4.10.2010 | Autor: Lukáš Janičík | sekce: živě Od poslední návštěvy americké hard-rockové legendy Guns N' Roses uplynuly čtyři roky. Ještě v tehdejší Sazka aréně se odehrál scénář v mnoha ohledech velmi podobný tomu pondělnímu. To se ale dalo s velkou pravděpodobností očekávat. Axlovo zpoždění se stalo jakousi nevyřčenou samozřejmostí a do areálu koncertu už chodí včas pouze vlastníci lístků na stání, kteří se derou o nejlepší místa. Co ale bylo letos novinkou, že na předpokládané vleklé zpoždění dokonce upozorňovalo opakující hlášení ještě před vstupem do areálu. Zejména věty „dovolujeme si vás upozornit, že dnešní vystoupení skončí pravděpodobně hluboko po půlnoci" a „lídr skupiny se připravuje déle, než obvyklí umělci" si získala u návštěvníků koncertu značnou popularitu. Nicméně s jedenáctou hodinou večerní už smích zřetelně opadával. Rock 'n' roll? Možná.

Komu ovšem určitě rock 'n' roll chyběl, byla kanadská předkapela Danko Jones. Přímočaré a plané riffy v kombinaci s prázdnými pózy a zoufalými pokusy zaujmout diváka. To vyvrcholilo až v takovou obskurnost, kdy kapela vyprovokovávala publikum ke spolupráci (tedy jásotu) oslavujícím zmiňováním postupně snad všech zesnulých rockových hvězd od Johnyho Cashe a Joeyho Ramona, až po nedávno zesnulého Ronnieho Jamese Dia. Plnohodnotné hodinové vystoupení, které mělo posloužit jako rozehřátí, tedy nakonec učinilo publikum ještě vlažnějším. Ostatně jejich vlastní slova adresovaná tisícovkám návštěvníků mluví sama za sebe: „Když jsme hráli posledně v Praze, bylo to v malém klubu a přišlo na nás asi 35 lidí."

Po bolestném vystoupení a hodině a půl čekání tlak v aréně rostl. Následující technické hlášení, které oznamovalo ještě další hodinové zpoždění, znamenalo u stovek fanoušků poslední kapku a s občasnými nenávistnými výroky se rozhodli areál opustit. Těm mimochodem bude vráceno plné vstupné (čti tiskovou zprávu). Nakonec se ale čekalo "pouze" půl hodiny a s temným instrumentálním úvodem a zataženou oblohou se z pódia vychrlily první velkolepé tóny titulní skladby Chinese Democracy.

Kapela působí sjednoceně a zejména při nových písních ukazuje svojí plnou sílu. V těchto chvílích totiž všech osm členů získává na pódiu plnohodnotný smysl a se stejně detailní kompozicí jako na albu zastiňují slabé chvilky koncertu. Těch bohužel bylo asi tolik jako těch příjemných, a tak celkový pocit z koncertu v člověku nechal velmi smíšené pocity. Jednou totiž celý ten cirkus s rachejtlemi a plameny byl otravný a jindy vyrovnale atmosferický. Jednou člověk cítil silnou chemii mezi jednotlivými členy až do posledních řad arény a jindy by asi ani první řady diváků nic neucítily. Tyto chvíle přišly pro mnohé fanoušky paradoxně při největších hitech staré sestavy. Bylo totiž jasné, že drtivá většina fanoušků přišla hlavně kvůli nim, a tak při písních jako November Rain či Sweet Child O' Mine bylo pod maskou některých členů kapely možné zpozorovat nechuť z rutinního hraní.

Jejich tváře ale naopak doslova zářily, když se v setlistu dostalo na zmiňovanou novou tvorbu. Například píseň Sorry, která na albu působí poněkud nenápadně, byla nejspíš i kvůli své příjemné jednoduchosti jedním z highlighů večera. Kdo nové album Chinese Democracy slyšel, nejspíš si také všiml, že jednotlivé skladby jsou velmi různorodé. Stejně tak je tomu i na pódiu, kdy mezi zbytkem setlistu tvoří velmi zásadní osvěžení.

Zhruba dvou a půl hodinový koncert uzavřela klasicky a se stylem Paradise City. Jak divákům při odchodu šustily pod nohami confetti, bylo možné zpozorovat různé reakce. Někdo nadšen, někdo zklamán, většina někde mezi tím anebo taky obojí. Někde jsem jednou četl, že umění je provokovat a šokovat nepřipravené lidské smysly. Jestli tomu tak je, tak Axl Rose je koncertní Leonardo da Vinci a H. R. Giger v jedné osobě. Pravdou totiž je, že tento velmi jedinečný pocit vzteku a orgie nikdo jiný nesvede. Otázkou ale je: půjdu příště zas?