"Na každé prase se vaří voda. - To je název, který máme vymyšlený už tak dobře tři desky nazpátek. Jestli ho tentokrát použijeme ještě nevíme, ale fakt je, že teď se voda na prase vařila doopravdy." zamýšlí se Zdeněk Hrachový, zpěvák, kytarista a ústřední osobnost valašské folkrockové kapely Fleret.

Pětice Fleret se o třetím lednovém týdnu zavřela do studií Českého rozhlasu v Ostravě, aby tu s řadou hostí připravila první část studiového alba, chystaného k vydání na letošní červen. O tom, že praví Valaši mají k muzice stejně bezprostřední vztah jako ke sklence slivovice či porci "voňavého masiska", samozřejmě není pochyb. A tak se i natáčení nové fleretovské desky v mnohém liší od asketických představ o nekonečné, nezáživné práci v zajetí přístrojů, displayů, potenciometrů, mezi sterilně odlidštěnými studiovými zdmi. Nakonec, právě o tom se můžete přesvědčit sami díky následující reportáži.

Je sobota 24. ledna 2003, krátce po desáté hodině dopolední. V paměti přístrojů ostravského rozhlasového Studia 1 je uloženo prozatím sedm rozpracovaných písní z připravované desky. Kapela Fleret pro svou novinku zvolila tohle prostředí už po několikáté. Poprvé odtud vzešlo jejich vánoční album s Jarmilou Šulákovou Tož ščasné a veselé, v roce 2001 zaplnilo rozlehlou nahrávací místnost na sto padesát fanoušků, aby tak vznikla živá deska Kurnikšopatožtojo! a zrodil se tu i prozatím poslední albový titul Trnkostroj z jara loňského roku. V této chvíli má Fleret a jeho hosté za sebou šest intenzivních nahrávacích dnů, k dokončeným základům přitáčejí své instrumentální party. Přicházejí hosté, nahrávají se vokály a vícehlasé sbory. Z režie, hájemství zvukového mistra Luboše Výrka, musíte sestoupat celá dvě patra do rozlehlé přípravné místnosti, kde ti, kdo momentálně nestojí ve studiu se sluchátky na uších a nástroji na krku, nabírají a koncentrují síly, samozřejmě povalašsku. Ovane vás vůně teplých klobás, než se stačíte rozkoukat, už je třeba si štrngnout na uvítanou. Z reproduktorů se ozývá kontrolní poslech a jakkoli můžete mít pocit, že muzikanti tu jsou vlastně na mejdanu, co chvíli někdo vstane, a interním telefonem hlásí do režie. "Ten druhý hlas nebyl na konci úplně čistý, sjedeme to ještě jednou." Hovor plyne, padají muzikantské historky, hosté vybalují a temperují nástroje, chválí "letošní", "loňskú" a z reproduktorů se ozývá nová verze zaznamenávaného dvojhlasu, teď už naprosto čistá. - "Teď to bylo dobré, tu tam necháme. Chceš tam nahoru panáčka, Lubošu?"

Je krátce po jedenácté hodině a nad severomoravskou metropolí se válí mrazivé lednové dopoledně. Rtuť teploměru ztuhlá hluboko pod nulou nikoho příliš neláká do sobotních ulic. V útrobách rozlehlé rozhlasové budovy je jednoznačně příjemněji. Rozhodně Fleret se tu zabydlel se vším všudy. Nebýt občasných večerních výletů na "točené" nebo včerejší celonoční expanze do proslulé Stodolní, nemuseli by členové kapely objekt vůbec opouštět. Do studia scházejí z podkrovních pokojů. Ten, kdo momentálně netočí se stará o masitý catering v přilehlé kuchyňce. Mimochodem, jsou nejrůznější způsoby, jakými si hudebníci přizpůsobují při nahrávání prostředí, aby jim co nejlépe vyhovovalo, aby koncentrace byla maximální. Jsou známy případy, kdy pozvou do studia nejprve biotronika, aby prostory vyčistil od negativních sil, jiní vybavují prostory speciálními dekoracemi, někdo vystěhuje mikrofony do volné přírody, jiný zase odveze nahrávací techniku do historických zámeckých komnat či do osamělého objektu uprostřed lesů a hor. Fleret na to jde jinak. Před několika desítkami minut dorazilo do Ostravy auto proslulého vizovického řezníka Tomáše Kubíčka a na dvoře rozhlasové budovy se neschyluje k ničemu menšímu než k zabíjačce.

Je krátce před čtrnáctou hodinou odpolední a Zdeněk Hrachový dotáčí ve studiu za doprovodu cimbálu intermezzo do písničky Aj, bylo nebylo. Jeho chraplavý hlas a rozložité zvonivé akordy cimbálu evokují jímavou atmosféru, za níž by se nemusel stydět ani důstojnický klub v maďarské Soproni roku 1915. U cimbálu zaskočil tentokrát za Jana Rokytu, častého hosta Fleretu a vynikajícího folklóristu, syn Pavel a jeho precizně zahrané motivy rytmicky zařezávají s celkem jako dusající metalová kytara. Kapela se poprvé představuje na studiovém albu v renovované sestavě, v níž začala koncertovat v létě loňského roku. Vedle zmíněného Hracha, houslisty Stani Bartošíka a kytaristy Vladana Heči, tu působí staronový bubeník bonhamovské razance Jiří Hlavnička zvaný Heglas. Zbrusu novou posilou je instrumentálně neobyčejně erudovaný basista Tomáš Vunderle. Má za sebou hraní v řadě brněnských kapel nejrůznějších žánrů, ve folkové oblasti pak několikaleté členství ve skupině Bokomara, či spolupráci se Slávkem Janouškem. "Velký posun oproti minulým deskám cítím hlavně v rytmice," vysvětluje Hrach. "Má víc našlápnuto, je odvazovější, víc táhne dopředu. Další rozdíl je v kytaře. Oproti nářezovým kytarám, které jsme používali dřív, teď zásadně převažuje kytara čistá, na kterou Vladan dřív vůbec nehrával. Ale jinak je to zase klasický Fleret a i hosté jsou vesměs stejní." A nutno dodat, že hostů je opět celá řada. Zanedlouho má do studia dorazit další z nich, hráč na dechové nástroje, domovem v kapele Buty, Milan Straka. Ale ještě předtím.

Je něco po patnácté hodině a nahrávací technika se na pár okamžiků zastaví. Celým objektem rozhlasu se už nese charakteristická vůně a sólo má teď řezník Kubíček. První dějství zabíjačky se odehrálo ještě doma ve Vizovicích, ovšem na rozhlasovém dvoře pokračuje všechno jak se sluší a patří. Pod ohromným kotlem plápolá oheň a mistr cechu řeznického postupně loví z vroucí vody lahůdky, které by jistě uspokojily i pověstnou pivovarskou správní radu z Hrabalových Postřižin. Jinými slovy, nahrávky Fleretu se rodí přesně tak, jako se rodí písničky samotné - tedy ve společnosti přátel při báječné slivovici a dobrém jídle. Nic proti těmto přirozeným fleretovským atributům nenamítá ani vegetarián Vladan Heča, byť sám se bez nich obejde. Nakonec, i řezník Kubíček přiznává: "Když to máš několikrát za týden, tak tě daleko víc láká buchta nebo štrůdl." Muzikanti, jejich přátelé a partnerky si ovšem po právu libují, jen Staňa Bartošík zdvihá varovný ukazovák se slovy: "Přátelé, pozor na ochlasterol!"

Blíží se sedmnáctá hodina, ve studiu už se zase dávno pilně pracuje a zabijačkové pochoutky se přestěhovaly z mrazivého dvora do přípravné místnosti. Dál padají muzikantské historky, přicházejí a odcházejí přátelé a hosté, zdánlivě se staví jen tak na stopečku a kus řeči, a jaksi mimoděk, v druhém plánu, zanechávají natočený part tuby, kláves, perkusí. O úvod nové desky by se měl postarat svérázný popěvek Na uvítanú, který se chystá nazpívat neméně svérázný vizovický kamarád kapely Karel Macháč. Prozatím ladí formu a baví celou společnost jadrnými bonmoty, které po salvách smíchu uzavírá skromným konstatováním: ". no tak su blb, však su obyčejný Valach." Pro chystanou desku se tentokrát nepočítá s žádnou písní v podání valašské královny Jarmily Šulákové, ale kapela už shromažďuje materiál pro celé společné album, které by mělo vyjít nejspíš v roce příštím. Do studia ovšem zavítala jiná renomovaná zpěvačka, Věra Špinarová, která si zazpívala duet se Staňou Bartošíkem v písničce Blues o zlatým zubu. " Tenhle textík jsem si kdysi dávno vypsal z nějaké antologie blues a musím teď zjistit, od koho vlastně je," vysvětluje Hrach. Vždycky jsem tam slyšel takový nachraplaný hlas a říkal jsem si, že jsou jen dvě baby, které to můžou zpívat - Joplinka a Špinarka. Joplinka už není, takže jsem to měl velice jednoduché, šlo jen o to, jestli Věra bude chtít nebo nebude chtít. Přistoupila k tomu úžasně, nejdřív na mě vytáhla manažera a podobné věci, ale rychle pochopila co jsme za ufa, že jsme normální ogaři, že se snadno domluvíme a bylo to v maximální pohodě.

Je neděle 25.ledna, půl desáté ráno. Včerejší nahrávací den stejně jako souběžný večírek se pořádně protáhl, ale teď už všichni soustředěně sedí v režii a pracují na hrubém smíchání prvních sedmi skladeb. To pochopitelně nevylučuje malého "skokánka" na probuzení, či svačinku v podobě valašského nanuka, jak se říká klobásce jen tak na studeno. Každopádně ale do večera bude první várka skladeb pracovně smíchána, aby bylo možné jí pozorně poslouchat, promýšlet a v duchu připravovat ke smíchání definitivnímu. Do Ostravy se Fleret vrátí na počátku března, aby natočil a pracovně smíchal druhou polovinu alba, tentokrát za vůně uzeného a grilovaných mas. V prvních jarních dnech pak album dostane svou definitivní podobu, aby se v polovině června objevilo na trhu. Od té chvíle budou moci ochutnat a přivonět i fanoušci, ale už teď je takřka jisté, že genius locí natáčení povalašsku mu dá zase tu správně zemitou příchuť.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03