přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníMe and Mr. Clapton

6.11.2012 | Autor: čtenářský článek | sekce: echo

Eric Clapton

Eric Clapton

foto: Warner Music

Fanoušci Erica Claptona už asi dobře vědí o jeho blížícím se návratu do Prahy, který se chystá na červen příštího roku. Igor Novák nám poslal svou povídkovou vzpomínku na to, jak se v roce 2006 s touto legendou a jeho spoluhráči Derekem Trucksem a Doylem Bramhallem osobně setkal. Igorovi děkujeme za článek a vám ostatním přejeme pěkné počtení!

          Den D, dvacátého prvního června 2006 seděl se svým tátou v ranním autobuse do Prahy. Den před tím mi s vytřeštěnýma očima sdělil, že zítra nepřijde do školy, že konečně je to tady a jede na ten koncert. Taky mi řekl, že měl neuvěřitelně živý sen, ve kterém se srazil s Ericem Claptonem a jeho krásnou dcerou, kteří nakupoval v jednom z těch malostranských obchůdku se všemi těmi nevkusnými suvenýry. Pravdou je, že o tom vystoupení mluvil od té doby, co si snad mezi prvníma koupil vstupenku. Clapton. Clapton. Clapton. Teď si lehce podupával levou nohou o gumovou podlahu autobusu, iPod položeny v klíně, zavřené oči. Za okny vybledlá ranní krajina, ve sluchátkách jedna skladba za druhou a on v duchu přemýšlel, kterou z nich dnes uslyší, kterou možná, kterou by chtěl, kterou ne a u které by si měl ještě zopakovat text.
          Probudil tátu a vystoupili z autobusu. Bylo něco po jedenácté hodině a slunce pálilo vysoko na obloze. Poté, co se ubytovali v hotelu, vyrazili do centra na oběd, seděli a odpočívali ve stínu slunečníku na letní zahrádce restaurace, pozorně poslouchal a s nataženým krkem se otáčel za každou anglickou větou, pronásledoval každé cizí slovo. Za nějaký čas šlapali po stínech na sluncem vyhřátých ulicích Starého Města a jeho snahy postupně chladly v nekonečné náplavě turistů. Do začátku vystoupení zbývalo celých šest hodin! Stoupali na Hradčany a snažili se zabít čas prohlídkou pražských dominant, neustále však na otce naléhal, aby už jeli k aréně, že si chce vystát to nejlepší místo. Ten však nebyl oddaným fanouškem, neměl ani vstupenku a byl tak pouze doprovod, osobní strážce, který měl syna bezpečně dopravit na místo a zpět. Na třetím nádvoří se na okamžik zastavili a zaklonili hlavu. Stáli vedle sebe a hleděli na mohutné průčelí se dvěma osmdesátimetrovými věžemi gotické katedrály, skupinky lidí se tlačily dovnitř a ven, ale po chvíli se za všudypřítomného cvakání fotoaparátů a exotického mixu jazyků zaposlouchal do anglického výkladu průvodkyně, která si stoupla těsně vedle něj. Letmo se na skupinku podíval a udělal půl kroku dozadu. Znovu si je prohlédl a třikrát rychle klepl taťkovi na rameno.
          Hele taťko, vyhrkl ze sebe, vedle nás stojí ten kytarista jak jsem ti pouštěl to video, pamatuješ? Šeptal, jako by mu mu snad mohli rozumět.
           To ne, myslíš? Ale je mi nějak povědomý, myslím, že jsem ho možná učil.
           Jsou to určitě oni. Jeho kytaristi! Ale toho třetího, toho staršího pána neznám.
           Ale Erica nevidím, kroutil hlavou posazenou na nataženém krku.
           Já taky ne! Tady není. Rychle za nimi, křikl a v mrákotném stavu tahal otce za tričko.
           Průvodkyně skupinku muzikantů vedla směrem do katedrály. Sledovali je davem lidí, kteří neměli tušení, kdo kolem nich právě prošel, a tajně, bez lístku vešli dovnitř .
           Támhle jsou, šeptl kluk a natáhl ruku! Oči mu vzrušeně zářili.
           Tak běž za nimi! A zeptej se jestli jsou to vážně on, povzbuzoval váhavého syna.
           Jsou, na sto procent. Ale chci autogram. Podej mi prosím tu vstupenku!
           Ale já nemám žádnou propisku, odpověděl a rukou šmátral v tašce.
           Tak já půjdu nějakou koupit. Tam do suvenýrů. Počkej tady, taťko!
Vyběhl ven, ale za pár minut byl zpátky i se zelenou propisovačkou.
           Bylo tam strašně moc lidí, tak jsem vzal tuhle z návštěvní knihy. Co jim mám teda říct, zeptal se nervózně?
           Zeptej se ho, jestli je kytarista od Claptona. A že jdeš večer na koncert, to je jedno.
           Jdeš se mnou?
           Ne, já počkám tady. To zvládneš, tak už běž!
Umělci byli z tak netradičního setkání uprostřed hlavní lodi katedrály překvapeni a mluvili s neskrývanou radostí. Když se vracel, jeho obličej byl rudý s obrovským úsměvem, hrdě ale opatrně mával podepsanou vstupenkou jako nějakým starobylým vějířem. Eric Clapton zůstal v hotelu, takže nejcennější autogram mu chyběl, ale nyní to byla ta poslední věc, na kterou myslel. Ještě chvíli je s tátou pozorovali dokud jim nezmizeli z dohledu a neztratili se v davu, poté se otočili a opustili prostory katedrály, aby se vydali k místu, kde se za pár hodin znovu setkají. Nemohl uvěřit, tomu co se právě stalo. Vždyť jaká je pravděpodobnost takového setkání? Myslel na vstupenku. Myslel na svůj sen.
           Tři hodiny před prvními tóny stál v rychle houstnoucím davu před vstupními dveřmi multifunkční haly. Rozloučil se svým společníkem a splynul s ostatními fanoušky. Za skly sledoval poslední přípravy. Organizátoři se šikovaly za okny, padaly poslední příkazy. Netrpělivý dav venku odpočítával poslední sekundy, jako barbaři těsně před tím, než prolomí brány středověkého města. Tři. Dva. Jedna. Jeden po druhém začali dovnitř proudit lidé, divocí, snad pološílení prchali vstříc osvětnému pódiu, jako hmyz nalákán plamenem svíčky v jinak tmavé místnosti a rojili se kolem něj. Utíkal tak rychle jak jen mohl. Ti nejrychlejší se zastavili na pozinkovaných železných zábranách, zatímco další vlny rychle plnily černý a chladný prostor za nimi a těsně před tím, než se hala ponořila do naprosté tmy, bylo v ochozech vidět jen několik prázdných míst. Díval se přes hlavy těch, co byli rychlejší než on směrem k asi deset metrů vzdálenému pódiu, ale zklamaný nebyl. Vstupenku měl složenou v náprsní kapse košile a oči upřené na nástroje vystavené před ním. Podíval se na hodinky a kolem sebe. Bylo osm hodin a sedm minut. Nedočkavý monotónní šum pozvolna přešel v netrpělivý potlesk a občasné výkřiky. Znovu se sklonil, aby zkontroloval čas. V ten okamžik zhasla všechna světla i reflektory a ohlušující jásot jakoby pomateného publika přerušil až výbuch oslepujícího světla společně s kytarovým rifem Erica Claptona, který jakoby se nyní před jejich očima zrodil ve zlaté záři reflektorů, připomínající mocného slunečního boha z dávno zapomenutých dob. Hypnoticky sledoval oba kytaristy, se kterými si před pár hodinami přátelsky povídal a Claptona, jak si spravedlivě dělí kytarová sóla až do posledního společně zahraného tónu. Přestal tleskat jako jeden z posledních, promnul si oči, jako by se právě probudil a pomalou, omámenou chůzí mířil k východu.
           Když se dav na parkovišti konečně trochu rozmělnil, zastavil ho starší muž s lehce prošedivělými vousy a stříbrnými vlasy, kterého už dnes viděl.
           To jsi ty, který se námi dnes odpoledne potkal, že?
           Nevěřícně se na muže podíval. Ano potkali jsem se v kostele, přikývl.
           Kluci byli strašně překvapení, jak jsi je tam poznal a šel za nimi pro podpisy.
           No, to já jsem byl určitě víc. A koncert, ten byl parádní.
           Něco pro tebe mám. Sundal si samolepku s velkými písmeny VIP a přilepil mu ji na košili. Potom z kapsy vyndal vizitku a vysvětlil mu, že za půl hodiny může s jednou osobou přijít na tuto adresu. Rozloučili se.
           Běžel ke vchodu do metra, kde na něj čekal jeho otec. Po chvíli se mu ho podařilo přesvědčit, že celé se to událo přesně jak říká a než vystoupili na Hradčanské, souhlasil, že ho doprovodí. Na vizitce byly dvě různé adresy, a ani o jedné nevěděli, kde to přesně je. Dvakrát se zeptali na cestu, dvakrát nedošli k cíli a i přesto, že se neztratili, zmateně bloudili. Taxikář jim nataženou rukou naznačil kudy jít. Sledovali směr a tam, kde se poklidná ulice dělila ve dvě nové, bíle zářila na první pohled jedinečná barokní stavba. Podloubím za otevřenou bránou došli po červeném koberci do červenozlatého lobby s recepcí, barokní sedací soupravou a mohutným kamenným schodištěm , které se stáčelo do patra.
           Dobrý večer. Mohu Vám nějak pomoci?
           Dobrý večer. Je zde ubytovaný Eric Clapton, zeptal se vzrušeným hlasem kluk.
           Toho bych také rád viděl. Recepční se přidrzle pousmál a jakoby chtěl ještě něco říct, ale kluk byl rychlejší.
           Skočil mu do řeči. Já mám tady pozvánku, kterou jsem dostal!
Recepční sklonil oči a na moment si ji vzal a vrátil ji do hostovy ruky.
           Pánové, posaďte se prosím. Za okamžik tu bude auto, které vás odveze na místo.
           Seděli v černém SUV s tmavými skly, řidič jim oznámil, že tam budou asi za 5 minut. V prázdných uličkách noční Prahy dávno ztratili přehled kde jsou. Auto náhle zastavilo a řidič vystoupil, aby jim otevřel dveře. Několik krátkých záblesků prosvítilo vnitřek vozu, ale fotoaparáty několika paparazzi čekajících před otevřenými dveřmi limuzíny s nezájmem povadly, jakmile viděli, že nepřijeli ti, na které čekají. Udělali dva krátké kroky a prošli dřevěnými vrátky ve vysoké zdi, která dělila úzkou noční uličku od překrásné oázy. Dveře za nimi se zavřely, šli pomalu po měkkém červeném koberci který byl natažen napříč zahradní restaurací na jejímž konci stál veliký plátěný stan, bílý s africkými motivy. U několika nízkých stolů nalevo seděli lidé, mluvili anglicky jedli suši a popíjeli sangrii. Ze stanu vyšel muž, a mířil k nim s obrovským úsměvem.
           Tak jste přeci jen přišli, hodil pažemi do vzduchu, jakoby je chtěl obejmout.
           Posaďte se kamkoli chcete! Mají tu výborné těstoviny, doporučuji! S nataženou rukou je pobídl ke stolu. Žertoval, že ho Erik určitě zabije za to, že jsou tady. Z lámavé konverzace je vyrušil až potlesk. Lidé, kteří seděli kolem, vstali a tleskali, protože ve dveřích stál Eric Clapton v doprovodu obou jeho kytaristů jako král se svými lordy. Usmíval se a děkovně pokyvoval hlavou. Zůstali sedět sami, ale nově příchozí se usadili ke stolu přímo za nimi. Dělila je tak pouze opěradla jejich židlí. Byl necelý metr od jednoho ze svých největších vzorů, ale seděl jako přikovaný a odposlouchával co si povídají. Vzduchem létala jména starých bluesmanů, jako by snad procházeli sbírku jeho vinylů, které má doma v pokoji. Věděl, že to musí udělat nyní. Kouknul na taťku, který s lehkým úsměvem přikývl. Vstupenku v jedné ruce a kradenou propisku v druhé. Dvakrát se krátce nadechl a vstal.
           Dobrý večer, mohl bych vás pane Claptone požádat o… zakoktal se.
           Autogram, hádal Eric.
           Prosím!
           Ale jistě!

text: Igor Novák
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/echo/Me-and-Mr-Clapton~06~listopad~2012/

Komentáře

celkový počet: 1

souza  Wow!!!

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.