29.2.2012 | Autor: Marta Vančurová | sekce: živě Dvě křehké umělkyně, které spojují mimo jiné cizokrajné kořeny a hudební rozlet na poli berlínské scény, uvedly 27. února Palác Akropolis do stavu mírného poblouznění. Ač je Music Infinity, projekt Paláce Akropolis pořádaný ve spolupráci s Josefem Sedloněm, takříkajíc sázkou na jistotu, jen málokdo mohl čekat, že se nenápadně vyhlížející pondělní koncert promění v takový hudební skvost.

Nutno ale podotknout, že o výše uvedené famfáry se zasloužila převážně Dominique Dillon de Byington, vystupující pod zkráceninou Dillon. Druhá z umělkyň, Natalie Beridze Tba, původem z Gruzie, již po několik let však tvořící v Berlíně, zahájila večer svým tak trochu netradičním vystoupením. Celý koncert absolvovala usazená a z velké části skrytá za laptopem (který kupodivu neoplýval nakousnutým jablíčkem, na elektronických koncertech tolik profláknutým) s mikrofónem v ruce. Tím sál Paláce Akropolis nabyl atmosféry imaginárního umělčina pokoje, když si, nerušena početným davem před pódiem, přeměňovala svůj vnitřní svět na spleť zvuků a tónů podupávajíce u toho nohou do rytmu.

Kdo se dokázal naladit na stejné rozpoložení a odprostit se od nutnosti vizuální stránky, či se cítil být cílovou skupinou projektu Music Infinity (jenž se obrací na část publika „s nároky ryze poslechovými“), mohl se ponořit do působivé a uhranující hudby vznikající skrz touchpad Natalii pod rukama. Její bohaté elektronické kompozice nabyly v prostoru sálu hutné, téměř hmatatelné podoby. Nešlo než sklonit hlavu před zručností, s jakou proplétá ohromné množství zvuků do pohlcujících celků, přecházejících od ambientních rozletů do dravějších klubových rytmů, to vše prokládané jejím nížeji posazeným hlasem s lehce lhostejným nádechem.



Byť Natalie hudebně nadchla, nemohla triumfnout navazující Dillon, jež se může pyšnit brazilskými kořeny. Na jejím v loňském roce vydaném debutovém albu This Silence Kills se Dillon podařilo vytvořit si poměrně novátorský zvuk, založený na netypických vokálech, klavíru a elektronice v minimalistickém podání. Zejména její hlas pak způsobuje značnou podobnost Dillon s Lykke Li. S prvním tónem jejího koncertu však bylo jasné, že naživo Dillon evokuje spíše znepokojivé a zároveň fascinující pocity, jaké čiší z hudby Fever Ray. Oděna v jakýchsi hábitových černých šatech, obličej téměř neustále schovaný pod záplavou vlasů, doprovázela svůj projev trhavými pohyby rukou, to vše podbarvené zneklidňujícími světly umocňujícími navozené napětí.

Většinu koncertu strávila za klávesy, elektroniku pak obsluhoval Tamer Fahri. Chvílemi se však Dillon s mikrofonem v ruce vydala ztratit se ve tmě zadní části pódia, aby se následně vynořila vstříc uhranutým divákům a jako prazvláštní kněz s napjatými gesty a máchajícíma rukama jim předávala poselství ukrytá v jejích písních. I ty skladby, které na albu spíše zaniknou, se tak díky jejímu charismatickému podání stávaly mistrnými kusy. Když pak vyzvala obecenstvo ke spolupráci při zpěvu v podmanivé skladbě Tip Taping, nešlo už odolat vůbec.

Jako přídavek pak již mírně roztřesená a dojatá Dillon, která sama nečekala takové přijetí od českého publika, vydala zahrát pár již emotivněji klidnějších kousků, jako například cover Willem od berlínské skupiny Bodi Bill. A diváci, lehce roztřesení a dojatí, se s úsměvem na tvářích vydaly do ulic vstřebávat ten nenadálý hudební zážitek.

Dillon + Natalie Beridze Tba, Praha - Palác Akropolis 27. 2. 12