27.9.2003 | Autor: Martin Zoul

Vokalistka mnohem známějších De-Phazz před časem následovala své slavnější kolegy ke značce Universal Jazz (dříve patřili společně k rodinnému stříbru labelu Mole Listening Pearls), stále ale produkuje v podstatě tutéž hudbu, jakou předvádí na svém sólovém debutu Lyrical Amusement a která ve vyšších dávkách spolehlivě funguje jako rohypnol.


Na vokální downtempo nebo chcete-li trip-hop nemá Barbara Lahr ničím výjimečný hlas a v hudbě samotné se toho po většinu času pohříchu nic zajímavého neděje, to ale ostatně platí i o posledních deskách Pita Baumgartnera (postava za projektem De-Phazz). Ten přispěl na desku Rainbow Line jednou skladbou, ale kromě výraznější basové linky nepřišel s ničím novým. Pouze svým uhlazeným způsobem přispívá k celkově matnému dojmu z celého alba.


Nedá se nic dělat, tohle je případ desky, která vás nikterak neobtěžuje, když si ji pustíte k práci. Pro soustředěný poslech a skutečný požitek z něj ale budete vždy radši sahat po něčem jiném. Po něčem, co ve vás vyvolá víc než vzpomínku na nepříliš plodně strávených tři čtvrtě hodiny.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09