27.5.2007 | Autor: Josef Rauvolf

Supraphon (73:36)
Mají tyhle vykopávky z let padesátých ještě sílu člověka oslovit? Anebo se při jejich poslechu jen otřepe nepříjemnou vzpomínkou? Dýchne z nich na pamětníka závan doby, kdy se sice bude tančit všude, někteří si však nezakřepčí, protože v lágru se to jaksi nevede. Narážíme samozřejmě na úvodní píseň Zítra se bude tančit všude, jejíž text napsal tehdy velice kovaný svazák Pavel Kohout. Otázka je, jak k těmto písním vůbec přistupovat – hodnotit je pouze jako písně či přihlížet i k jejich ideologické zátěži? Pravdou je, že striktně vzato to většinou nejsou špatné kompozice, ostatně psávali je zdatní skladatelé. Profesionální jsou pak instrumentální i pěvecké výkony, o tom není pochyb. O textech ovšem raději pomlčet... Většina nahrávek byla pořízena v 50. letech, řada jich ale pochází z roku 1973 – a z toho mrazí, protože nahrávat v té době, po všem, čím tahle zem od války prošla právě tyto výzvy k třídnímu boji, je dost děsivé. Pro někoho může být tohle album velkou vychechtanou recesí, jiné může náležitě vytočit. Lze jej také brát jako dokument, jako připomínku, ale zároveň, v situaci, kdy máme prezidenta zvoleného díky komunistům, i jako varování. Abychom tyhle písně, při jejichž poslechu se můžeme smát, neslýchali častěji. A nedobrovolně.

Zlatý hřeb: Pochod rudých námořníků (ale jen hudebně!)
Zní to jako: Zlý sen, z něhož se naštěstí můžeme probudit

Body: