Recenzent se snažil leccos jemně naznačit ...ale spíše v mezích recenzentsko-šalamounské jemnosti, aby někoho náhodou "nepozlobil". Já bych si dovolil to říci více zpříma.
Pavel Šporcl má dozajista výbornou houslovou techniku (kterou našel již zabalenou v kolébce), o tom nemůže být sporu. Bohužel housle a hudba nejsou jen technika a sport. Prostřednictvím (opravdové) hudby dává člověk nahlédnout do svého nejvnitřnějšího světa a zároveň sebe i posluchače otevírá něčemu "vyššímu".
Co však v případě Pavla Šporcla hodně nebo naprosto chybí, je právě hlubší prožitek, ponoření do věci, emoce, oheň (který se pak musí trochu násilně simulovat v onom nepříliš inteligentním videoklipu). Paganiniho skladby nejsou hudebně příliš komplikované a co může jedině strhnout (a o co si přímo žádají) je efektní "ďábelská" hra jako "o život". Šporcl však jen více méně uhlazeně a ukázněně vyhrává všechny předepsané noty a vnímavějšího posluchače, kterého příliš nezajímá co má hráč zrovna na hlavě, tak nemá čím zaujmout. Nemá to prostě vůbec tu pravou "šťávu" ... A to nejen tato deska ale bohužel Šporclův celkový projev, který bych si z houslového a hudebního hlediska dovolil označit jako dost nudně suchý ... Člověk sedí, poslouchá a škrábe se za uchem (při poslechu nahrávky nebo na koncertě)....
Je to však velmi úspěšně kompenzováno usilovným marketingem zaměřeným na typ publika, které se těmito vnějšími legráckami nechá oslepit a strhnout a obsah už přestává být tím podstatným ... Prostě klasické praktiky hudebního pop-průmyslu. Funguje to, to ano, ale ne díky kvalitě samotné hudby, ta je až druhořadou komoditou. Opět ukázka toho, jak "lid chce být klamán".
Když si pak člověk poslechne (ať z nahrávky nebo živě) Maxima Vengerova, Joshuu Bella, Gil Shahama, Julii Fischer atd., propastný rozdíl v hudební a houslové prezentaci, v elektrizujícím prožitku a emocionálním náboji je najednou zřejmý ve svém nebetyčném rozměru ...
Ohlášený Šporclův koncert v Lucerně s hosty Evou Pilarovou a Martinou Balogovou už možná správně naznačuje, kde je Šporclovo adekvátní místo. Na druhé straně je třeba přiznat, že tento křečovitý (a zatím úspěšný) marketing je dost spásonosný. Bez šátků a dalších pomůcek by Pavel Šporcl bohužel neměl příliš velkou šanci se prosadit vedle výše jmenovaných velkých, inspirujících a originálních umělců (kteří nemají zapotřebí si cokoliv kompenzovat vnějšími nepříliš duchaplnými efekty a jejichž úspěšnost a četnost koncertů tím nijak netrpí, právě naopak). Pouhá technika už dnes nikoho příliš nezaujme - v době kdy spousta malých dětí ovládá už celý houslový repertoár. V tom to ale není ...
Jako úspěšný komerční projekt je to manažováno celkem zručně (o větším či menším vkusu je samozřejmě možné diskutovat) s dovedným využitím mnoha psychologických marketingových a reklamních triků. Jen ten císař není bohužel oblečen tak jak by se na císaře opravdu slušelo ...

Jo, je to bohužel tak. Ze Šporcla při hraní nevyzařuje skoro žádná radost nebo požitek. Je to spíš takový chladný flegmatický "sportovní výkon". Onehdá jsem viděl Vengerova - to bylo jinačí kafe, hrál jako "o život" a člověk skoro ani nedýchal. Ten si nepotřebuje dávat kapesníky na hlavu, aby někoho zaujal ...

Paganiniho skladby nejsou hudebně příliš komplikované a co může jedině strhnout (a o co si přímo žádají) je efektní "ďábelská" hra jako "o život".

To ste nemysleli vážne, však?

Proboha, vy snad chcete, aby hrál Šporcl Paganiniho jako Beethovena nebo Bacha! Vžyť vy jste vůbec nepochopili, jaký mají ty skladby účel- to je především ukázka virtuozity houslisty! Někde nahoře v příspěvku jsem četl, že měl hrát capriccia s větším vnitřním klidem či co- vždyť to je úplná blbost. Capriccio=rozmar, jak se dočtete v hudebních slovnících, skladba, která sice může mít určitou vyšší myšlenku(umělecky), ale především je to skoro až divadelní představení.
a vůbec jste suchaři