2.4.2011 | Autor: Petr Korál

SPS Records (37:05)
Ač je to milionkrát omletá fráze, v tomto případě je opravdu na místě: starýho psa novým kouskům nenaučíš. Navíc nutit SPS do něčeho zásadně odlišného od toho, co s relativní kvalitativní vyrovnaností dělají už 23 roků (s několikaletou přestávkou na přelomu milénia), by bylo neskonalým hříchem.
Sami SPS si navíc moc dobře uvědomují, v čem byla – a je – jejich největší síla. A tak nový řadový počin pojali jako jistý návrat ke svým vlastním kořenům, pro zjednodušení by se dalo říci někam k prvním dvěma albům Jsme v hajzlu a Podivný dědictví. Řečeno ještě jinak: soubor se víc než na svých minulých deskách přiklonil k jednoduchému a především melodicky plnokrevnému punk rocku z té nejklasičtější školy. Jedna poteciální hitovka střídá druhou, vskutku jako za mlada! Zároveň ale SPS nikam zbytečně nespěchají a žádné výplachy à la The Exploited, jako tomu bylo tu a tam v minulosti, už víceméně nepředvádějí. Spíš deklarují svoji příslušnost k teritoriu kdysi vykolíkovanému Sex Pistols, UK Subs a dalšími.
Pro sebe typickou parketu ovšem SPS okupují i co se textového poselství týče. Nejednou dávají najevo rozčarování ze současné politiky a vůbec z morálního a hodnotového úpadku společnosti, potažmo deziluzi z celkového vývoje kolem nás. Na rozdíl od nějakých teenagerských „bojovníků“ jim však podobný způsob vyjádření lze vcelku bez problémů uvěřit. Což je obecně vzato nikdy příliš nezdůrazňovaná, leč na každý pád existující výhoda „starých“ punkových skupin, které mají ledacos za sebou...

Zlatý hřeb: Sametová euforie
Zní to jako: poctivý staroškolský punk v podání zkušených pardálů


Body: