muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníLana Del Rey: I'M YOUR NATIONAL ANTHEM

10.5.2013 | Autor: Libor Galia | sekce: echo

Lana Del Rey

Dům z karet: karta přede kartu. Del Rey, Lana.
Born# To# Hip# Ride# Hop# Die# Love# Gaspara # Stampa
I'M YOUR NATIONAL ANTHEM.


„Co se stane, když se americký sen naplní?“ ptá se recenzentka Lindsey Zoladz pro Pitchfork. Přeteče, protiřečím. Lana Del Rey je silnější. Jeden osudový příběh končí, druhý začíná. Hollywood fade in.

Z genderového východiska Lana sice hned zkraje vykročí v masce podřízené méněcennosti, tato je však vzápětí prolomena. „Why? Who - me?“ Muž není feministický kýč, partner není genderová facka, ale otázka: Kdo dokáže doprovodit, podtrhnout a zvýraznit netušené protiklady? „Feet, don't fail me now / take me to the finish line / oh, my heart, it breaks / every step that I take / but I'm hoping at the gates / they'll tell me that you're mine.“ Podtrhnout Lanu dokáže ona sama, důvěra v druhého drží do posledního záchvěvu. Servíruje se přitom jednoduše explicitně, praská a vrcholí následně jako ohňostroje mnohé, zvýraznit jde s přesvědčením společného směru ruku v ruce „so… don't make me sad / don't make me cry / sometimes love is not enough / and the road gets tough / I don't know why / keep making me laugh / let's go get high / the road is long / we carry on / try to have fun / in the meantime“ (Born to Die). Nevědomost a popový svět bývávají nasáklé cirkusovou sladkostí, Lana Del Rey ovšem nabízí předěl - rozechvělou melancholickou strunou obrací všeobjímající typická klišé v sebezpytující ódu.

Lana Del Rey

foto: Universal


O kom je řeč? „My old man is a bad man“ je starší pokřivená postava, ne nepodobná Laně. V podstatě vysněný člověk, uvězněný v představě, „light [love] of my life / fire o my loins“, Lolito, uvězněný „(…) on Rikers Island“  a simultánně Lana odtuší „and I won't get out.“ Tento muž přitom váže, je formující jednotkou, která jen nikdy nesváže. Cílem je cesta, umění krást. Tercína tvorby: Lana je podřízena, následně kovaná, posléze osvobozena. Dialektický koncept je ještě završen zvoláním „My old man is a thief and / I'm gonna stay and pray with him till the end“ (Off to the Races), což je zprvu zaštítěno křesťanským přesvědčením; je načase rozehrát hru bez konce.

Born To Die?

Zdánlivě jednoduchá exklamace si v průběhu alba vybírá svou daň. Suše oddána existencialistickému erbu není Lana v prvním pádě odporoučená ke gilotině, nýbrž k lásce – sobě – (až sexuálnímu) prokletí tzv. „Southern belle“, rouchu beatnické umocňované bezbřehosti zážitků – zdráhá se a je si vědoma posledního, za nímž prchá, jen pokud má v úplnosti nést prokletí sebe --- přes svou lásku pochopení skrz na skrz druhým. Who the fuck is going after Lizzy Grant? Dva přifouklé rty, stejný koncept, stejná slova, nafoukaná, zadní vokály, produkce, knížecí titul: Lana Del Rey. „So choose your last words / this is the last time / we were born to die“ (Born to Die).

Jazykem (s)prostá my fair lady (nejednou) ovládá gramatických prohřešků jako funkčních takřka básní („so why / is my / heart broke?" (Million Dollar Man), hiphopových poklonků, a nevšedním prvkem v přednesu je rovněž práce s hlasem, formování protichůdných myšlenek různým zatížením – takto je zpěv tolikrát nejistý, jistý… až v posledku agresivní. Práce s hlasem má význam pro následné uchopení textů samých. Blue Jeans pak chronologicky nejpozději představuje formu, která je vytýkána jako laciná a – předně – plytká. Zaštítěná značkou, kterou není potřeba obhajovat, je oprašována záruka, záruka kvality (James Dean). Rétorika ikon druhé půli dvacátého století je ledabyle střílena a nabírá obráceného, „bazarového“ rozměru (Vladimir Nabokov). „You're so fresh to death and sick as ca-cancer / you were sorta punk rock / I grew up on hip hop / but you fit me better than my favorite sweater“ (Blue Jeans). Znouzectnost, jež uměle zvyšuje důvěryhodnost pro nepozorné.

Lana del Rey

foto: Nicole Nodland


Lana Del Rey podtrhuje současný trend velkých komerčních zákusků: introspektivním obnažením zaříkává principem podlehnutí básníkovi s loutnou; rozšiřuje hranici mezi parodií a kýčem: vyjmenované symboly slabikářového charakteru strojí jako výsměch bezduchého známkování - říká „Diet Mountain Dew“ (stejnojmenná), přizvukuje souvislou pozdější tvorbou „My pussy tastes like Pepsi cola“ (Cola). Princip femme fatale je nicméně nakřiven, Lana si je vědoma (později – důvěra v Boha je předpokladem být zcela milován druhým, a víra je odstavena „let’s take Jesus off the dashboard / got enough on his mind / we both know just what we’re here for“  (Diet Mountain Dew))  svého postavení, které je ovšem ustavičně obnažováno houpavou tendencí šibeničního kyvadla lásky – šíleností osvobozená, přesto v rukou druhého. Z genderového pohledu si jeden uvědomuje svou jedinečnost prostřednictvím druhého.

Podívejte se na naši fotogalerii z Electronic Beats, jejichž hlavní hvězdou byla Lana Del Rey.

Lana se nicméně vzmuží až v náběhu National Anthem. Tehdy prvně stojí na obou koncích své rozehrané hry s druhým, nadechne se „but he says to be cool but / I don't know how yet“, definitivně ovládané šachovnice „(…) you said to be cool but, I'm already coolest“ , rozevřou se ony ohňostroje a dozvuky nejistoty jsou opět lehce odsunuty a pachuť žitých snů se proměňuje v zhýralé volání: „we're on a quick, sick rampage / wining and dining, drinking and driving / excessive buying, overdose and dying / on our drugs and our love / and our dreams and our rage“ (National Anthem). Z tohoto tempa, upomínacího rytmu střihu beatnické prózy, se úzkostlivá modla zakřiknutých opět vytrácí a opět přehrává na obě strany z trůnu křehkosti ženy v už už rovnocenné společnosti: přes všechny povrchní hodnoty-vrcholy je přítomna stále tak tak blízká představa zániku druhého. Born To Die je vyprávěno za cesty, točící se jako kolotoč: „maybe I like this rollercoaster / maybe it keeps me high / maybe the speed, it brings me closer / I could sparkle up your eye“ (Diet Mountain Dew).

Lana Del Rey


Vypráví se několik příběhů, zúženěji dva. Born to Die je takto možné vnímat dvojím prizmatem: první je příběh odevzdání, letmé zpronevěry samy sebe, někdejší lásky, a druhý příběh, jenž nastupuje okolo Diet Mountain Dew (po úderce Off The Races + Blue Jeans + Video Games, kterou sama zpěvačka označila jako příběh jednoho muže), pak konfrontuje „lásku“, zaštiťující téma, láskou novou, podtrhává sebe, je si vteřinou jista. Okolí přitom dokáže formovat nejinak, a tak se promítá další podněcování bezpředmětných rad jiných, nemajících ponětí o vlastním fungování dvou subjektů – i po bitvě (All my friends tell me I should move on / I'm lying in the ocean singing your song). „And there's no remedy for memory / your face is like a melody / it won't leave my head / your soul is haunting me and telling me / that everything is fine / but I wish I was dead“ (Dark Paradise). Bolestný je přerod (tím jeví se „death“) z jednoho stádia v druhé, nejinak silné. Problém je na straně Lany, což reflektuje už jen ono gatsbyovské „Million Dollar Man“, jakkoliv bohaté, jakkoliv dokonalé. Lany uprostřed rozcestí.


Ve znovuzrození se prožívá sen. „Pick me up and take me like a vitamin / cause my body's sweet like sugar venom, oh yeah / baby love me cause I'm playing on the radio / how do you like me now?“ Na čem Lana lpí, je maska, oproti tváři rozlišená v rozpolcenosti poplatně budované nálepkové společnosti: „Put your red dress on / put your lipstick on / sing your song, song / now the camera's on“ (Radio), obrazotvornost je vrstvená jako nekončící vlny, podružná aluzivní zahlcenost funguje jako přesné zacílení deklarovaného, značka vštěpuje charakter reklamního motta; a život, jeví se, přerůstá v něco vyššího, kde smrti je cynicky spláceno zdoláním vyšší společenské příčky, „it's alarming, honestly, how charming she can be / fooling everyone, telling how she's having fun“ , Carmen? Lano, poddajný rebele? Sedmnáctiletá reminiscence, skladba Carmen, sebeoslovení – francouzského – alter ega, jemuž je mezi řádky přednášeno „dospělé“ „I’m dying“. Komu na tom sejde? Krása značí netřeba tolik rozumět: „Audiotune lies, she's still shining“ (Carmen). Žalostné střílení všech zdánlivě hodnotných převleků do všech obleků společnosti, příběh lásky pro plátky, které znamenají kýžené vyvrcholení amerického snu - „it’s a love story for the new age / for the sixth page“ (National Anthem). Roztříštěnost tohoto zrcadlí chabost, bezduchou voňavost amerického snu, obaleného tučnou, určující reklamou, nemůžu se vyhnout. Jestliže vidím vlajku – její odvrácený, negativní rub –, vidím (z českého pohledu) mrtvolný a nadužívaný, o mně nic neříkající, chabě vlající symbol, na němž mám pramalou zásluhu. Který je s to vzápětí vymizet.


Jistota sebou je pokradmá, ta porucha ustavičného upevňování v návratu někdejší lásky, bortí každý další den pomíjivost běžného závazku, vyjevuje se jako choroba, „think I'll miss you forever / like the stars miss the sun in the morning sky“ a alespoň naděje zabránit nevyhnutelnému, staví víru jako posla toho, že přetrvá (nový) směrodatný vztah „later's better than never / even if you're gone / I'm gonna drive“ (Summertime Sadness) a poslední verš upomíná: „důležitá je láska sama v sobě“.

Tento slabikář nejistot je přesto místy nepřekonán, refrénové výkřiky („It's you, it's you, it's all for you / everything I do“ (Video Games)) fungují jako falešný marketingový konstrukt, režisérova výhra, a tak čiší i ze závěrečné skladby explicitní ortel, který je prolnut celou šíří alba. Mluví se ostatně především o sobě, panovačně, partner je maximálně implicitní; jestliže během Carmen jde o gesto, reminiscenci palčivou a/nebo posměšnou a ono zaslepení je téměř záviděno, poslední skladba kontrastuje – uzemňuje nostalgii nasládlou, vyzrálou odměřeností „the prettiest in-crowd that you had ever seen / ribbons in our hair and our eyes gleamed mean / a freshmen generation of degenerate beauty queens“ zachraňuje se opět výčtem všech těch pozlátek a konstatuje „and you know something? / They were the only friends I ever had (…) This is what makes us girls / we don't stick together 'cause we put our love first / we all look for heaven and we put our love first / something that we'd die for, it's our curse (…) don't cry about him / it's all gonna happen“ (This Is What Makes Us Girls).

Lana Del Rey


Born To Die je onou v úvodu avizovanou recenzentkou vytýkáno něco jako „falešný orgasmus – kolekce pochodní bez ohně“, a příčina nedorozumění vězí v neodtušené přímé vyváženosti stavby, která není stereotypně jednoznačná. Závislost na muži je zjevná, nepopiratelně rezignovaná, přeměřuje se nicméně vztah k sobě, klenoucí se mezi pevným, plamenným orodováním, a imaginární, subtilní děvkou. A vršení možností, ten hon za bezchybností, to je nezastavitelné lákadlo měnit sebe pro lepší zítřek. Hollywood fade out: „I can be your china doll / if you wanna see me fall“ (Without You). Účinek těchto „pochodní“ není k smrti žalostný, naopak, odstup a krok dál: Partner je víc, než jsme my sami, vznětlivý katalyzátor, a slepě se doufá – bez otázky – v totéž na druhé straně každým bezvýhradným vykreslením sebe. Respektuj bližního svého.
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/echo/Lana-del-Rey-IM-YOUR-NATIONAL-ANTHEM~10~kveten~2013/

Komentáře

celkový počet: 2

Outer  pasivní nebo aktivní?
Honza  Jedna z nejhorších věcí, které jsem kdy četl

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.