The Cure: The Cure
8.8.2004 | Autor: Jindřich Göth
Geffen/Universal Music (54:56)
"Nemohu najít sám sebe," tvrdí první verše nové desky The Cure. Do toho zní od prvního tónu až po ten úplně poslední dokonale vygradovaný hudební doprovod, který vás nekompromisně sevře a nastolí tolik známou atmosféru naprosté stísněnosti. Vítejte zpět ve světě The Cure. A bude ještě hůř: "Řekni, že to je pořád stejné slunce, které krouží po obloze... tak řekni, že to je stejný dům a nic v něm se nezměnilo... řekni, že to je stejný chlapec, hořící ve stejné posteli... řekni, že jsi to pořád ty." Robert Smith se ztratil v labyrintu uprostřed své hlavy, naříká, "tlačí pěstmi na ty sloupy a přesto tvrdí, že vidí duchy!"
Ne, producent Ross Robinson nepřetransformoval The Cure v pochybnou nu-metalovou rachotinu, "pouze" jim dopomohl k razantnímu, průzračnému zvuku. Trvá to pár poslechů, než si zvyknete na absenci tradičních rozmazaných a v mlžném oparu rozpuštěných kytar, ale klasické cureovské melodie v Before Three, The End Of The World či v překrásné závěrečné Going Nowhere nenechají na pochybách nikoho. Pravda, některé motivy už jsme od kapely slyšeli, ne všechny skladby dosahují kvalit těch zmíněných, přesto jde stále o nezaměnitelnou, originální hudbu, k níž je nutno se pečlivě proposlouchat. The Cure se sice nemůže rovnat klasickým albům, ale minimálně Wish a Wild Mood Swings rozhodně překonává.
Body: 









časopis Rock&Pop 2004/08








