Básně předené hudbou: WWW a Tanec sekyr
20.5.2012 | Autor: Libor Galia | sekce: echo
fotogalerie
Báseň jednadvacátého století patřičně nefunguje, hlavní slovo získává médium, které je schopno oslovit jednodušeji dnešní zhýčkané internetové pokolení, tím je hudba, rám pro text, kolikrát hlubší než pokusy současných poetů, forma básně opomíjená a reflektována pouze (a nedostatečně) hudební publicistikou. Poezie je dnes okrajový žánr. A hudební texty přitom často dokáží stát i samy o sobě.
Tanec sekyr je druhé album vydané roku 2009 pražskou experimentální formací WWW, již se mnozí zdráhají označovat za hiphopovou. Jádro skupiny tvoří Ondřej „Sifon“ Anděra (hudba, text, zpěv), Lubomír Typlt (hlavní textař), Milesa Zrnić (zpěv) a DJ Brainythug (sketching). V současné době WWW, těšící se dlouhodobému recenzentskému uznání a prestižní alternativní ceně čtvrtletníku Revolver Revue, dokončují práce na zatím nepojmenované třetí desce. V České republice se neposledně pyšní průkopnictvím v oblasti hiphopu, od něhož se sice na sklonku milénia významně odklonili, jakkoli základní prvky zůstaly zachovány, a majoritní postavení získal experiment, jímž z dnešního pohledu byl také příchod na počátku devadesátých let, kdy hiphop nebyl komerčně konvenční záležitostí obalenou tukem peněz, poplácáváním se po zádech zúčastněných atp. -- nýbrž přinejmenším u nás žánrem novým, novátorským a okrajovým.
Pro WWW je příznačné vynášení prostých otázek, na něž tvůrci nechtějí programovou odpověď. Charakteristický je též eklekticismus; kromě textu, který je teď předmětem zájmu a je prodchnut barvitou abstraktností, maximální metaforizací na hraně možnosti reálného obhájení interpretátorem, sbírá formace z okolního světa obdobně anomální zvuky v rozměr hudební. WWW vychází ze srovnávací metody, kdy přijde Lubomír Typlt s náčrtem textu-skladby, který je následně konfrontován s vnímáním Ondřeje Anděry a přizpůsoben složce hudební - ta ve většině případů vzniká až posléze. WWW jsou v rámci české hudební scény klenotem, jehož polovinu krásy představuje text.
Vedoucí roli poezie Typlta (a Anděry) tvoří volný verš pro výpověď formace podtrhující různě důležitá sdělení specifickou intonací v přesně vymezených oblastech. Už tím se tvorba WWW vyhýbá zvyklostem hiphopové tradice, upřednostňující „rýmovanou líbivost“. Ačkoliv se při výkladu víceméně snažím opustit rámec hudební, samotnou recitaci nemohu: Štkavý projev často uplatňující stoupavé a klesavé tendence, ukazuje dynamiku básně, která je formována tím způsobem různě temperovanou intenzitou. Projev je oproštěn od skutečnosti – Anděra, během recitace zahleděný do vlastního nitra, nevěda ‚má-li řvát či šeptat‘ (viz RR #74), očima nekomunikující s publikem, ještě umocňuje potemnělou atmosféru existenčních, kognitivně-deprivačních textů.
Zdrojem pnutí uvnitř básnické symbiózy Typlt - Anděra je především technika, dynamika, preciznost a úhrnem touha po cizelaci cizelace; k tomu pak kontrastně novodobá rozpolcenost člověka z masa a kostí. Leitmotivem je rychlost.
Sled vrstvení reflexí nabírá na rychlosti hlavně v případech Anděrova projevu (stojící za slovy trojice skladeb Těsto z ocele, Velký třesk a Ohni se mnou pojď) – ten je mnohdy na úkor obsahu zaobalen do rozlétlé obraznosti, jeho úsekům je blízká kadence kalašnikovu. Forma o milimetry vítězí nad obsahem. „Formou volných asociací glosujeme běžné situace a nacházíme u nich paradoxy,“ nechal se koneckonců slyšet sám Anděra (viz BOOMBAP). Palčivým problémem textů WWW tak je mlžení a nejasnost, kterou podtrhuje šibeniční přístup autora – tendenčně mlčícího umělce, nechtějícího interpretovat sebe sama o sebemenší píď víc. Vrcholnou formu libozvučnosti trhá tíha smyslu slov a přirovnání, tautologií a vrstvení, v častých případech tímto taje poslání deklamovaného; WWW budují jakousi babylonskou věž - alegorii ke stavu světa - a komunikaci, která se má co nevidět zhroutit pod tísní nekonečné nutnosti interpretovat každičké slovo naší výpovědi. Východisko se existencialisticky ztrácí, člověk je podlomen vlnou otázek, ty dřívější skrývají se v jim nadřazených. Koštéři sladkých metafor? Ale kdeže:
Obdobně k Ivanu Wernischovi (českému básníku, kočovníku tisícera tváří), říkajícímu o konci „mám jako k smrti — daleko, blízko — / nevím, kde je“ (Dutý břeh), nesou ještě absurdnější poselství ve stínu úzkostí rozpolcené generaci, kteréžto je blízkost smrti uměle oddalována: „když lišaj smrtihlav se zdržel zase někde na obědě (…) budem brát i tam / kde nic není / budem spolu / budem spolu urychlovat nekonečno“ (Urychlovat nekonečno). Tanec sekyr utíká před postmoderní realitou do „světa loutek“ (= další paralela k Wernischově tvorbě), přitom nejsilnější z nich ztrácí exemplárně jimi definovanou pevnost - „všichni se smějí / že se i kleště smály / a hřebíky se smíchem až ohýbaly (…) pukající cihly / radostně zapraskaly“ -, cizota eskaluje, člověk má blíže k materii než oduševnělému tvoru, od něhož se ustavičně vzdaluje. Tato propast je symbolizována střílením neurčitých zájmen zcizujících výpověď někam nikam: „veze něco někam / odněkud někam někomu něco / veze něco někomu odněkud někam a co / co je mi po tom“, přičemž dohledání, jakási záchrana, je (doufaje v nejzákladnějším prozření a reinkarnaci) nazírána v pochopení alespoň sebe: „chci znát svoji velikost a míry / abych si ušil šaty z popela a síry“ (Anatomie).
WWW přesto nepodlehli zanícení básníka destilujícího sobě věčnost, nehrají si na bohy s latinským slovníkem, což lze vyčíst prozřením „jsem výjimečný svojí průměrností / sekal jsem dobrotu / až jsem ji přesek / jsem průměrný lhář“ (Kůň). Je to zklamané a/nebo radostné konstatování? Moderní člověk se domnívá o mnohém, nemá však ponětí o primárních jednotlivinách. Důležitost je přesto pro většinu jinde a vynáší se pesimistický ortel „ale skončeme ty důvěrnosti / máš pro mě ňáký prachy?“ (Anatomie).
(Zvláštní postavení zaujímá Evropa, náramně připomíná mistry tíživé atmosféry Coil a jejich Heaven’s Blade. Ač čistě instrumentální - a není tudíž košer ji podsouvat -, podtrhuje vše ostatní. Nakonec i WWW se zmínili, že je Evropa „pochodem bezhlavé vojska“, čímž lze nejpozději dnes pojmout i současný chod: danse macabre; přirozený pokrok je střídán bičem, stádovitou bolestí otrockého splácení cizích dluhů, kovanou rytmem, jenž svou šlechtěnou utilitárností nezná konce.)
Textům takto dominuje prázdnota novodobého člověka, v němž zvyšující se pocit nejistoty a zoufalství míří k vykřičení smířené deprese. Odtrženost od společnosti - té ‚zahrady květin, kdy někteří právě kvetou, jiní jsou už trochu povadlí‘ - je konfrontována na nejsilnějším vztahu k člověku na výsostné partnerské pozici, která, přestože má charakter osudovosti (kontrastuje se jakási femme fatale), je nicméně stejně otřesitelná a přes svojí zdánlivou nenahraditelnost vynášíme rozsudek plný skepse: „láska je jako mor / nikdy nevíš / kdy znova propukne.“ WWW prezentují optiku s nabírajícím zkreslením - už ne odstavce, věty, ale samotná slova tříští své významy, jeden denotát nedokáže odbourat zafixované konotace, jež původní smysl neopravitelně rozštěpily; respektive WWW znásilňují a upozorňují na nesamozřejmost: „hledal jsem v chaosu řád a našel jsem neřáda“ (Žena líže kost). Mluvím, tedy jsem padá na cyničtějším slovo je mrtvé, my jsme ho zabili. Beznadějnost Typlt (jehož význam je skryt hlouběji než Anděrův) nejednou podtrhuje několikanásobnou repeticí hlavní teze. Nejde však o bohapusté připomínání, nýbrž o agonické lapání po dechu. Touhy ukotvit WWW dadaismem jsou bezpředmětné.
(Problém WWW nechystá ani dějepravné zatížení. Významným vodítkem k výkladu je vznikem první, zasazením poslední eponymní skladba, dle slov WWW „zadávající laťku všem následujícím skladbám.“ Na poměry netypicky stavěný text burcujícího charakteru vypráví příběh a určuje moto: Seber odvahu, zúčastni se, vzepři se, zde máš šanci se prosadit, vyhrát, vzepři se naposled vnějšímu, nemáš šanci, nic nedokážeš, jsi sám, naděje je jen bohapusté chlácholení - umírá předposlední - zkus se tomu postavit, není důležité vyhrát, zúčastni se, seber odvahu.)
Došli jsme na místo, odkud nemáme potřebu unikat. „Karamel je cukr / co už se neuzdraví“ (Karamel) kontruje za WWW Anděra a deklamuje v jednom z rozhovorů následující: „Karamel je karamel, cukr je cukr. Bolestivý je proces přerodu z jednoho stadia do druhého, to je těžiště našeho tématu.“ Ztrácíme původní tvar, přesto se nezastavitelně pobízíme jít vpřed, za každou cenu nezastavit, zdokonalovat se - byť je nám bytostné já na míle vzdáleno. „Setrvačnost mě žene kupředu / nevím za čím / možná to co jsem hledal / je na druhé straně / neměl bych se vrátit?“ (Kůň). Co je jistota?
Mnohoznačnost slov ubíjí, poetika WWW užívá amfibolií jako stěžejního pantu, okolo něhož se bez konce otáčí; vrstvení staví ozvláštňující, typický charakter. Tradiční symbolikou v okázale nezvyklém světle je prodchnut takřka každý verš, avšak otazníky nad lecjakou statí visí a nabízí se akorát kapitulační Holanova lžíce. Pitva světa je ovšem kolem a kolem sugestivní - strhující a krásná -, a to je u básně všeobecně zásadní. Osobitost WWW zasluhuje vysokou pozornost v rámci současné české poezie.
Galerie:
fotogalerie
WWW - Tanec sekyr
Tanec sekyr je druhé album vydané roku 2009 pražskou experimentální formací WWW, již se mnozí zdráhají označovat za hiphopovou. Jádro skupiny tvoří Ondřej „Sifon“ Anděra (hudba, text, zpěv), Lubomír Typlt (hlavní textař), Milesa Zrnić (zpěv) a DJ Brainythug (sketching). V současné době WWW, těšící se dlouhodobému recenzentskému uznání a prestižní alternativní ceně čtvrtletníku Revolver Revue, dokončují práce na zatím nepojmenované třetí desce. V České republice se neposledně pyšní průkopnictvím v oblasti hiphopu, od něhož se sice na sklonku milénia významně odklonili, jakkoli základní prvky zůstaly zachovány, a majoritní postavení získal experiment, jímž z dnešního pohledu byl také příchod na počátku devadesátých let, kdy hiphop nebyl komerčně konvenční záležitostí obalenou tukem peněz, poplácáváním se po zádech zúčastněných atp. -- nýbrž přinejmenším u nás žánrem novým, novátorským a okrajovým.
Pro WWW je příznačné vynášení prostých otázek, na něž tvůrci nechtějí programovou odpověď. Charakteristický je též eklekticismus; kromě textu, který je teď předmětem zájmu a je prodchnut barvitou abstraktností, maximální metaforizací na hraně možnosti reálného obhájení interpretátorem, sbírá formace z okolního světa obdobně anomální zvuky v rozměr hudební. WWW vychází ze srovnávací metody, kdy přijde Lubomír Typlt s náčrtem textu-skladby, který je následně konfrontován s vnímáním Ondřeje Anděry a přizpůsoben složce hudební - ta ve většině případů vzniká až posléze. WWW jsou v rámci české hudební scény klenotem, jehož polovinu krásy představuje text.
Fialové nebe, 2010
foto: Lubomír Typlt/WWW
Vedoucí roli poezie Typlta (a Anděry) tvoří volný verš pro výpověď formace podtrhující různě důležitá sdělení specifickou intonací v přesně vymezených oblastech. Už tím se tvorba WWW vyhýbá zvyklostem hiphopové tradice, upřednostňující „rýmovanou líbivost“. Ačkoliv se při výkladu víceméně snažím opustit rámec hudební, samotnou recitaci nemohu: Štkavý projev často uplatňující stoupavé a klesavé tendence, ukazuje dynamiku básně, která je formována tím způsobem různě temperovanou intenzitou. Projev je oproštěn od skutečnosti – Anděra, během recitace zahleděný do vlastního nitra, nevěda ‚má-li řvát či šeptat‘ (viz RR #74), očima nekomunikující s publikem, ještě umocňuje potemnělou atmosféru existenčních, kognitivně-deprivačních textů.
A proč „Tanec sekyr“?
Tanec sekyr, jak své druhé dílo patnáct let existence zvolilo, dokáže promluvit za veškerou tvorbu WWW. V určité míře fungující jako oxymóron, kdy tanec v dvojsloví působí jako něco čistě pozitivního, projev harmonie mezi dvěma těly, zatímco sekyra, negativum pro svou nemilosrdnou katovskou minulost, předvádí především bytostný kontrast; nehledě na působivost dvou dvojslabičných slov totožné délky. Údernost názvu nadto umocňuje obraz, jenž k Tanci sekyr patří, účinkuje jako vizuální podkres při živých vystoupeních: uzavřený kruh sekyr, s odstupem připomínající ceněné Pink Floyd a jejich The Wall, kde kladiva hrají roli obdobnou (vystupují jako vojáci bez skrupulí a síla davu, dozvuky fatálních selhání světových válek, fašismu a komunismu - představují destrukční charakter životní mašinérie), u WWW pak sekera slouží ikonicky - štěpící zažité konotace, slovy WWW samých „převrací zaběhnutá pravidla, které jednotlivé situace a obrazy mají“ (viz Musicserver) – v širším záběru upomíná tanec sekyr na stále stejně zmanipulovatelnou davovost, povrchnost lidí a ztrátu individualit ve světě. WWW extrahují slova běžného jazykového rozhledu a jdou do hloubky významů, jsou sobě vlastními interpretátory komplikované skutečnosti, zpochybňují základní jistoty. Bohatost samotného názvu sbírky je poeticky zjevná, a myšlenka kruhu (možná též asociativně jakási obdoba antického urobora) snad naznačuje zřejmě - vzhledem k dalšímu rozboru a jeho závěrům - jen jedno, a to karmu: Kdo bije, bude bit.
Tanec sekyr, jak své druhé dílo patnáct let existence zvolilo, dokáže promluvit za veškerou tvorbu WWW. V určité míře fungující jako oxymóron, kdy tanec v dvojsloví působí jako něco čistě pozitivního, projev harmonie mezi dvěma těly, zatímco sekyra, negativum pro svou nemilosrdnou katovskou minulost, předvádí především bytostný kontrast; nehledě na působivost dvou dvojslabičných slov totožné délky. Údernost názvu nadto umocňuje obraz, jenž k Tanci sekyr patří, účinkuje jako vizuální podkres při živých vystoupeních: uzavřený kruh sekyr, s odstupem připomínající ceněné Pink Floyd a jejich The Wall, kde kladiva hrají roli obdobnou (vystupují jako vojáci bez skrupulí a síla davu, dozvuky fatálních selhání světových válek, fašismu a komunismu - představují destrukční charakter životní mašinérie), u WWW pak sekera slouží ikonicky - štěpící zažité konotace, slovy WWW samých „převrací zaběhnutá pravidla, které jednotlivé situace a obrazy mají“ (viz Musicserver) – v širším záběru upomíná tanec sekyr na stále stejně zmanipulovatelnou davovost, povrchnost lidí a ztrátu individualit ve světě. WWW extrahují slova běžného jazykového rozhledu a jdou do hloubky významů, jsou sobě vlastními interpretátory komplikované skutečnosti, zpochybňují základní jistoty. Bohatost samotného názvu sbírky je poeticky zjevná, a myšlenka kruhu (možná též asociativně jakási obdoba antického urobora) snad naznačuje zřejmě - vzhledem k dalšímu rozboru a jeho závěrům - jen jedno, a to karmu: Kdo bije, bude bit.
Zdrojem pnutí uvnitř básnické symbiózy Typlt - Anděra je především technika, dynamika, preciznost a úhrnem touha po cizelaci cizelace; k tomu pak kontrastně novodobá rozpolcenost člověka z masa a kostí. Leitmotivem je rychlost.
Sled vrstvení reflexí nabírá na rychlosti hlavně v případech Anděrova projevu (stojící za slovy trojice skladeb Těsto z ocele, Velký třesk a Ohni se mnou pojď) – ten je mnohdy na úkor obsahu zaobalen do rozlétlé obraznosti, jeho úsekům je blízká kadence kalašnikovu. Forma o milimetry vítězí nad obsahem. „Formou volných asociací glosujeme běžné situace a nacházíme u nich paradoxy,“ nechal se koneckonců slyšet sám Anděra (viz BOOMBAP). Palčivým problémem textů WWW tak je mlžení a nejasnost, kterou podtrhuje šibeniční přístup autora – tendenčně mlčícího umělce, nechtějícího interpretovat sebe sama o sebemenší píď víc. Vrcholnou formu libozvučnosti trhá tíha smyslu slov a přirovnání, tautologií a vrstvení, v častých případech tímto taje poslání deklamovaného; WWW budují jakousi babylonskou věž - alegorii ke stavu světa - a komunikaci, která se má co nevidět zhroutit pod tísní nekonečné nutnosti interpretovat každičké slovo naší výpovědi. Východisko se existencialisticky ztrácí, člověk je podlomen vlnou otázek, ty dřívější skrývají se v jim nadřazených. Koštéři sladkých metafor? Ale kdeže:
Obdobně k Ivanu Wernischovi (českému básníku, kočovníku tisícera tváří), říkajícímu o konci „mám jako k smrti — daleko, blízko — / nevím, kde je“ (Dutý břeh), nesou ještě absurdnější poselství ve stínu úzkostí rozpolcené generaci, kteréžto je blízkost smrti uměle oddalována: „když lišaj smrtihlav se zdržel zase někde na obědě (…) budem brát i tam / kde nic není / budem spolu / budem spolu urychlovat nekonečno“ (Urychlovat nekonečno). Tanec sekyr utíká před postmoderní realitou do „světa loutek“ (= další paralela k Wernischově tvorbě), přitom nejsilnější z nich ztrácí exemplárně jimi definovanou pevnost - „všichni se smějí / že se i kleště smály / a hřebíky se smíchem až ohýbaly (…) pukající cihly / radostně zapraskaly“ -, cizota eskaluje, člověk má blíže k materii než oduševnělému tvoru, od něhož se ustavičně vzdaluje. Tato propast je symbolizována střílením neurčitých zájmen zcizujících výpověď někam nikam: „veze něco někam / odněkud někam někomu něco / veze něco někomu odněkud někam a co / co je mi po tom“, přičemž dohledání, jakási záchrana, je (doufaje v nejzákladnějším prozření a reinkarnaci) nazírána v pochopení alespoň sebe: „chci znát svoji velikost a míry / abych si ušil šaty z popela a síry“ (Anatomie).
WWW přesto nepodlehli zanícení básníka destilujícího sobě věčnost, nehrají si na bohy s latinským slovníkem, což lze vyčíst prozřením „jsem výjimečný svojí průměrností / sekal jsem dobrotu / až jsem ji přesek / jsem průměrný lhář“ (Kůň). Je to zklamané a/nebo radostné konstatování? Moderní člověk se domnívá o mnohém, nemá však ponětí o primárních jednotlivinách. Důležitost je přesto pro většinu jinde a vynáší se pesimistický ortel „ale skončeme ty důvěrnosti / máš pro mě ňáký prachy?“ (Anatomie).
(Zvláštní postavení zaujímá Evropa, náramně připomíná mistry tíživé atmosféry Coil a jejich Heaven’s Blade. Ač čistě instrumentální - a není tudíž košer ji podsouvat -, podtrhuje vše ostatní. Nakonec i WWW se zmínili, že je Evropa „pochodem bezhlavé vojska“, čímž lze nejpozději dnes pojmout i současný chod: danse macabre; přirozený pokrok je střídán bičem, stádovitou bolestí otrockého splácení cizích dluhů, kovanou rytmem, jenž svou šlechtěnou utilitárností nezná konce.)
Textům takto dominuje prázdnota novodobého člověka, v němž zvyšující se pocit nejistoty a zoufalství míří k vykřičení smířené deprese. Odtrženost od společnosti - té ‚zahrady květin, kdy někteří právě kvetou, jiní jsou už trochu povadlí‘ - je konfrontována na nejsilnějším vztahu k člověku na výsostné partnerské pozici, která, přestože má charakter osudovosti (kontrastuje se jakási femme fatale), je nicméně stejně otřesitelná a přes svojí zdánlivou nenahraditelnost vynášíme rozsudek plný skepse: „láska je jako mor / nikdy nevíš / kdy znova propukne.“ WWW prezentují optiku s nabírajícím zkreslením - už ne odstavce, věty, ale samotná slova tříští své významy, jeden denotát nedokáže odbourat zafixované konotace, jež původní smysl neopravitelně rozštěpily; respektive WWW znásilňují a upozorňují na nesamozřejmost: „hledal jsem v chaosu řád a našel jsem neřáda“ (Žena líže kost). Mluvím, tedy jsem padá na cyničtějším slovo je mrtvé, my jsme ho zabili. Beznadějnost Typlt (jehož význam je skryt hlouběji než Anděrův) nejednou podtrhuje několikanásobnou repeticí hlavní teze. Nejde však o bohapusté připomínání, nýbrž o agonické lapání po dechu. Touhy ukotvit WWW dadaismem jsou bezpředmětné.
Chlapec s holubicí, 2007
foto: Lubomír Typlt/WWW
(Problém WWW nechystá ani dějepravné zatížení. Významným vodítkem k výkladu je vznikem první, zasazením poslední eponymní skladba, dle slov WWW „zadávající laťku všem následujícím skladbám.“ Na poměry netypicky stavěný text burcujícího charakteru vypráví příběh a určuje moto: Seber odvahu, zúčastni se, vzepři se, zde máš šanci se prosadit, vyhrát, vzepři se naposled vnějšímu, nemáš šanci, nic nedokážeš, jsi sám, naděje je jen bohapusté chlácholení - umírá předposlední - zkus se tomu postavit, není důležité vyhrát, zúčastni se, seber odvahu.)
Došli jsme na místo, odkud nemáme potřebu unikat. „Karamel je cukr / co už se neuzdraví“ (Karamel) kontruje za WWW Anděra a deklamuje v jednom z rozhovorů následující: „Karamel je karamel, cukr je cukr. Bolestivý je proces přerodu z jednoho stadia do druhého, to je těžiště našeho tématu.“ Ztrácíme původní tvar, přesto se nezastavitelně pobízíme jít vpřed, za každou cenu nezastavit, zdokonalovat se - byť je nám bytostné já na míle vzdáleno. „Setrvačnost mě žene kupředu / nevím za čím / možná to co jsem hledal / je na druhé straně / neměl bych se vrátit?“ (Kůň). Co je jistota?
Smějící se cizinec, 2007
foto: Lubomír Typlt/WWW
Mnohoznačnost slov ubíjí, poetika WWW užívá amfibolií jako stěžejního pantu, okolo něhož se bez konce otáčí; vrstvení staví ozvláštňující, typický charakter. Tradiční symbolikou v okázale nezvyklém světle je prodchnut takřka každý verš, avšak otazníky nad lecjakou statí visí a nabízí se akorát kapitulační Holanova lžíce. Pitva světa je ovšem kolem a kolem sugestivní - strhující a krásná -, a to je u básně všeobecně zásadní. Osobitost WWW zasluhuje vysokou pozornost v rámci současné české poezie.
Galerie:
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/echo/Basne-predene-hudbou-WWW-a-Tanec-sekyr~20~kveten~2012/
Komentáře
&;
