V dnešním, již třetím pokračování profilu věnovaného třem velkým hráčům jazzrocku, bude dokončena část pojednávající o vlivu těchto bubeníků na celou hudební scénu sedmdesátých let a současně budou představena také jejich významná sólová alba.
Velkou zajímavostí je, že již v době účinkování s Return to Forever začal Lenny White vydávat i vlastní desky - první z nich bylo album Venusian Summer z roku 1975. Funk s přídavným spalováním obohacený typicky jazzrockovými postupy a přivedený k řetězové reakci neuvěřitelně šlapající hrou bicích. Za zmínku stojí určitě i dva velmi tajemné syntezátorové vstupy (Prelude to Rainbow Delta a úvod The Venusian Summer Suite), které jakoby předznamenávaly budoucí náladu alba Romantic Warrior. Autorem většiny skladeb je právě Lenny White, který kromě bicích hraje i některé syntezátorové party.
Další sólová alba následovala až po jeho odchodu od Return to Forever. V závěru sedmdesátých let tak vydal ještě tři desky, a to desky velmi podařené.
Celkově vzato, na všech nahrávkách Lennyho Whitea, ať již s RTF či sólových, je kromě vysoké technické úrovně a vrcholně emocionálního nasazení patrný i jistý prvek recese a humoru, který dává projevu ještě další rozměr a také tu správnou dávku odlehčení. Výsledkem je skutečný hudební odvaz, ať už je vlastní základ jakkoliv složitý a náročný. Ostatně, právě tenhle prvek byl vlastní celé sestavě Return to Forever, a proto také jejich nahrávky nepůsobí ani v nejmenším akademicky. Jak jsem již před časem zmínil: RTF byli vlastně The Who hrající jazzrock. Tato implikace přitom není zdaleka tak velkou nadsázkou, jak by se mohlo na první pohled zdát - stačí vzpomenout třeba jen Whiteův sólový vstup na zcela seriózním akusticky hraném jazzovém koncertě s Coreou, Clarkem a hostujícím Joe Hendersonem, kdy White zničehonic během bicího sóla odběhl od soupravy až na konec pódia - pak se zase vrátil, a jakmile dosedl, nastoupil zbytek kapely a jelo se dál! Return to Forever se prostě nikdy nenechali pohltit příliš velkou vážností či uměle rezervovaným odstupem, a jejich hudbě to velmi svědčilo. Pokud se tedy Zappa ptal: "Does Humor Belong In Music", pak odpověď zní určitě: "ano".
Stejně jako zanechal Lenny White výrazný otisk svojí mysli, svého přístupu a svého hudebního uvažování u skupiny Return to Forever, projevila se tato okolnost velmi podobně i u dalšího hráče z této velké jazzrockové trojky: Alphonse Mouzona.
Jeho vklad skupinové tvorbě se nejmarkantněji projevuje při porovnání alb, která nahrál se skupinou Larryho Coryella kolem poloviny sedmdesátých let s vlastními sólovými projekty z té doby. Velmi podobné postupy - ať již jde o nestandardní liché rytmy, doprovodné vzorce bicích, či dokonce harmonie skladeb a základní doprovodná ostináta - lze nalézt například na desce Planet End a výborném - leč bohužel obecně méně známém - Mouzonovu albu Mind Transplant. Není třeba zdůrazňovat, že celá nahrávka je doslova nabitá nápaditými a netradičními doprovody a ukázkově jazzrockovými breaky.
Alphonse Mouzon byl velmi produktivní i v osmdesátých a devadesátých letech, kdy vydal přes deset alb. Ta však nejsou ani zdaleka tak progresivní jako Mind Transplant, a nejsou ani obecně hodnocena tak vysoko.
Konečně třetí legenda, a to legenda obecně nejznámější: Billy Cobham. I ten přenesl určité postupy aplikované již za slavné éry Mahavishnu Orchestra do své vlastní tvorby, i když v jeho případě byla tato návaznost možná o něco méně výrazná než v případě dvou předchozích hráčů. Jeho Spectrum bylo průlomem a jedním ze základních kamenů jazzrocku, ovšem i další nahrávky z období velké jazzrockové éry za tímto počinem nezaostávaly: strhující Total Eclipse, které reflektuje kromě jazzrocku také art-rock, nebo naopak poněkud umírněné, ale velmi jemnými aranžérskými i zvukovými nuancemi opatřené album Crosswinds, či funkově "našláplé" Magic. Všem těmto nahrávkám samozřejmě dominují bicí, které se však často dokáží stáhnout i zcela do pozadí, a vytvořit tak velký prostor ostatním nástrojům - tento efekt je zvláště patrný na albu Crosswinds.
Mnoho z alb Billyho Cobhama obsahuje i sólové vstupy, čímž se stávají z hlediska bicích ještě zajímavějšími. Zde je potřeba se pozastavit u jedné velmi významné okolnosti, kterou je kreativita. Právě ta je totiž klíčem k proslulosti Billyho Cobhama.
A právě u Cobhama je vrcholně unikátní a skvělá jedna věc: ačkoliv totiž tento špičkově technicky vybavený hráč dokáže jistě přehrát snad veškeré existující etudy, v jeho sólech po nich není ani stopy. Ta jsou totiž vždy jeho osobním projevem - velmi spontánně hraná stylem, jako by vůbec žádné etudy nikdy neviděl. Někdy se v nich dokonce až šokujícím způsobem objevují i velice prosté prvky, třeba nejjednodušší šestnáctiny rozložené velmi základně na kotle, vystřídané vzápětí explozí dvaatřicetin ve forte, v nichž více než jakákoliv školená technika má slovo okamžité rozpoložení a prostá základní snaha "to tam vypálit!". Na prvním místě je prostě pocit. Vše je doplněno osobitým přístupem a nezaměnitelným zvukem, a výsledek tak přináší skutečné umělecké dílo se vším, co k tomu patří.
06. KONFRONTACE S VLASTNÍM STÍNEM
Shrnuto: všichni tři hráči nahrávali v průběhu let další a další desky (obzvláště produktivní byl v tomto směru právě Cobham, který dodnes vydal přes 30 alb, naopak Lenny White se téměř stáhl ze scény a jeho sólové projekty jsou jen velmi sporadické), realita je však taková, že tato produkce se značně zmechanizovala, a dostala tak často nádech až příliš rutinní práce. I tyto desky jsou samozřejmě vždy hudebně náročné, provedené s maximální precizností a hráčskou úrovní - ale ve srovnání s nahrávkami, kteří tito hudebníci vydávali v éře vrcholného jazzrocku, neobstojí. Ty klasické desky prostě díky svojí vnitřní energii a jakési nedefinovatelné síle mají nakonec vždy navrch.
A něco o této síle - kde se vzala a proč - si řekneme v příštím díle, který současně celé toto pojednání o 3 legendách a jejich době uzavře.
LENNY WHITE: STREAMLINE (1978)
Vynikající pozdně jazzrocková deska, kombinující v ideálním poměru zpívané i čistě instrumentální skladby. Zajímavostí je i funkově laděná cover-verze písně Lady Madonna od Beatles. Špičkový sound bicích, ve skladbě 12 Bars From Mars velmi zajímavé vyhrávky. V porovnání s explozivním přístupem z éry RTF je zde hra přehlednější a možná i poněkud umírněnější. Souprava disponuje skvělou čitelností.
ALPHONSE MOUZON: MIND TRANSPLANT (1975)
Skvělá fusion nahrávka s výrazně funkovým drivem. V jedné skladbě Alphonse Mouzon i zpívá, a to velmi zajímavě. Náročný vstup bicích za doprovodu kapely obsahuje hned první titulní kompozice.
BILLY COBHAM: TOTAL ECLIPSE (1974)
Tahle deska má jeden základní pocit: vítězství. Velkolepost je hlavním znakem tohoto alba. Logicky: předchozí Spectrum totiž Billyho Cobhama vyneslo na vrchol popularity a proslulosti - a tenhle vliv se v nejlepším smyslu promítl právě do atmosféry této desky. Velmi zajímavě - a pro Cobhama možná i trochu netradičně - je zde sklouben jazzrock s prvky artrocku (místy až ve stylu ELP), což se projevuje jednak určitou koncepčností alba (například hned úvodní skladba je rozčleněna, tak trochu v duchu Yes, do pěti částí), ale zejména celkově velmi scénickým vyzněním. Na albu samozřejmě nechybí sólový vstup bicích, který je obsažen v závěrečném titulu Last Frontier. Takže ačkoliv tahle nahrávka je tak trochu ve stínu legendárního Spectra (o totální zatmění snad přece jen nejde...), jedná se po hudební stránce o album stejně zajímavé a stejně dobré. Nebo snad i lepší?
