Landing Strip – setkání zkušených muzikantů
14.4.2008 | Autor: PR | sekce: publicistika
Na počátku projektu Landing Strip stál skladatel Marek Štifter a anglický zpěvák a textař Andrew John. K nim se přidal jeden z nejvyhledávanějších studiových kytaristů Peter Binder, který dal písním konečnou podobu a bubeník Tomáš Makovský. Kapela debutuje albem All Roads, které si mohou posluchači kompletně stáhnout z internetu. O Markovi Štifterovi a Peterovi Binderovi, vůdčích osobnostech kapely Landing Strip, je známo, že tráví skoro stejně času nad kávou a cigaretami jako ve studiu. Setkat jsme se proto nemohli nikde jinde než v kavárně…
Kdy jste se vy dva s Peterem vlastně poprvé potkali?
Marek Štifter: Petera jsem poprvé osobně potkal v Karlových Varech, odkud pocházím. Bylo to na jazzovém festivalu někdy v roce 1988. V rámci programu existovaly volně přístupné jam sessions. Přišel jsem mírně nameten, ovšem s vysokým sebevědomím a hlavně touhou si zajamovat. Neměl jsem ale kytaru, a tak jsem se zeptat prvního kytaristy, kterého jsem uviděl, zda by mi ji nepůjčil. Kytarista, kterým byl Peter, se na mě nedůvěřivě podíval a zeptal: „Poznáš tu vec?“ Pochopil jsem, že si na nástroj toho kytarového mága, který tam byl s kapelou Naima, ten večer nezahraju…
Peter Binder (směje se): Panovalo tam tenkrát pravidlo: jamovat může každý, ale musí znát tu písničku, co se hraje. Určitě jsem Marka, respektive toho tenkrát neznámého kluka, nepodceňoval, že nezná kytaru…
Jako partneři jste se setkali mnohem později…
Marek Štifter: Zhruba před dvěma lety jsem ve svém studiu natáčel demo kapely Martina Zbrožka Voices, kde Peter hraje na kytaru. Poprvé jsem Péťu zažil při práci ve studiu. Byla to balada, hudebně i lidsky. Profík muzikant, který mi, v ten moment zvukaři, byl partnerem od stavění mikrofonů až po mix. Moc jsem si to užíval. Peter poznal, že pro Martina a Voices dělám v rámci toho natáčení maximum. Říkal jsem si: „S tímhle člověkem pracovat, je můj sen“. Svěřil jsem se Martinovi a ten na to moudře (jak jinak, Zbrožíček) zareagoval: „No tak mu to řekni.“ A jak Zbrožek řekl, tak Štifter udělal a bylo to. Nutno dodat, že jako hudební samouk jsem v žádném případě nepovažoval za samozřejmost oslovit profíka jako je Peter. Jsem stydlivka. Peterovi se ale naštěstí moje písničky líbily…
V té době jste ale toho měli za sebou jako hudebníci už hodně. Jaké vlastně byly vaše úplné hudební začátky?
Peter Binder: No, stručně: můj táta – kytara - liduška. Když došlo na volbu střední školy, chtěl jsem se hlavně vyhnout matematice a chemii, a tak jsem si zvolil konzervatoř. Hodně mě tehdy ovlivnil poslech rakouské rozhlasové stanice Östereich 3, kde se hrál rock, pop, jazz, šanson i muzikál. Líbila se mi ta otevřenost vůči hudebním stylům. A líbí se mi vlastně dodnes. Už tehdy jsem se cítil dobře jak mezi partou bigbítových mániček, tak i mezi funkujícími cikány, tedy dvěma nesmiřitelnými tábory vyznavačů svého žánru. Zároveň jsem nacházel Bacha, který mě fascinuje dodnes. Po konzervatoři jsem přesto věděl jediné: klasiku miluji, ale živit se jí nechci. A tehdy jsem začal stále víc objevovat jazz… Když jsem poslouchal rakouský rozhlas a čekal na svou oblíbenou relaci o pop-music, zapínal jsem rádio dřív, abych nic nepropásl. Před „mým pořadem“ hráli vždycky jazz. Ze začátku jsem u té složité hudby trpěl, nerozuměl jsem jí. Ale čím častěji jsem jazz slýchal, tím víc mě začal zajímat.
Marek Štifter: Mě vlastně také ovlivnil táta. Byl v Karlových Varech farář a já jako farářský synek měl přístup do kostela, kde byl klavír, na kterém mi ukázal kde je Cé. A taky mi koupil vysněnou akustickou kytaru za 700 Kčs, což s ohledem na plat faráře někdy okolo roku 1976 byl prostě závazek… Peter mluví o Bachovi, ale mě se z dětství vybaví spíš hudba ze seriálu Bella a Sabestian nebo Tajuplný ostrov. Jistě, na gymplu a na vysoké škole jsem už poslouchal leccos: Pink Floyd, Jethro Tull, King Crimson, The Cure, Sting, Ennio Morricone a taky Mahavishnu Orchestra, Keith Jarret, Return To Forever atd.
Petere, ty jsi byl znám od konce osmdesátých let hlavně jako jazzový kytarista ze svého působení v kapele Naima, která byla svého času asi nejlepší českou jazzovou formací. Jak jsi se vlastně do kapely dostal?
Peter Binder: Já měl to štěstí, že jsem absolvoval vojnu v Armádním uměleckém souboru, kde jsem se setkal s jazzmany Zdeňkem Zdeňkem, Františkem Kopem a Jaromírem Honzákem. Byli v jazzu o světelný rok přede mnou... hodně jsem se od nich učil. Přesto ale ještě nějaký čas trvalo, než jsme se znovu sešli. Potřeboval jsem si vydělat na novou kytaru, a tak jsem po vojně přijal nabídku odjet do Švýcarska hrát po klubech a diskotékách. Nakonec z toho byly skoro čtyři roky… Po návratu ze zahraničí jsem přišel znovu do Prahy, kluky kontaktoval a začal s Naimou hrát. Konečně jsem se začal muzice věnovat ne jako řemeslu, ale jako svému životnímu poslání.
Marku, ty jsi znám spíš jako tvůrce scénické a divadelní hudby…
Marek Štifter: Já byl spíš dlouho mezi kamarády znám jako „balkónový hráč“, který rád jamuje. První nabídku na divadelní hudbu jsem dostal až v roce 1998 od Studia D3 v Karlových Varech. Bylo to představení Oldřich Daňka Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko. Následovala další představení, divadelní ale i filmová a televizní. Asi bych měl jmenovat alespoň znělky k první sérii Noci s Andělem, Zimní vílu a Věrné abonenty se spoluautorem Pavlem Fantou, Královský slib a Crashroad. Během doby jsem si také postavil vlastní nahrávací studio, protože jsem cítil potřebu svou tvorbu dotahovat do konce. Měl jsem vždycky chuť hudbu i studio sdílet, a tak se u mě objevili nejrůznější muzikanti. Kamarádi jako Pavel Fanta, Jáchym Bašek, Martin Vít a Tomáš Vychytil nebo třeba klienti Michala Pekárka, který nás (mně i mé studio) má rád. Např. Hapka&Horáček, Chinaski nebo Bohouš Josef. Své studio nechápu jako komerční projekt, přesto mi hodně přináší – kromě vlastní realizace i možnost učit se od jiných, spolupracovat nebo alespoň vidět, teda pardon, slyšet při práci.
Produkoval jsi album Petra Linharta „Sudéta“, které bylo nominované na žánrového Anděla…
Strašně rád míchám nebo produkuju alba Petru Linhartovi. Jeho zatím poslední album „Sudéta“ způsobilo i vznik kapely 29 Saiten, kde společně s Peterem Binderem doprovázíme P. Linharta po boku Tomáše Makovského, Aleše Charváta a Steely José Štěpánka.
Těch skladeb, které jsi jako autor, producent nebo hudebník nahrál bylo opravdu hodně. Za všechny bych za tebe uvedl alespoň spolupráci s magicko-akustickým kvartetem Majerovy Brzdové Tabulky nebo tvoji kytarovou účast na desce Vladimira518 Gorila Vs. Architekt. Ale zpátky k Peterovi… Jak jsi trávil 90. léta ty?
Peter Binder: Po rozpadu Naimy jsme společně s Ondřejem Konrádem založili Konrád–Binder Blues Band. Seznámil jsem se s písničkářkou Pavlou Milcovou, silnou hudební osobností, se kterou jsem natočil několik desek. A hraji s ní dodnes. Taky jsem hodně nahrával ve studiu… Pro koho? Abych na někoho nezapoměl… Pavla Milcová, Petr Hapka, Jan Spálený, Marta Kubišová, Ester Kočičková, Radůza, Pavol Hammel, Mikoláš Chadima, Aneta Langerová, Helena Zeťová, Věra Martinová, Lucie Bílá a další. Bylo toho fakt hodně. Co mě na tom baví je, že se na každém hudebním projektu učím nové věci. Je totiž jenom na mně, co si z nahrávání odnesu a jaký bude můj přístup. Snažím se prostě pochopit různé hudební světy.
Vraťme se k současnému projektu Landing Strip, který jste vytvořili ještě s Andrew Johnem a Tomášem Makovským. Debutové album se jmenuje All Roads. Jak vlastně písničky vznikaly?
Marek Štifter: Často nás s naším zpěvákem Andrewem „tlačí bota“ na podobném místě. Na něj to má efekt takový, že si svůj přetlak vypíše u kompu. Co napíše, to mi pošle a já si pak jeho texty pořád dokolo pročítám, až se mi nějakej dostane pod kůži. Pak vznikne písnička. Tu jen tak halabala nahraju a pošlu mu jí zpátky. V drtivé většině případů si navzájem porozumíme. Jednou za čas přijede on sem, nebo já jedu s notebookem za ním a on v demáči nahradí stávající zpěv svým. Pak, zase v Praze, začne okolo jeho zpěvu vznikat finální aranžmá. Když je pár písniček připravených, návštěva se opakuje, ale to už se zpívá naostro.
Kde je Andrew? Píše texty, zpívá většinu písniček a nesedí tu s námi…
Marek Štifter: V Anglii. Má rodinu a musí se ohánět. Naštěstí nám historie našeho vztahu, důvěra a internet dává možnost pracovat i navzdory té dálce. Současné konstalace našich životů nám bohužel brání v žití a práci v jedné zemi. Alespoň prozatím. Stejně Andrew mluví česky dost sprostě, takže buďte rád, že jsme tu s Péťou sami.
Kdo na albu dál spolupracoval?
Marek Štifter: Největší posilou byli baskytaristé Aleš Charvát a Joska Mucha. Na desce si zazpívala Charlotte Fairman, známá ze svého působení s Ohm Square jako CharlieOne. Během natáčení písničky I Can Fly jsem škemral natolik, že nazpívala i kontroverzní muzikálový hit It's Great To Be A Whore. S ohledem na text písně si však pro ten moment změnila své umělecké jméno. Po vzoru pornohvězd použila jméno svého prvního zvířátka, zlaté rybky Tinker, a své maminky za svobodna, Parody. Tak se zrodila: Tinker Parody. Na projektu dále spolupracoval kytarista Tomáš Vychytil, telecasterový král Zoran Šuto, na hliněný buben s exotickým názvem „udu“ si zabubnoval Miloš Vacík z Tam Tam Orchestra a dechovou sekci nahráli Radek Němec – trubka, Radek Kašpar – saxofon a Jan Šatra – trombon.
Jak probíhalo natáčení?
Marek Štifter: Dlouho…
Peter Binder: Dobře…
Díky, ale jak jste točili? Co jste si při práci oblíbili za mašinky, nástroje atd?
Marek Štifter: Převážnou část stop jsme natočili u mně ve studiu v Nuslích. Jen bicí a basu jsme nahrávali v Cinemasoundu. Petr Kůrka si tam vyšvihl výborně znějící místnost, kde se obvykle natáčí tzv. brunclíky, tedy filmové ruchy. Desítky různých povrchů, okýnek, dvířek a zákoutíček dávají barevnou a živou odezvu, která bicím moc sluší. Dále technicky a v kostce: ProTools HD, předzesilače Millennia STT-1, Amek, TLA C-1 a RME Octamic. Mikrofony DPA, Schoeps, Neumann a Sennheiser. Andrewovi na zpěv nejvíc sluší DPA 4041 - SP. Dozvukové procesory Lexicon 960, TC electronic TAP-TWO, Roland RE-201 a RE-301 Space Echo, Korg Kaoss a bůhví co ještě. Míchali jsme na monitorech B&W Nautilus 802 a nearfield Genelec 1030A. Peter mě potěšil svojí kolekcí kytarových krabiček…
Peter Binder: Používali jsme jak staré známé, tak staré zapomenuté. Také nové exotické ale i ty nejobvyklejší současné. Naše oblíbené kytarové aparáty na natáčení byly (a jsou) Divided By 13 JRT15 a Matchless Cheiftain CH-40. Většinou přes ESH 1x12 closed-back bednu osazenou Celestion Vintage. Většinu jsme natáčeli na el. kytary Tom Anderson a Don Grosh. Akustiky jsou natočené na kytaru Lowden. Většina syntezátorů na desce je Moog Little Phatty, něco málo Virus Indigo a taky Mellotron. A samozřejmě káva a bezpražcový kamelky.
Album All Roads je na světě, zatím se ale jedná o studiový projekt. Co bude dál?
Peter Binder: Pro mě bylo setkání s Markem hodně důležité. Když sedíme ve studiu, chápeme se, aniž bychom museli mluvit. Landing Strip je pro nás takovým průsečíkem, kde jsme si vzájemně porozuměli. Chceme prostě spolu dál spolupracovat. Ve studiu nebo na pódiu, hlavně bez žánrového omezení…
Marek Štifter: Důležitější než nějaké škatulky je pro nás hraní. Hudba je buď dobrá nebo špatná a my věříme, že ta naše si své posluchače najde. Album All Roads je možné si stáhnout na internetu na www.landingstripmusic.com. Jak se tam píše: „Peníze si od toho neslibujeme, ty písničky máme prostě rádi a jejich cesty dnes beztak vedou na harddisk. Budeme rádi, když je tam lidé budou mít.“
Autorem textu je Jan Polouček
Kdy jste se vy dva s Peterem vlastně poprvé potkali?
Marek Štifter: Petera jsem poprvé osobně potkal v Karlových Varech, odkud pocházím. Bylo to na jazzovém festivalu někdy v roce 1988. V rámci programu existovaly volně přístupné jam sessions. Přišel jsem mírně nameten, ovšem s vysokým sebevědomím a hlavně touhou si zajamovat. Neměl jsem ale kytaru, a tak jsem se zeptat prvního kytaristy, kterého jsem uviděl, zda by mi ji nepůjčil. Kytarista, kterým byl Peter, se na mě nedůvěřivě podíval a zeptal: „Poznáš tu vec?“ Pochopil jsem, že si na nástroj toho kytarového mága, který tam byl s kapelou Naima, ten večer nezahraju…
Peter Binder (směje se): Panovalo tam tenkrát pravidlo: jamovat může každý, ale musí znát tu písničku, co se hraje. Určitě jsem Marka, respektive toho tenkrát neznámého kluka, nepodceňoval, že nezná kytaru…
Jako partneři jste se setkali mnohem později…
Marek Štifter: Zhruba před dvěma lety jsem ve svém studiu natáčel demo kapely Martina Zbrožka Voices, kde Peter hraje na kytaru. Poprvé jsem Péťu zažil při práci ve studiu. Byla to balada, hudebně i lidsky. Profík muzikant, který mi, v ten moment zvukaři, byl partnerem od stavění mikrofonů až po mix. Moc jsem si to užíval. Peter poznal, že pro Martina a Voices dělám v rámci toho natáčení maximum. Říkal jsem si: „S tímhle člověkem pracovat, je můj sen“. Svěřil jsem se Martinovi a ten na to moudře (jak jinak, Zbrožíček) zareagoval: „No tak mu to řekni.“ A jak Zbrožek řekl, tak Štifter udělal a bylo to. Nutno dodat, že jako hudební samouk jsem v žádném případě nepovažoval za samozřejmost oslovit profíka jako je Peter. Jsem stydlivka. Peterovi se ale naštěstí moje písničky líbily…
V té době jste ale toho měli za sebou jako hudebníci už hodně. Jaké vlastně byly vaše úplné hudební začátky?
Peter Binder: No, stručně: můj táta – kytara - liduška. Když došlo na volbu střední školy, chtěl jsem se hlavně vyhnout matematice a chemii, a tak jsem si zvolil konzervatoř. Hodně mě tehdy ovlivnil poslech rakouské rozhlasové stanice Östereich 3, kde se hrál rock, pop, jazz, šanson i muzikál. Líbila se mi ta otevřenost vůči hudebním stylům. A líbí se mi vlastně dodnes. Už tehdy jsem se cítil dobře jak mezi partou bigbítových mániček, tak i mezi funkujícími cikány, tedy dvěma nesmiřitelnými tábory vyznavačů svého žánru. Zároveň jsem nacházel Bacha, který mě fascinuje dodnes. Po konzervatoři jsem přesto věděl jediné: klasiku miluji, ale živit se jí nechci. A tehdy jsem začal stále víc objevovat jazz… Když jsem poslouchal rakouský rozhlas a čekal na svou oblíbenou relaci o pop-music, zapínal jsem rádio dřív, abych nic nepropásl. Před „mým pořadem“ hráli vždycky jazz. Ze začátku jsem u té složité hudby trpěl, nerozuměl jsem jí. Ale čím častěji jsem jazz slýchal, tím víc mě začal zajímat.
Marek Štifter: Mě vlastně také ovlivnil táta. Byl v Karlových Varech farář a já jako farářský synek měl přístup do kostela, kde byl klavír, na kterém mi ukázal kde je Cé. A taky mi koupil vysněnou akustickou kytaru za 700 Kčs, což s ohledem na plat faráře někdy okolo roku 1976 byl prostě závazek… Peter mluví o Bachovi, ale mě se z dětství vybaví spíš hudba ze seriálu Bella a Sabestian nebo Tajuplný ostrov. Jistě, na gymplu a na vysoké škole jsem už poslouchal leccos: Pink Floyd, Jethro Tull, King Crimson, The Cure, Sting, Ennio Morricone a taky Mahavishnu Orchestra, Keith Jarret, Return To Forever atd.
Petere, ty jsi byl znám od konce osmdesátých let hlavně jako jazzový kytarista ze svého působení v kapele Naima, která byla svého času asi nejlepší českou jazzovou formací. Jak jsi se vlastně do kapely dostal?
Peter Binder: Já měl to štěstí, že jsem absolvoval vojnu v Armádním uměleckém souboru, kde jsem se setkal s jazzmany Zdeňkem Zdeňkem, Františkem Kopem a Jaromírem Honzákem. Byli v jazzu o světelný rok přede mnou... hodně jsem se od nich učil. Přesto ale ještě nějaký čas trvalo, než jsme se znovu sešli. Potřeboval jsem si vydělat na novou kytaru, a tak jsem po vojně přijal nabídku odjet do Švýcarska hrát po klubech a diskotékách. Nakonec z toho byly skoro čtyři roky… Po návratu ze zahraničí jsem přišel znovu do Prahy, kluky kontaktoval a začal s Naimou hrát. Konečně jsem se začal muzice věnovat ne jako řemeslu, ale jako svému životnímu poslání.
Marku, ty jsi znám spíš jako tvůrce scénické a divadelní hudby…
Marek Štifter: Já byl spíš dlouho mezi kamarády znám jako „balkónový hráč“, který rád jamuje. První nabídku na divadelní hudbu jsem dostal až v roce 1998 od Studia D3 v Karlových Varech. Bylo to představení Oldřich Daňka Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko. Následovala další představení, divadelní ale i filmová a televizní. Asi bych měl jmenovat alespoň znělky k první sérii Noci s Andělem, Zimní vílu a Věrné abonenty se spoluautorem Pavlem Fantou, Královský slib a Crashroad. Během doby jsem si také postavil vlastní nahrávací studio, protože jsem cítil potřebu svou tvorbu dotahovat do konce. Měl jsem vždycky chuť hudbu i studio sdílet, a tak se u mě objevili nejrůznější muzikanti. Kamarádi jako Pavel Fanta, Jáchym Bašek, Martin Vít a Tomáš Vychytil nebo třeba klienti Michala Pekárka, který nás (mně i mé studio) má rád. Např. Hapka&Horáček, Chinaski nebo Bohouš Josef. Své studio nechápu jako komerční projekt, přesto mi hodně přináší – kromě vlastní realizace i možnost učit se od jiných, spolupracovat nebo alespoň vidět, teda pardon, slyšet při práci.
Produkoval jsi album Petra Linharta „Sudéta“, které bylo nominované na žánrového Anděla…
Strašně rád míchám nebo produkuju alba Petru Linhartovi. Jeho zatím poslední album „Sudéta“ způsobilo i vznik kapely 29 Saiten, kde společně s Peterem Binderem doprovázíme P. Linharta po boku Tomáše Makovského, Aleše Charváta a Steely José Štěpánka.
Těch skladeb, které jsi jako autor, producent nebo hudebník nahrál bylo opravdu hodně. Za všechny bych za tebe uvedl alespoň spolupráci s magicko-akustickým kvartetem Majerovy Brzdové Tabulky nebo tvoji kytarovou účast na desce Vladimira518 Gorila Vs. Architekt. Ale zpátky k Peterovi… Jak jsi trávil 90. léta ty?
Peter Binder: Po rozpadu Naimy jsme společně s Ondřejem Konrádem založili Konrád–Binder Blues Band. Seznámil jsem se s písničkářkou Pavlou Milcovou, silnou hudební osobností, se kterou jsem natočil několik desek. A hraji s ní dodnes. Taky jsem hodně nahrával ve studiu… Pro koho? Abych na někoho nezapoměl… Pavla Milcová, Petr Hapka, Jan Spálený, Marta Kubišová, Ester Kočičková, Radůza, Pavol Hammel, Mikoláš Chadima, Aneta Langerová, Helena Zeťová, Věra Martinová, Lucie Bílá a další. Bylo toho fakt hodně. Co mě na tom baví je, že se na každém hudebním projektu učím nové věci. Je totiž jenom na mně, co si z nahrávání odnesu a jaký bude můj přístup. Snažím se prostě pochopit různé hudební světy.
Vraťme se k současnému projektu Landing Strip, který jste vytvořili ještě s Andrew Johnem a Tomášem Makovským. Debutové album se jmenuje All Roads. Jak vlastně písničky vznikaly?
Marek Štifter: Často nás s naším zpěvákem Andrewem „tlačí bota“ na podobném místě. Na něj to má efekt takový, že si svůj přetlak vypíše u kompu. Co napíše, to mi pošle a já si pak jeho texty pořád dokolo pročítám, až se mi nějakej dostane pod kůži. Pak vznikne písnička. Tu jen tak halabala nahraju a pošlu mu jí zpátky. V drtivé většině případů si navzájem porozumíme. Jednou za čas přijede on sem, nebo já jedu s notebookem za ním a on v demáči nahradí stávající zpěv svým. Pak, zase v Praze, začne okolo jeho zpěvu vznikat finální aranžmá. Když je pár písniček připravených, návštěva se opakuje, ale to už se zpívá naostro.
Kde je Andrew? Píše texty, zpívá většinu písniček a nesedí tu s námi…
Marek Štifter: V Anglii. Má rodinu a musí se ohánět. Naštěstí nám historie našeho vztahu, důvěra a internet dává možnost pracovat i navzdory té dálce. Současné konstalace našich životů nám bohužel brání v žití a práci v jedné zemi. Alespoň prozatím. Stejně Andrew mluví česky dost sprostě, takže buďte rád, že jsme tu s Péťou sami.
Kdo na albu dál spolupracoval?
Marek Štifter: Největší posilou byli baskytaristé Aleš Charvát a Joska Mucha. Na desce si zazpívala Charlotte Fairman, známá ze svého působení s Ohm Square jako CharlieOne. Během natáčení písničky I Can Fly jsem škemral natolik, že nazpívala i kontroverzní muzikálový hit It's Great To Be A Whore. S ohledem na text písně si však pro ten moment změnila své umělecké jméno. Po vzoru pornohvězd použila jméno svého prvního zvířátka, zlaté rybky Tinker, a své maminky za svobodna, Parody. Tak se zrodila: Tinker Parody. Na projektu dále spolupracoval kytarista Tomáš Vychytil, telecasterový král Zoran Šuto, na hliněný buben s exotickým názvem „udu“ si zabubnoval Miloš Vacík z Tam Tam Orchestra a dechovou sekci nahráli Radek Němec – trubka, Radek Kašpar – saxofon a Jan Šatra – trombon.
Jak probíhalo natáčení?
Marek Štifter: Dlouho…
Peter Binder: Dobře…
Díky, ale jak jste točili? Co jste si při práci oblíbili za mašinky, nástroje atd?
Marek Štifter: Převážnou část stop jsme natočili u mně ve studiu v Nuslích. Jen bicí a basu jsme nahrávali v Cinemasoundu. Petr Kůrka si tam vyšvihl výborně znějící místnost, kde se obvykle natáčí tzv. brunclíky, tedy filmové ruchy. Desítky různých povrchů, okýnek, dvířek a zákoutíček dávají barevnou a živou odezvu, která bicím moc sluší. Dále technicky a v kostce: ProTools HD, předzesilače Millennia STT-1, Amek, TLA C-1 a RME Octamic. Mikrofony DPA, Schoeps, Neumann a Sennheiser. Andrewovi na zpěv nejvíc sluší DPA 4041 - SP. Dozvukové procesory Lexicon 960, TC electronic TAP-TWO, Roland RE-201 a RE-301 Space Echo, Korg Kaoss a bůhví co ještě. Míchali jsme na monitorech B&W Nautilus 802 a nearfield Genelec 1030A. Peter mě potěšil svojí kolekcí kytarových krabiček…
Peter Binder: Používali jsme jak staré známé, tak staré zapomenuté. Také nové exotické ale i ty nejobvyklejší současné. Naše oblíbené kytarové aparáty na natáčení byly (a jsou) Divided By 13 JRT15 a Matchless Cheiftain CH-40. Většinou přes ESH 1x12 closed-back bednu osazenou Celestion Vintage. Většinu jsme natáčeli na el. kytary Tom Anderson a Don Grosh. Akustiky jsou natočené na kytaru Lowden. Většina syntezátorů na desce je Moog Little Phatty, něco málo Virus Indigo a taky Mellotron. A samozřejmě káva a bezpražcový kamelky.
Album All Roads je na světě, zatím se ale jedná o studiový projekt. Co bude dál?
Peter Binder: Pro mě bylo setkání s Markem hodně důležité. Když sedíme ve studiu, chápeme se, aniž bychom museli mluvit. Landing Strip je pro nás takovým průsečíkem, kde jsme si vzájemně porozuměli. Chceme prostě spolu dál spolupracovat. Ve studiu nebo na pódiu, hlavně bez žánrového omezení…
Marek Štifter: Důležitější než nějaké škatulky je pro nás hraní. Hudba je buď dobrá nebo špatná a my věříme, že ta naše si své posluchače najde. Album All Roads je možné si stáhnout na internetu na www.landingstripmusic.com. Jak se tam píše: „Peníze si od toho neslibujeme, ty písničky máme prostě rádi a jejich cesty dnes beztak vedou na harddisk. Budeme rádi, když je tam lidé budou mít.“
Autorem textu je Jan Polouček
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Landing-Strip-setkani-zkusenych-muzikantu~14~duben~2008/
