Muzikus.cz homepage

festivalyFrequency Festival, St. Pölten (AT), 18. – 20. 8. 11

25.8.2011 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Loňské desáté jubileum rakouského Frequency Festivalu se vyvedlo snad po všech stránkách, jen ne té návštěvnostní. Čím pořadatelé bojovali o přízeň v letošním roce, bylo patrné letmým pohledem na plakát. Především domácímu publiku se pokusili zavděčit hned dvěma headlinery z Německa, Seeed a Deichkind. A nadto pozvali Foo Fighters, Kasabian nebo Beady Eye. Sázka se vyplatila. Ještě v úvodní den si poslední šťastlivci mohli koupit lístek, pak už však další zájemce odmítala cedule s nápisem „ausverkautf“ - vyprodáno.

Trent Reznor by mohl vyprávět...

Kapely hrající před německými headlinery to mívají na Frequency těžké. Povídat by o tom mohl třeba takový Trent Reznor, který před pár lety vyfasoval slot mezi Beatsteaks a Die Ärzte a v zápětí koncert označil za nejhorší, jaký kdy s Nine Inch Nails odehrál. Letos se v podobné situaci, byť ne až tak vyeskalované, hned v první večer ocitli britští Beady Eye. Co naplat, ani fakt, že jde o pohrobky Oasis, nepomohl. Je až s podivem, že jinak výbušný Liam Gallagher se nenechal při pohledu na sedící a „Seeed“ skandující fanoušky následné kapely rozladit. Pro fanoušky šlo naopak o situaci, která koncert nemile znepříjemnila. Jde-li o hudbu, Beady Eye se v souladu s Gallagherovo dřívějším prohlášením věnovali pouze své jediné desce a ani jednou nezabrousili do repertoáru Oasis. Skladatelský rukopis je ale v tomto případě natolik čitelný, že si člověk chtě nechtě při intru každé písně pokládá otázku, náhodou od Oasis nepochází. Čtyřicet minut a basta.

Kytary pokaždé jinak

U amerických The National se automaticky nabízelo srovnání s klubovým koncertem, který odehráli o den dříve v pražském Divadle Archa. National jsou kapelou, které sedí hraní jak v intimním prostředí, tak před velkým davem, na čemž má zásluhu hlavně obrovským charismatem hýřící frontman Matt Berninger. Kapela roste s každým albem a přitom zůstává sama sebou a nenechává se nikam strhnout. To je na ní šíleně sympatické.

V odlišné situaci jsou jejich post-punkoví krajané Interpol. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli vidíte, přehlížíte, nechcete vidět nebo nevidíte jejich stagnaci. Ne, nepůsobí zoufale. Jen se kamsi do ztracena vytratila Aura, kterou okolo sebe měli. Fakt, že jsou bez původního basáka, člověka obsluhujícího nástroj, který v jejich tvorbě hraje prim, je zřejmě posledním hřebíkem. Stačí se podívat o pár let zpět, kdy byli poměrně vlivnou – třebaže ne až tak masově sledovanou - kapelou. Interpol neodehráli špatný koncert. Vzpomínat na něj ale bude s odstupem času při kytarové záplavě složitější. Časy se mění.

Sázkou na jistotu byli Kasabian, kapela, která naopak desku od desky získává čím dál větší popularitu i respekt. Jejich tvorba se snaží být hudbou pro masy, ale nikoliv prvoplánovou. Několik ukázek z chystané novinkové desky v tom jen utvrzuje, zvlášť přesvědčivě v koncertním provedení, které Britové zvládají na jedničku. Zřejmě není třeba pochybovat o tom, že Kasabian budeme pamatovat jako jednu z nejvlivnějších ostrovních formací minimálně přelomu nultých a desátých let.

Jedním ze stěžejních kamenů jiné rockové odnože a jiné doby, amerického high-school punku 90. let, jsou zase Feeder. Pánové zestárli a svou tvorbu posunuli směrem k pop-rocku pro sekretářky, ale i tak nepředvedli špatný výstup. Bylo to takové menší retro, zato v docela příjemné atmosféře a hlavně naprosto civilním provedení.

Smůla, smůla, smůla...

Naopak smůla si vybrala britsko-americkou dvojici The Kills, která ale jednak vyfasovala poměrně brzký slot a druhak ji pohřbil hlasitý přebasovaný zvuk. Ne, nikdo od garážového rocku nečeká křišťálově čisté tóny, ale pokud vám bez špuntů do uší jde o sluch a se špunty cítíte akorát basové vibrace, něco prostě není v pořádku.  Každopádně alespoň pohled na Alisson Moshart byl fajn.

K tomu, aby se koncert nevydařil, ale občas stačí zařadit náročnější hudbu na parné odpoledne. Dva příklady? Britští experimentální písničkáři Jamie Woon a Anna Calvi.

Jamie Woon, od klasického folkového pojetí písničkaření vybočující a s experimentálními spodky experimentující muzikant se soulovým hlasem, čekal na svou šanci dlouho, ostatně v Praze se poprvé představil už před čtyřmi lety. Výrazněji na sebe ale upozornil teprve letos, kdy jej výsledek ankety BBC Sound of... pasoval na jednu z největších hudebních nadějí, jenže protentokrát bohužel. Bohužel, protože poslouchat při pětatřiceti stupních z velké stage se valící poměrně intimní hudbu je zkrátka nemožné. Mnohem lépe by Jamiemu sedla krytá Weekender Stage, stejně jako jeho krajance Anně Calvi, v poslední době docela dost sledované zpěvačce, která o dva dny později doplatila na totéž.

Největší pech ale měla měla kapela Elbow. Slunečné počasí se totiž v průběhu jejího koncertu znenadání proměnilo a během několika desítek vteřin St. Pölten zahalila černá oblaka. Doslova zatmění. Že se spustila bouře, která slibně rozjeté vystoupení britských indie-rockových experimentátorů přerušila doprovázených smyčcovým kvartetem, snad není třeba dodávat. Koncert skončil po dvaceti minutách, nakonec se kapela po téměř půlhodinové pauze vrátila alespoň na jeden symbolický přídavek.

Zvládají to i sami

Dva Britové známí coby lídři populárních kapel, každý však se sólovým projektem? Ano, Kele Okereke z Bloc Party a Carl Barat z The Libertines a Dirty Pretty Things, ani ti na Frequency nechyběli.

Jestliže Kele Okereke se při koncertech Bloc Party snaží publikum bavit, na tom sólovém si sympatický šoumen užíval naprostou volnost a svobodu. Deska Boxer přináší oproti electro-kytarové klasice jeho domovské kapely taky úderné beaty a na rytmice postavený hybrid zpěvu a skororapu. Je znát, že mu výpad ze stereotypu prospěl, a nezbývá než doufat, že to prospěje i další desce Bloc Party.

A Carl Barat? Užívajíc si cigaretu za cigaretou, střídal ryze akustické skladby, které hrál sám se španělkou, s rock’n’rollovými vypalovačkami, a publikum bylo v sedmém nebi. Člověk, který před ním stál, byl totiž ztělesněním něčeho, co dnešní generace zná leda tak z vyprávění. Přesně takhle vypadá rockový rebel! Jakkoliv jeho Dirty Pretty Things na živo sklouzávají k agru, tohle bylo něco jedinečného.

To je ta dnešní mládež

Z mladé kytarové generace pak zaujali letos debutující Yuck, a to svou upřímností a uvěřitelností, která na vás při pohledu na frontmana Daniela Blumberga sálá. Jde z toho určitá výpověď. Yuck nehrají sladký popík, přestože jejich hudba sladká svým způsobem je.

Naopak u indie-popových Two Door Cinema Club byste intimitu hledali marně, zato mají jinou zbraň. Tou jsou silně hitové melodie, které mají grády a přitom si nehrají na monumentálnost. Narozdíl třeba od takové kapely Mona, snažící se o stadionový pop-rock, vědí, že podbízením se a klišovitými gesty se toho moc dosáhnout nedá. Lidi, kašlete na čtení manuálů; v lepším případě vám poradí, jak být průměrným, v horším dopadnete jako tady chlapci Tennessee. Zoufale. Naprosto.

Prvoplánovosti se naopak vyhýbají Smith Westerns. Pokud je sleduje už od debutu, vidíte razantní posun nejen v jejich hudebním cítění, ale hlavně v dovednostech. Už to není kapela, která hraje v Chicagu pro pár kámošů a pak podomácku natočí lo-fi desku. A kus profesionality předvedli i na Frequency. V tu chvíli se sice mohlo zdát, že kapela působí chladně, možná až namyšleně, zvlášť když v tu chvíli většina návštěvníků nevěděla o tom, co se stalo o dva dny dříve na belgickém festivalu Pukkelpop, kde se vlivem silné bouřky těsně před vystoupením kapely zřítilo pódium. Těžko soudit, co se kapele během koncertu honilo hlavou, belgická tragédie se v ní zákonitě musela odrazit. Obdiv si zaslouží už za to, že v dané situaci přijeli a zahráli, třebaže na pódium přišli, odehráli si svůj set – a dobře! - a bez řečí odešli.

Foooooo.....

Hlavním bodem závěrečného večera – a pro mnohé vlastně i celého festivalu - ale byly americké post-grungeové ikony Foo Fighters. Na úvod dvě hodiny trvajícího koncertu servírovali Dave Grohl a spol převážně novinky z nedávné desky Wasting Light, aby záhy mohli postupně začít proudit krev skladbami, které se během bezmála dvaceti let staly klasickými a jež s kapelou sborově odzpíval takřka celý dav. Co jiného by se ale od stadionové kapely dalo čekat, že? Zvlášť letos, kdy celá řada zásadních grungeových kapel a desek (včetně Nevermind od Nirvany, v níž Grohl bubnoval), je to symbolické.

Žijte svůj sen!

Frequency má své mouchy, které se rok od roku opakují. Stanování na štěrku je daní za příměstské prostředí a všudypřítomný nepořádek místní klasikou (třebaže letos dokonce byly v areálu rozmístěny odpadkové koše!). Kdo má srovnání s jinými velkými festivaly, naopak může najít i celou řadu pozitiv, už ten snadný přístup k pitné vodě zdarma nebo třeba kamenné toalety.

Hlavním lákadlem je ale program, který v našem blízkém okolí nemá konkurenci. Frequency nabízí výbornou možnost vidět populární i vycházející kapely z kytarové, elektronické či punk-rockové scény v těsné blízkosti hranic. Ti šťastnější festival okusili - či pravidelně okoušejí – i na vlastní kůži, přesto však na něj řada českých fanoušků nazírá jako na sen. Nenazírejte, žijte svůj sen! Za rok se stavte....

Frequency Festival, St. Pölten (AT) - VAZ, 18. – 20. 8. 11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Frequency-Festival-St-Polten-AT18-20-8-11-~25~srpen~2011/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.