomenálního úspěchu. Prodej alb se počítal v milionech, vyprodával velké stadiony i mimo jižní region USA, a to díky šťastnému spojení klasických atributů country hudby se současnou popovou scénou. Podařilo se mu "vnutit" country publiku, které o ni dosud nestálo, avšak mělo to i svou stinnou stránku: namlsané nahrávací společnosti hledaly své Brookse, a každý, kdo nedosáhl rychle komerčního úspěchu, byl nemilosrdně zavržen. To nutně vedlo k dalšímu setření hranic žánru, takže většina hitů je dnes country jen podle názvu. Za všechny protagonisty tohoto trendu jmenujme jednu z nejpopulárnějších postav - Shaniu Twain.
Menšinové styly
Dosud nebyla řeč o některých sice menšinových, nicméně pro country music nesmírně významných stylech. Patří sem zejména bluegrass, jehož otcem zakladatelem a tvůrcem názvu byl Bill Monroe. V roce 1936 zahájil nahrávací kariéru nejprve s bratrem Charliem, od konce 30. let pak sám se skupinou Blue Grass Boys, v níž se vystřídala řada klasiků typu Lestera Flatta a Earla Scruggse. Zejména druhý z nich v 60. a 70. letech velmi významně přispěl k modernizaci stylu, když k původně akustickému obsazení kytary, housle, banjo, dobro a často mandolína přidal bicí, elektrické kytary, a pomohl tak na svět stylu zvanému newgrass. Z dalších významných postav jmenujme Stanley Brothers, Osborne Brothers či New Grass Revival.
Specifickým stylem, původem z Louisiany, je cajun. Tato francouzskou lidovkou ovlivněná hudba hojně využívá housle a tahací harmoniku. I když hlavní proud country nikdy zásadně neovlivnila, čas od času zazáří někteří její interpreti (Doug Kershaw, Jimmy C. Newman), i na velké scéně.
V telegrafickém výčtu stylů nelze opominout country-rock, který se vyvinul koncem 60. let a přinesl na scénu nová jména - Linda Ronstadt, Emmylou Harris, Eagles, a zejména Chris Hillman, který ve svých skupinách experimentoval s různými styly od rocku po bluegrass.
A úplně nakonec přehledu americké scény je nutné zmínit i hvězdu snad největší, Johnnyho Cashe. Tento ojedinělý zjev nelze zařadit do žádné škatulky: začínal v 50. letech jako interpretrockabilly na značce Sun Sama Phillipse, později si vytvořil unikátní projev, který kombinoval snad všechny zde již zmíněné styly a stejně jako k Hanku Williamsovi, i ke Cashovi se hlásí folková i rocková scéna.
I když přehled stylů není ani zdaleka vyčerpán (pominuli jsme tex-mex, řidičské songy, gospely, comedy, folk-country a některé další), přesuňme se ještě na závěr k nám domů.
Country u nás
Country music ovlivňovala naší domácí scénu od nepaměti. Již v třicátých letech, kdy zažila první rozmach vlna trampské hudby, ovlivňovala westernová hudba naše interprety. Po únoru došlo ze známých důvodů k přerušení vývoje, a tak se skutečně masové popularity dostalo country až v 60. letech. Byl to zejména bluegrass, který okouzlil řadu začínajících skupin (Greenhorns, Rangers, White Stars) i seskupení z oblasti trampské hudby (Scarabeus, Hoboes, K.T.O.), ale také moderní country, která měla své domácí prostředí v divadle Semafor. Bylo to zejména zásluhou Jiřího Grossmanna, který byl vyznavačem Jima Reevese a moderní country vůbec a skvělým textařem, a také Jiřího Brabce, který založil svůj Country Beat, a pomohl ke slávě řadě zpěváků: Nadě Urbánkové, Ladislavu Vodičkovi, Karlu Kahovcovi. Po dlouhá léta však byla hlavní vlna naší country reprezentována spíše bluegrassovými kapelami, které postupně získaly na technické virtuozitě (např. Druhá tráva Roberta Křesťana). Po roce 1989 naše scéna postupně srovnala krok s originálními trendy i v oblasti mainstreamu a country má svou početnou základnu fanoušků stejně jako ve své vlasti, kde tvoří tento hudební styl přibližně patnáct procent z celkového prodeje nosičů.
Doporučená alba
Posluchačům, kteří se chtějí seznámit s country hudbou v celé šíři, lze vřele doporučit čtyřcédéčkovou antologii uspořádanou expertem v této hudbě Billem Maloneyem. Pod názvem Classic Country Music ji v roce 1990 vydal Smithsonian Institut ve spolupráci s BMG (RD-042).
časopis Rock&Pop 2004/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Historie-hudebnich-stylu-Country~18~prosinec~2004/
Komentáře
&;
