muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníDepeche Mode - Vesmírní lidé

30.4.2009 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika

Depeche Mode

Depeche Mode

Tak už je to zase tady. Černooděnci povstávají a chystají novou mši. Diskusní fóra praskají ve švech, rozebírá se nota po notě, srovnává se, jásá se nadšení a neskrývá se zklamání.

Proč to všechno? Inu, Depeche Mode mají novou desku, Sounds Of The Universe. A ježto se bavíme o nejkultovnějších z kultovních, slušelo se věrným ještě před vydáním řádně proprat titul. Prý je příliš velkohubý, prvoplánový, navíc příliš nápadně odkazuje na Music For The Masses (což osobně příliš nechápu). Podobná mela se strhla, když vyšel singl Wrong, ale to už se reakce nesly v pozitivnějším duchu. Není divu, je to energická šleha, která album jednoznačně zdobí. Energická, úderná, okamžitě zabírající a přitom nejde o vlezlou lepivku. Takovéhle kousky uměli Depeche Mode vždycky výtečně a rozhodně nesdílím pocit jistého diskutujícího na českém fanouškovském webu, že nic podobného DM nikdy neudělali. Naopak, Wrong kráčí ve stejné řadě jako Stripped, Never Let Me Down Again nebo The Dead Of Night. Prostě stará dobrá pochodová depeš, kožené bundy celého světa, spojte se.

První ohlasy na Sounds Of The Universe jsou v táboře DM ultras vůbec docela vyhraněné – buď totální nadšení a hlášky o nejlepší desce kapely (což připočtěme pochopitelné euforii z nových písniček, svou nejlepší desku už chlapci natočili), nebo skleslé přiznání, že se dotyčnému nahrávka nelíbí skoro vůbec. Což je samozřejmě lepší, než kdyby album prošumělo stylem „ale jo, dobrý“. Vyhraněné reakce koneckonců vzbuzovaly i minulé nahrávky – Violator taky zprvu nešmakoval díky odklonu od striktně synthi soundu a za úředně potvrzený vrchol depešovské diskografie byl označen až později, Songs Of Faith And Devotion ůsobilo taky poprask víceméně rockovým soundem a Gahanovou grunge vizáží, Ultra zas kdekdo nestrávil s tím, že bez Wildera už to není ono a podobně. Jak se vyprofiluje Sounds Of The Universe ukáže až čas, ale už teď je jasné, že po silném Playing The Angel natočilo trio další nadprůměrnou nahrávku. Pečlivý posluchač navíc odhalí momenty odkazující k dobám největší slávy, například návrat ke kovovým zvukům.

Vítězný tým se nemění

Není to jediný návrat, kterého se Depeche Mode na novince dopustili. Zvuk alba je do značné míry ovlivněn Goreovou zálibou ve starých analogových syntezátorech a skloňuje-li někdo v souvislosti s albem slovo Kraftwerk, není to náhoda. Martin Gore si podobných prehistorických inštrumentů nakoupil v poslední době přes eBay hromadu, což podle jeho kolegy Andyho Fletchera souvisí s tím, že skladatelský mozek DM přestal chlastat a pořídil si novou závislost. I díky tomu měli DM o mnoho nových písní než v minulosti, neboť čas, který dříve Gore strávil pařením, věnoval práci. Samozřejmě se nenechal zahanbit ani Dave Gahan a stejně jako na minulém Playing The Angel je i nyní spolupodepsán pod třemi novými skladbami. Songy Hole To Feed, Come Back a Miles Away/The Truth Is nesou v kreditech jeho jméno, společně s Christianem Eignerem a Andrewem Phillpottem. S nimi spolupracoval už na svém druhém sólovém albu Hourglass a na zmíněném Playing The Angel. Produkci měl, stejně jako v případě minulého alba, na starosti Ben Hiller. Je to pro DM trochu netypické, v minulosti většinou nespolupracovali s jedním producentem víckrát, sami přiznávají, že každý, kdo s nimi absolvoval natáčení alba, považoval čas strávený ve studiu za noční můru, ale Hiller byl výjimkou. Práci, kterou odvedl na Playing The Angel, si kapela nemohla vynachválit a moc stála o to, aby s nimi producent spolupracoval i na novince. Je to logické, úspěch Playing The Angel byl pro kapelu velmi důležitý. Jeho předchůdce Exciter se totiž příliš nepovedl a nemálo lidí docela zprudil. Vztahy v kapele byly na budu mrazu a bylo téměř životně důležité natočit album, které bude minimálně umělecky přesvědčivé. Povedlo se, Playing The Angel byla opět po čase opravdu povedená deska a DM samozřejmě nehodlají měnit vítězný tým. Natáčení si velmi pochvalují, prý probíhalo v přátelské atmosféře atd, etc. Obligátní promo řeči. Pro veterány ráže Depeche Mode je zázrak, jsou-li schopni koexistovat delší dobu v jedné místnosti, aniž mají potřebu vzájemné inzultace. Ostatní ukáže čas. Každopádně kult je znovu pevný v kramflecích a tak jedinou dosud nezodpovězenou otázkou zůstává, co vlastně chtěli říct tím podivným demoidním obalem? Že by nějaký utajený vzkaz do vesmíru?

Zajímavosti:

O tom, že pro země bývalého komunistického bloku jsou Depeche Mode modlou, není sporu. Polští, čeští (ale i bratia zo Slovenska), ruští a kromě nich i němečtí fanoušci by za své miláčky dýchali a ani pád železné opony na srdečním vztahu nic nezměnil. Naproti tomu v domovské Velké Británii jsou Depeche Mode prostě jedni z mnoha, o nějaké obří popularitě se mluvit nedá. Singl se horko těžko vydrápal do první stovky v hitparádě, rádia o něj nezavadí a když letos Pet Shop Boys dostali Brit Award za své dosavadní úspěchy, prohlásil zpěvák Neil Tennant, že Depeche Mode by si cenu zasloužili už dávno. Doma holt není nikdo prorokem.

Psáno pro: časopis mGuide 2009/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/Depeche-Mode-Vesmirni-lide~30~duben~2009/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.