22.7.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: živě
Kulaté jubileum Colours of Ostrava se podařilo oslavit důstojným způsobem. Diváci vytvořili výbornou atmosféru, s počasím to vyšlo téměř na jedničku a řada skvělých hudebních zážitků převážila tu hrstku méně zajímavých. Desátý ročník multižánrového festivalu se však bohužel nepodařilo vyprodat, což by oslavám slušelo mnohem více, avšak i přesto se areál vydatně zalidnil – podle pořadatelů jej během čtyř dnů navštívilo na pětadvacet tisíc osob.

Nabitý program úvodního dne

Vše začalo ve čtvrtek, kdy se nad Ostravou sbíhal jeden černý mrak za druhým. Úvodní dechovkářskou bitvu však déšť nepoznamenal. Na hlavní scéně se před plným publikem představily dva proslulé balkánské soubory Fanfare Ciocărlia a Boban i Marko Marković Orkestar, z nichž první sázel zejména na rychlé rytmy s tepajícími basy, druhý pak do hry žesťových nástrojů zapojoval i zpěv. Na pódiu se obě kapely střídaly ob jednu píseň a diváci si jejich dvouhodinovou show evidentně užívali.

Na druhém hlavním pódiu se poté představili britští The Herbaliser, kteří vystoupili v instrumentálním složení bez zpěvačky. Své skladby kořenili najazzlými vyhrávkami, jimž ale - až na výjimku v podobě zobcové flétny - chyběla větší údernost. S tou se však po nich vytasila Santigold, která za doprovodu kapely a dvou vokalistek-tanečnic představila vynikající popovou show, jež fascinovala oba smysly. Diváci byli svědky promyšlené audiovizuální atrakce, pod jejíž rouškou dostaly skladby (nejen) z prvního a dosud jediného alba docela nový rozměr.

Úvodní den byl opravdu nezvykle nabitý, což se mimo jiné projevilo i v překrytí vystoupení Public Image Ltd. a Roye Ayerse. Ještě před nimi však příjemně překvapili irští Clannad atmosférickým koncertem s pečlivě vystavěnými vokály a líbeznou harfou, během něhož nepochopitelně rušil hlučný DJ z nedalekého baru Urban Wave. Pořadatelé pak před koncem kvůli nepříznivé předpovědi počasí vyhnali publikum z tribun a ty zůstaly nepřístupné až do úplného konce prvního festivalového dne.

Létající kelímky i nezvaný host na pódiu

V průběhu koncertu Public Image Ltd. nabral na síle do té doby přeháňkový déšť, avizovaná bouřka se však nedostavila.

Kapela mohutného Johna Lydona působila velice sebevědomě a energicky. Už první tóny z úvodní This is not a love song slibovaly nevšední hudební zážitek, jehož sílu umocňoval frontmanův uřvaný pěvecký projev. Post-punkoví veteráni byli v nejlepší formě a ti, kteří stále nechápali, že tady o punk nepůjde, házeli směrem na Lydona kelímky s pivem (naštěstí ho ale netrefili). Jedna osoba dokonce měla tu drzost, že přelezla hrazení a doškrábala se až na pódium. Tam však díky tvrdému zákroku ochranky její odysea skončila.

Nightwork přijeli pobavit

V pátek se už otevřely všechny festivalové scény, z nichž ta diskusní v Domě knihy Librex odpoledne přinesla zajímavou filozofickou besedu s hercem Jaroslavem Duškem. Ten by zřejmě souhlasil s bytostně nekonformními Unifiction, které i přes velice alternativní tvorbu, dělanou očividně s velkým nadšením, navštívil slušný počet posluchačů. Zdaleka ale ne tolik, co se pak sešlo na koncertu Nightwork. Ti před narvanou hlavní scénou potvrdili roli jedné z nejúspěšnějších tuzemských mainstreamových kapel současnosti a na závěr vystoupení plného veselých vtípků, mezi nimiž zaznělo dokonce i pár tónů a akordů, přidali cover Pohody od Kabátů. Za parodii Olgy Šípkové každopádně palec nahoru.

Ambient a po něm housové rytmy v New Yorku

Seriózní koncert odehráli Republic of Two s kapelou. Na jemných pop-rockových skladbách kazil dojem jen anglický text – čeština by chlapcům koketujícím s písničkářstvím slušela mnohem více. Jak už prosáklo den předem, trumpetista Jon Hassell si zlomil žebro a cestu do Ostravy tak musel zrušit. Místo něj se pořadatelům podařilo sehnat jiného hráče na trumpetu, Nilse Pettera Molværa z Norska. A těžko říct o jak moc velký zážitek tím diváci uvnitř New York City stage přišli, jisté však je, že Molvær v klubu rozjel dechberoucí ambientní seanci, ze které šel mráz po zádech, přičemž různě pracoval jak se svým nástrojem, tak i s vlastním hlasem.

Na témže místě po něm nastoupili Tortured Soul, kapela o třech členech, lákající na živě hraný house a soul jazz. Ze skupiny pramenila velká energie, na kterou publikum (včetně přiopilého Franka Yammy) reagovalo tancem, až se z toho všeho začala trochu nepříjemně houpat podlaha. Skočné rytmy s výraznou hajtkou nečinily bubeníkovi Johnu-Christian Urichovi žádné problémy, i když u toho všeho musel ještě zpívat. A stejně jako on, i baskytarista Jason Kriveloff s klávesistou Ethanem Whitem zvládali své vystoupení s velkou bravurou, což mělo za následek jeden z nejlepších koncertů letošních Colours. S přístupem na stage to ale už tak slavné nebylo, jelikož zájem o koncert byl opravdu velký. Někteří lidé čekali na vstup i tři čtvrtě hodiny.

Já se z té slávy asi zabiju...

Po tomto velice příjemném překvapení se na hlavním pódiu začali připravovat Blackfield se Stevenem Wilsonem a Avivem Geffenem v čele. Jejich koncert však přes výborný zvuk a důmyslnou kompozici skladeb srážely nepříliš originální a někdy i dost iritující texty. Vyznělo to vskutku velice podivně, když lídr Porcupine Tree začal před více než tisícihlavým publikem zpívat ,,A thousand people yell shouting my name, but I wanna die,’’ načež po dohrání hlesl ,,díky’’.

Jisté zklamání přinesl i Sam Karpienia, jehož koncert nebyl tak úplně postaven na tom, co slibovalo festivalové promo. Na pódiu se spolu s ním objevila průměrná indie-rocková kapela s baskytaristou, klávesistou a bubeníkem; na mandolu bez kytarových efektů pak hrál on sám. Dění v areálu kolem Slezskoostravského hradu následně uzavřeli Semi Precious Weapons. Kapela vedená zpívajícím transvestitou v kozačkách přinesla do chladného večera oteplující rockovou show, z níž bylo hned všem jasné, proč tolik zaujala královnu jinakosti Lady Gagu.

Colours of Ostrava, Ostrava – různá místa, 14. – 17. 7. 11