Muzikus.cz homepage

festivalyHeineken Open’er Festival, Gdynia (PL), 30. 6. – 3. 7. 11 (2. část)

11.7.2011 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě

 fotogalerie

Po slunečném čtvrtku s Coldplay a propršeném pátku s Pulp se Open’er probudil do třetího dne. A ne ledajakého. Na 2. července totiž připadly festivalové narozeniny. První ročník se uskutečnil ve Varšavě a ani ne tak jako o plnohodnotný festival, jak jej známe dnes, tehdy šlo v podstatě o koncert Chemical Brothers s lokálním supportem. K 10. výročí se pořadatelé pokusili připravit něco speciálního a povedlo se jim to – zabookovali Prince.

Jediným deštěm byl Princův Purple Rain

Počasí v sobotu, to byl takový odlehčený pátek. Až na pár dopoledních a odpoledních přeháněk sice nepršelo, zato se Gdynia stále prala se silným nárazovým větrem a zamračenou oblohou. Jediným večerním deštěm byl nakonec Princův Purple Rain, kdy při desetiminutové verzi jeho nejslavnější písně letiště zaplavily blýskavé konfety. „Potřebuji telefon. Musím si zavolat, že jsem na nejhezčím místě na světě,“ prohlásil z pódia Prince, pro kterého šlo o jediný letošní festivalový koncert na evropském kontinentu a vůbec první v našem regionu. Prince přišel a... vládl. Nebýt blýskavého saka, zběsilých tanečních kreací a skoků, celé by to vlastně celé působilo úplně civilně. Žádná teatrálnost, která by se dala čekat; vystačil si s prostou scénou a bez manýrů. Více jak desetičlenná kapela přecházela od popu přes soul k discu, od známých hitů přes méně známé perličky ke coverům Michaela Jacksona nebo Boba Marleyho. Při dopředu avizované dvouhodinovce překvapil, když se po hodině a čtvrt rozloučil a vyrazil do zákulisí. Nakonec se ještě celkem čtyřikrát vrátil – třikrát na jeden song a závěrem na dvacetiminutovou medley discohitů, kdy celý dav tančil a skákal tak, že by mu mohla závidět leckterá taneční kapela.
     
Záhy po koncertu se na pódiu objevil pořadatel Mikołaj Ziołkowski, poděkoval a spolu s davem odpočítal skoro desetiminutový ohňostroj s hudebním doprovodem mixu headlinerů předchozích ročníků. Prvních deset let festivalu tak bylo symbolicky zpečetěno.

Za deset let se Open’er zapsal mezi podstatné body na festivalové mapě Evropy. Vystřídaly se na něm hvězdy elektronické hudby jako Chemical Brothers, Goldfrapp, Massive Attack, Faithless, Prodigy, Basement Jaxx, Groove Armada, Underworld, Fatboy Slim nebo Moby, hip-hopoví velikáni Kanye West, Jay-Z, Snoop Dogg, Beastie Boys, Cypress Hill či The Roots, rockeři Pearl Jam, Faith No More, Muse, Franz Ferdinand, Kings Of Leon, Arctic Monkeys, Placebo, Kasabian, Bloc Party i Interpol, ale také hvězdy alternativy v čele s Björk, Sonic Youth a Sigur Rós. Zajímavostí je trojí vystoupení Jacka Whitea se třemi různými kapelami - White Stripes, Raconteurs a Dead Weather.

Ještě před Princem se na hlavní scéně představila polská R’n‘B kapela Sistars, která zde po pěti letech odmlky odehrála jedno z prvních comebackových vystoupení, a američtí Primus, jenž dostáli své pověsti a odehráli snad nejexplozivnější koncert celého festivalu, až se z hřmící basy na chvíli začaly trhat mraky.

Riot girl?

Kate Nash na živo působí o poznání rockověji, než známe z  desek, a když se k tomu přidal ne úplně dokonalý zpěv, leckdy připomínala až riot girl. Vystoupila v doprovodu ryze dámské kapely, střídala kytaru a klávesy, ale celé to tak nějak nezafungovalo.

Manýry hiphopových hvězd

Manýry hiphopových hvězd by byly kapitolou samou o sobě. Svým dílem do mozaiky přispěl i Big Boi, který si za zpoždění 98 minut vysluhuje titul největšího opozdilce letošního ročníku. Důvod? Podle projekce před koncertem „důvody, které pořadatele nemohou ovlivnit“, podle Big Boiova DJe při zvukovce „technické problémy“ a podle Big Boie osobně „zrušené lety“. Přeberte si to. A vystoupení samotné? No, přece jenom by člověk čekal něco víc, než studiové verze s původním rapem, do kterých Big Boi a jeho parťák dávají druhou hlasovou vrstvu. Ale co, dal svoje věci i hity od Outkast a lidi se bavili.

Čekání na Big Boie se dalo zkrátit koncertem britských debutantů Chapel Club. Studiové nahrávky zní slibně - post-punk se zasněnou atmosférou. Na živo bohužel kapela nijak zvlášť nezazářila, odehrála poněkud strohé a statické vystoupení a po odchodu z pódia si nakonec ještě vysloužila dodatečné vypískání. Není divu, na festivalu, kde většina účinkujících hraje nezkrácené sety a průměrná délka vystoupení přesahuje 70 minut, jednoduše nejsou pětatřicetiminutové koncerty v kurzu.

Polsko!

Jde-li o polskou scénu, pak v sobotu spojením samplů s živými smyčcy zaujal synthi-popový projekt Adre’n’alin na Young Talents Stage. Vůbec první vystoupení na Open’eru odehrála „superkapela“ R.U.T.A., kde se sešlo na 10  členů převážně punkových kapel, kteří ve folk-punkovém podání hrají písně z 15 – 19. století. Zajímavé časoprostorové spojení po textové i hudební stránce. Zajímavou záležitostí byla rovněž kapela Małe instrumenty, v podstatě takový malý netradiční orchestr, který - ve shodě se svým názvem - hraje skutečně na cokoliv, co je malé. Maximem, co se do této kategorie vejde z tradičních nástrojů, jsou ukulele, jinak jde i o vlastními silami vyrobené nástroje nebo dětské hračky.

Čekalo se hlavně na Strokes, ale...

Neděle byla poměrně dost kytarová. Čekalo se hlavně na Strokes, ale půdu rozehřívali i domácí. Příkladem polské kapely, která nezapře ovlivnění britskou kytarovou muzikou, ale zpívá povětšinou v rodném jazyce, jsou Neony, příkladem kapely, která se inspiruje pro změnu spíše zámořskou scénou, garážovým rockem a punk-rockem, jsou The Black Tapes. Obě kapely mají nasazení a něco charakteristického – Neony jazyk, Black Tapes styl. Bohužel pro následné The Wombats, kteří zůstávají průměrnou kytarovkou z Británie.

Milým odpoledním překvapením byla kapela Revlovers, která hned na úvod programu předvedla sympatický shoegaze-pop s ženským i mužským zpěvem a líbivými melodiemi. Písničkáře Petera J. Birche byste od pohledu tipovali minimálně na urostlého třicátníka, jenže ve skutečnosti je mu dvacet a hraje na svůj věk vyspělý folk vycházející z tradice amerického písničkářství a alt-country. Neztratí se ani synthi-popový projekt Fonovel, jehož bubnující zpěvák by mohl klidně dublovat Morriseyho – vážně, stejný hlas, podobné frázování.

James Blake a pištící fanynky

Kdo by od Jamese Blakea jakožto dubsteopvého producenta čekal, že bude obsluhovat krabičky a pouštět samply, ten mohl být zaskočen. Příjemně. Blake se usadil za klávesy a v doprovodu kytaristy a bubeníka svou muziku posunul k mnohem písničkovější formě. Intimita byla tu tam, pištící fanynky by člověk přece jenom nečekal, o to intenzivnější však byla éteričnost, která se rozléhala zaplněným stanem.

Odehráli skoro celou první desku...

Američané The Strokes, zprvu „nejslavnější britská kapela z USA“, dnes - dekádu po vydání debutu Is This It  - už klasici kytarové scény. A právě ty důvody, proč se mezi klasiku zařadili, v Gdyni předvedli. Překvapivě totiž odehráli skoro celou první desku, která mezi celkovými dvaceti písněmi byla zastoupena hned osmkrát. Sporadicky došlo na dvě následné, zbytek koncertu pak vyplnily novinky z letošní Angels. Strokes se předvedli v dobré formě, sázeli jednu klasiku za druhou a bez nadsázky se postarali o jeden z vrcholů závěrečného dne. Snad jen své brýle od Ray-Bana, které měl celý koncert na očích, bude muset frontman Julian Casablancas oželet. Když se při závěrečné Take It Or Leave It vydal do publika, některý z fanoušků si z nich udělal suvenýr.

Postrokesovský dojezd

„Postrokesovský dojezd“ do konce se nesl hlavně v elektronickém duchu. Svou barevnou estrádu na hlavní stage dovezla rapperka M.I.A. a v podobném, byť vizuálně minimalističtějším pojetí pokračoval producent Deadmau5 spolu s doprovodnou vokalistkou.

Za živou muzikou bylo třeba se vydat na sousední World stage za reggae kapelou Vavamuffin, do prostoru Alter Space, kde své netradiční coververze Iron Maiden hrál projekt Baaba Kulka spojující freejazzovou kapelu Baaba a zpěvačku Gabu Kulku, nebo do stanu.

Bylo zaplněno a bylo živo. O jedno překvapení se tam postarali britští, do sedmičlenné sestavy rozšíření Hurts. Jakkoliv z desky znějí jako přeslizlý hybrid Gagy a post-punku, na živo se z toho vyklubala vcelku sympatická záležitost. Stačí se přenést přes všechna klišé a písně složené jako podle manuálu, jak udělat rádiový hit, pak už si vás jejich hymnický synthipop získá.
O slušně rozjetý závěr se pak postarali kanadští Chromeo. Navzdory únavě, která – neříkejte, že po celých těch čtyřech dnech ne – zmítala většinu přítomných, se našel několikatisícový dav, který sebral poslední síly. Chromeo si vystačili ve dvou – s kytarou, bicími a samply -, aby stan proměnili ve velkou taneční party. Výborná tečka.

Respekt!

Takový tedy byl desátý Open’er. Přinesl osvědčená i vycházející jména z mainstreamu i alternativy, spoustu příjemných překvapení z místní scény, tradičně precizní organizaci, slunce i déšť. Je festivalem, který i přes šedesátitisícovou návštěvnost nabízí vysoký komfort, který nabízí plnohodnotné nezkrácené koncertní sety, který je v našem regionu jedinečným místem setkávání lidí z celého světa. To, co za deset let vybudoval nyní teprve pětatřicetiletý Mikołaj Ziołkowski, zasluhuje respekt.

Končí jedna dekáda a začíná druhá. Podle pořadatele Mikołaje Ziołkowského s tím končí i období, kdy se festival postupně profiloval a z jednodenní akce s jedním headlinerem rozrůstal do nynější čtyřdenní podoby. Takový už prý bude. „Chceme být regulérním dobrým velkým evropským festivalem, na kterém vystupují nejlepší kapely pro lidi, kteří na takové festivaly jezdit chtějí, a myslím, že se nám to podaří s končící dekádou,“ nechal se po festivalu slyšet v Polském rádiu. Pro příští rok Ziołkowski slibuje mnohem více umění, mnohem divadla, mnohem více kina a mnohem více alternativy. Tak se tedy tešme.

Heineken Open'er, Gdynia (PL) – letiště Kosakowo, 30. 6. - 3. 7. 11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Heineken-Opener-Festival-Gdynia-PL-30-6-3-7-11-2-cast~11~cervenec~2011/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.