12.2.2002 | Autor: Jiří Moravčík

Universal Music (41:17)
Zvyk je železná košile a hlasy těch, kteří disponují 'zázemím managmentu a vydavatelství plus hezkým vzhledem' mají proto u široké veřejnosti přednost. Kde je ovšem psáno, že všude okolo neexistují lepší, vyhraněnější, čerstvější. Konkrétně: na řeckou zpěvačku Eleftheria Arvanitaki má málokterá silikonová star; pár měsíců uteče jako voda, jeden dva recyklované hity vyšumí a je po slávě, kdežto tahle sošná Řekyně tu se svým poprockem bude pořád.

Debutovala v jednaosmdesátém, kdy Andreas Papandreu vystřídal v čele státu pučistické generály, mající roky předtím prsty v tom, že oficiální kultura podléhala tuhé cenzuře a tudíž všechno muselo ladit, jako za totality u nás. Kdeže by se potom mohla na veřejnost v široké míře dostat rembetika, syrový, putykami otřískaný hudební styl nazývaný řecké blues. Rembetika se zrodila - stejně jako alžírský rai - v nevěstincích a hašišových doupatech ve 30. letech minulého století a její zpěváci prý vždycky stáli jednou nohou v kriminále, což se s ideologií řeckých plukovníků dost podstatně rozcházelo. Mladí muzikanti ale už od 7O. let v rembetice spatřovali ideální způsob, jak vykřičet svou rebelii - proti režimu, proti společnosti, proti rodičům; prostě jak to tak u mládežníků bývá. Arvanitaki začínala u jedné z prvních kapel, kterési vzaly rembetiku do štítu - Opisthodhromiki Kompania, ale první album už natáčelo pod svým jménem. Vydala jich od té doby hodně a u řeckého publika má statut národní hrdinky. Rembetika v jejím podání samozřejmě časem ubrala na 'lidovosti', vloudil se do ní pop, ale v míře přiměřené, řeklo by se inteligentní, lákavé. V roce 1998 ji proto Peter Gabriel neváhal pozvat na WOMAD.

Novinka Broadcast je skutečně jakýmsi vysíláním, navíc značně mezinárodním. Vedle předních řeckých skladatelů a textařů si znělý, okamžitě zapamatovatelný emotivní hlas zpěvačky - zpívající výhradně v řečtině - podává i písně Teofila Chantreho z Kapverdských ostrovů, senegalského Paula McCartneyho Ismaela Lo či americko-arménského písničkáře Ara Dinkjiana. A blesklo-li vám v tuhle chvíli hlavou pomyšlení na nějaké řecké lovesongy s mandolínou, vyžeňte ho z hlavy: album Broadcast má hutný moderní poprockový zvuk, do něhož spadají elektrické i akustické kytary, akordeon, marimba, klávesy i dudy irské Emer Mayock, prošlé ohněm Afro Celt Sound Systemu. Dvakrát si tu s Eleftheira Arvanitaki zazpívají i zajímaví hosté: Christos Thiveos a Portugalka Dulce Pontes, s níž se řecké blues v záři smyčců propojí ve skladbě Fire And Snow s portugalským - tady mu říkají fado.

Jde sice o marný povzdech, ale člověku to nedá: kdyby se takováhle muzika hrála v rádiích....




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02