15.8.2003 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika Jen se na ni podívejte. Trochu nám zestárla, snad i sešla, ale pořád budí respekt. Už dávno není chladnou androgynní vokalistkou odtažitě se tvářících Eurythimcs, svými sólovými deskami dala již několikrát nahlédnout až do svého nejhlubšího nitra. Ale jen těm opravdu vnímavým. Nyní k nám mluví znovu, ikona osmdesátek, zpěvačka od pánaboha. Annie Lennox.

Malá Anička poprvé zavřískla 25. prosince 1954 ve skotském Aberdeenu jako milý postvánoční dáreček. Kdo ví, jestli si už v kolébce nepobrukovala nějaké melodie, každopádně byla přesně tím, čemu se říká muzikální dítě.



Osudové setkání

Učila se hrát na klavír a na flétnu, přičemž díky zjevnému talentu obdržela stipendium na Royal Academy Of Music v Londýně, kde studovala hru na druhý zmíněný nástroj. Dlužno říci, že z ústavu prchla ještě před skončením studií.
Hudbymilovný svět si jména Annie Lennox povšiml na sklonku sedmdesátých let, kdy se jí do cesty připletl jakýsi Dave Stewart. Rozpustil právě folkrockovou kapelu Longdancer a toužil se hudebně projevit zase trochu jinak. Společně s Lennox a skladatelem Petem Coombesem založili postpunkovou formaci The Tourists.
Fungovala pouhé dva roky, přesněji řečeno v letech 1979 až 1980, ale za tu dobu stihla vydat tři alba - The Tourists, Reality Effect a Luminous Basement.
Největších úspěchů v hitparádách dosáhla prostřednictvím skladeb So Good To Be Back Home a coververze I Only Want To Be With You z repertoáru Dusty Springfield.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/08