21.5.2003 | Autor: Tomáš S. Polívka

Renesance zájmu o jazz není žádné zbožné přání jazzových publicistů a propagátorů, ale potěšitelný holý fakt. Ony se nám ty z jazzu odvozené zjednodušené žánry jako rock a pop poněkud vyčerpávají, a tak není divu, že návrat ke kořenům je najednou obrovské dobrodružství a nikoliv nudnou povinnou četbou. The Bad Plus budiž důkazem.

Reid Anderson (kontrabas), Ethan Iverson (piano) a Dave King (bicí nástroje) se znají od puberty a jako mnoho podobných hudebně talentovaných mladíků chtěli založit kapelu. V různých spolcích spolu hráli už na konci osmdesátých let, jako jazzové trio The Bad Plus vystupují od roku 2000. A protože patří přece jenom k poněkud mladší generaci, můžeme se od nich dočkat lecjakých nestandardních kousků. Je známá věc, že zjazzovat lze prakticky vše, na jednoduchosti prvotního hudebního nápadu nesejde. Tak postupně zpět do jazzu pronikaly řádně přepracované covery popových interpretů, jazzmani si často brali na paškál třeba Beatles. Ale zjazzovat Smells Like Teen Spirit od Nirvany nebo diskotékový hit Blondie Heart Of Glass?

The Bad Plus se to povedlo s vkusem a při zachování původní razance skladeb. Melodickou invencí a pulzující energií oplývají i převažující vlastní skladby členů tria. Celek působí stravitelně a přesto netrpí přílišným zjednodušováním a dávkováním 'po lopatě'.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/05