přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatní10 perkusionistických desek Imrana Musy Zangiho

15.4.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika

Musa Imran Zangi

Musa Imran Zangi

foto: archiv

Oční lékař iráno-iráckého původu Imran Musa Zangi patří již dlouho k nejvýhledávanějším perkusistům u nás a jeho nástroje jsou slyšet na deskách několika desítek domácích interpretů. V minulostí Imran Musa Zangi účinkoval ve skupinách Yo Yo Band, Yandim Band, Horký dech Jany Koubkové, Dan Kohout Band a v současnosti je nejčastěji vidět a slyšet se skupinou Monkey Business a ve triu s Martinem Kratochvílem a Tonym Ackermanem.

Vzpomínáš si na první desku, kterou sis koupil sám?
Jako gymnazista v 70. letech jsem si koupil v Jugoslávii desku Forever & Ever Demise Roussose a vzápětí v Praze na burze Jethro Tull – Living In The Past.

Jak jsi se dostal k perkusím?
Jako malý jsem bouchal do všeho možného, co znělo. Pak jsem drze kupoval panáky barovým kapelám ve Varech či v Praze s prosbou, aby mě nechali zahrát aspoň dvě tři skladby s nimi. Časem jsem si koupil bicí a na fakultě ve čtvrtém ročníku jsem hrál rock´n rolly s Miki Volkem a skupinou B komplex. Co nechtěla náhoda, jednou jsem ve vinárně doprovázel na kufr a stůl Edu Thomase, který mě seznámil s Janou Koubkovou. Jana mě pozvala za týden na svůj koncert do Reduty, kde jsem hrál na půjčené kongo od Jiřího Tomka s Jardou Šindlerem a Richardem Horeckým, který dřív taky hrál na perkuse s Janou Koubkovou. Určitě bych se k perkusím dostal dřív nebo později, ale tato náhoda vše urychlila.

Která byla první deska, u které ses snažil stáhnout si sólo či part na perkuse?
Pamatuji si to přesně. Bylo mi šestnáct a pouštěl jsem si Penny McLean. Byla to deska Lady Bump. Tam je taková perkusivní rytmická pasáž a já jsem otočil bakelitovej hrnec a začal hrát s deskou.

Kteří perkusisté byli v té době tvými vzory?
V té době jsem znal jediného perkusistu a to byl Jiří Tomek, který hrál s Marsyas, Janou Koubkovou, Michalem Pavlíčkem ale taky s Karlem Gottem. Poprvé jsem ho viděl na Jazz-rockové dílně v Lucerně a potom jsem se chodil na něj dívat i do Parnasu, neboť on byl můj první vzor. Postupně přišli lidi jako Raul Rekow od Santany, Manolo Badrena, Giovanni Hidalgo, Airto Moreira, Louis Conte se kterým jsem se časem sešel i osobně a zahrál s ním na workshopu.

Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Pouštím si všechno možné od jazzu po dokonale provedený popík, ale dokonce i country kde mám momentálně jednoho oblíbence, který se jmenuje Kenny Chesney. Nejčastěji si asi pouštím Michaela Frankse, od kterého mám všichni desky a především album Skin Dive. Mám rád jména jako jsou George Duke, Stevie Wonder, Cool And The Gang, Carlos Santana, Billy Idol, Nick Kershaw, Freak Power, Michael McDonald, Quincy Jones, Steely Dan- především alba Two Against Nature a Gaucho.

Oslovilo tě něco z české porevoluční rockové či popové hudby?
Baví mě sexy pojetí rytmu u JAR a veškeré jejich desky. Pouštím si i Vladimíra Mišíka a z jeho porevolučních desek nejvíc album Město z peřin, kde je skvělá skladba Za vodou, kterou zpívá Standa Kubeš. Taky mám rád desky Romana Dragouna.

Na který koncert coby divák nikdy nezapomeneš?
Na koncert Al Jarreau letos v lednu v New Yorku, na koncert Pat Metheny Group v roce 2005 rovněž v New Yorku a na koncert Stevieho Wondera v roce 1989 na Spartě.

10 perkusionistických desek Imrana Musy Zangiho:

AL JARREAU

AL JARREAU

AL JARREAU – Live In London (1984)

Mám tu desku ještě na vinylu a mám ji strašně rád. Al Jarreau tím, jakým způsobem používá svůj hlas a techniku, je v podstatě též perkusista. Ten koncert je dokonalost sama – atmosférou, zvukem, výběrem skladeb. Měl jsem příležitost vézt ho ve svém autě k doktorovi před jeho koncertem v Praze a pustil jsem mu jeho album Tomorrow Today. Zpíval s deskou a já měl soukromý koncert. Nezapomenutelný zážitek.


SANTANA

SANTANA

SANTANA – Borboletta (1974)

Ta deska mě nesmírně ovlivnila a v podstatě svedla na cestu k perkusím. Kupoval jsem si ji v Jugoslávii a furt jsem ji poslouchal. Znal jsem pomalu každou notu nazpaměť. Tady není třeba dlouhého komentáře. Na tomto albu je podstata hudby Santany, jeho nápaditá hra, zvuk, aranžmá, nosná hudební témata a hlavně dokonalá hra na perkuse. Je to prostě hudební manuál.


MEZZOFORTE

MEZZOFORTE

MEZZOFORTE – Surprise Surprise (1982)

Toto album obsahuje řadu krásných skladeb a zřejmě nejznámější je jejich skladba Garden Party, která se hrála dlouhá léta dokonce i na diskotekách. Celé album má vynikající groove, které se neustále opakuje a v tom ostinato je velká síla. Surprise Surprise je krásně prosluněné album, plné optimismu, ostatně jako celá tvorba Mezzoforte. Pro takové desky máme s Ondrou Brouskem označení- Medvídek na výletě.


GEORGE DUKE

GEORGE DUKE

GEORGE DUKE - Illusions (1995)

George Duke je pro mě velevýznamná osoba a to nejenom svou hrou na klávesy. Snažím se dát si dohromady úplně celou jeho diskografii, a nějradši mám desky Face The Music (2002) a právě Illusions, kde je skladba 500 Miles To Go, což je pro mě další manuál, jak se mají psát dokonalé věci. Široká, obsáhlá aranžmá, která neobtěžují a kde všechno zapadá k sobě jako puzzle.


DAVE WECKL...

DAVE WECKL...

DAVE WECKL BAND – Transition (2000)

Tato deska asi neosloví každého. Já osobně, ačkoliv se jedná o bicí, zde obdivuji až kosmickou či astrofyzikální dokonalost rytmické hry Weckla. Měl jsem možnost zahrát si s ním v Agharta Jazz Clubu, kam se přišel podívat na koncert Rhythm Desperados a dal si s námi tři skladby. Ovšem držet rytmus, dokud hraje sólo, je velmi obtížná záležitost.


CHIC

CHIC

CHIC – Night in Amsterdam: Live at the Paradisco (2005)

Chic je moje velmi oblíbená skupina. I když je lidi masově podle názvu neznají vždy, poznají je podle skladeb jako Good Times či We Are Family. Chic mají průzračný hudební názor, jejich projev je v podstatě neměnný. V aranžmá dodržují typické postupy pro sedmdesátá a osmdesátá léta a na tomto koncertě s nimi na perkuse skvěle hraje ?Geraldo Veles?, který u toho dělá i obrovské show.


INCOGNITO

INCOGNITO

INCOGNITO – Eleven (2006)

Nevím, zda to má vůbec cenu komentovat po těch strhujících koncertech Incognito, které jsme v Praze nedávno zažili, ale ta hudba sama o sobě je hodně perkusivní. Toto album se povedlo a líbí se mi i z toho důvodu, že ačkoliv nejsou v každé skladbě perkuse, celkový dojem je velice rytmický. Incognito je kapela, která má ten správný švih a čiší z ní optimismus.


SADE

SADE

SADE – Promise (1985)

Musím se přiznat, že poslouchat tři hodiny desky Sade by bylo pro mě velice obtížné, neboť ten plynulý tok hudby je velice klidný, ale líbí se mi způsob, jak jsou použité perkuse v jejich skladbách. Desky Sade jsou dobrá škola, jak se dá hrát účelně, dynamicky, ukázněně a jak každé ťuknutí do bicích nástrojů a perkusí má své místo a barvu.


GEORGE BENSON...

GEORGE BENSON...

GEORGE BENSON & EARL KLUGH – Collaboration (1987)

Na této desce se perkuse též nepoužívají moc často, ale projev George Bensona je originální, zcela ojedinělý a okamžitě rozpoznatelný. Zvuk kytary v unisono s hlasem a témata, která jsou projasněná, durová, mě vždy spolehlivě nakopnou a vždycky dostanou do dobré nálady. Není to žádná plochá, plytká hudba, naopak desky Bensona mají hloubku a jeho kytara je unikátní jako hlas Stevieho Wondera.


YELLO

YELLO

YELLO – Flag (1988)

Dvojice Švýcarů na této desce předvádí digitální až roboticky dokonalé pojetí rytmu, že mi to celé přijde jako dobrý hudební humor. Je to velice zkušená muzika, i když možná na první poslech tak nepůsobí. V této směsici dechů, popěvků, proslovů a křiků je cítit velký nadhled a celé to nepůsobí chemicky, přestože je to stoprocentně studiová záležitost.

Psáno pro: časopis mGuide 2009/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/10-perkusionistickych-desek-Imrana-Musy-Zangiho~15~duben~2009/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.