Air: Mezi nebem a zemí
29.4.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Kdo to nezažil, ten už jen stěží pochopí, jaký význam měla pro generaci Radia 1 hudba Air. V postupujícím rozdrobování taneční scény to byla jedna z posledních globálních kapel, kterou znali a poslouchali prakticky všichni.
Na posledním albu se sice po experimentu s psychedelií na desce 10,000 Hz Legend vrátili k přímočařejšímu triphopovému písničkářství debutu Moon Safari, doba se ale změnila a těžko si lze překvapit, že by se novinka Talkie Walkie umístila mezi pěti nejdůležitějšími nahrávkami roku. Nic to ale nemění na tom, že je to dobrá deska a Air na ní zní i přes hollywoodské pozlátko stále svěže, jako když začínali.
Poslouchat Air se už možná nenosí tolik jako před nějakými pěti šesti lety, kdy to byla téměř povinnost. Na vrchol tehdy neznámou dvojici z aristokratického předměstí Paříže vynesla momentální obliba francouzské hudby, kterou měli na svědomí lidé jako Kid Loco nebo Dimitri From Paris. Oni sami pak odstartovali vlnu kapel, které kombinují triphopovou rytmiku s moderním písničkářstvím. Označení módní produkt se ale Nicolas Godin a Jean-Benoit Dunckel zuby nehty brání. Existují důvody, proč bychom se tak na ně neměli dívat?
Důkaz první: Moon Safari
V roce 1998 měli za sebou oba pánové coby Air první singly vydané mimo jiné na značce Mo'Wax a mezi talentscouty nahrávacích společností začalo být podezřele živo. Nakonec Air vydali svůj debut u francouzské pobočky Virgin Music. Těžko bychom v dobovém tisku hledali na album Moon Safari nějakou vyloženě negativní recenzi. Zejména britští novináři přijali Air za své a předháněli se v jejich vychvalování, zatímco doma ve Francii rozhodně nebyli Nicolas a Jean-Benoit proroky. Podobný osud ostatně potkal i Daft Punk, kteří debutovali deskou Homework o rok dříve a které dodnes vyzdvihují spíš ostrovní časopisy. "Tady ve Francii se hudba nebere tak vážně, takže si nedělám starosti, že tu nejsme moc úspěšní. Vážně nesdílím vkus mých krajanů!" narážel Nicolas na oblibu tzv. french touch, který reprezentují polozapomenutá jména jako Bob Sinclair nebo Etiene de Crecy. "Ve skutečnosti jsme začali dělat tenhle typ hudby v reakci na francouzskou hudební scénu."
A o jaký typ hudby šlo? O velmi zručný a z hlediska triphopového žánru novátorský mix živých nástrojů a elektroniky, která ovšem Godinovi a Dunckelovi slouží vlastně také jako nástroj sui generis - však se také oběma dostalo klasického hudebního vzdělání a Jean-Benoit dokonce vystudoval hru na klavír na konzervatoři. K tomu si přidejte vlivy filmových soundtracků a francouzské hudby šedesátých a sedmdesátých let a máte velmi hrubou představu o tom, co Air hrají. V chemii nás učili, že přesné složení vzduchu nelze určit a něco na tom zřejmě bude. Nicolas: "Air nejsou o zvuku, jsou o pocitu, takže když se někdo snaží okopírovat náš zvuk, jde na to špatně."
Důkaz druhý: Premiers Symptomes a Virgin Suicides
Zatímco svět lačně očekával další hity jako byly Sexy Boy, All I Need nebo Kelly, Watch The Stars, předhodili mu Air na podzim roku 1999 minialbum Premieres Symptomes, složené z nahrávek vzniklých ještě před Moon Safari. Hm, jak lišácké! Stejně jako vydat o necelý rok později coby další desku soundtrack k filmu Sofie Coppoly Virgin Suicides - i když v tom bude mít prstíky spíš jejich nahrávací společnost. Mezi téměř samými instrumentálkami je ale přesto něco, kvůli čemu se Airologům vyplatí tuhle desku mít a hýčkat. Píseň Playground Love (vyšla také jako singl) patří dodnes k nejžádanějším skladbám na koncertech dua a bezesporu také k jejich nejsilnějším momentům.
Koncertů bylo ostatně v období po vydání Moon Safari požehnaně. Světové turné zasáhlo i Severní Ameriku a ohlasy na jejich vystoupení tu byly minimálně stejně nadšené jako na druhé straně oceánu. Z celé šňůry existuje hodinový dokument Eating, Sleeping, Waiting And Playing, který natočil režisér Mike Mills (kromě Air spolupracoval třeba s Beastie Boys a s basákem R.E.M. nemá kromě jména vůbec nic společného).
Důkaz třetí: 10,000 Hz Legend
Teprve nová deska s konečně novým, písničkovým materiálem, měla potvrdit naděje, vkládané do těch dvou chlapíků z Versailles. Jenže oni překvapili! Místo přímočarého popu Moon Safari přišli s mnohem temnější deskou, na které vzdali po svém hold kapelám svého mládí: Supertramp, ELO a hlavně Pink Floyd. "Už nechceme myslet na hitovky, chceme se vydat víc psychedelickou cestou!" varoval předem Jean-Benoit, ale málokdo si dokázal představit, jak taková psychedelie v podání Air může znít. Navzdory obecnému názoru ale ne zas tak špatně a vlastně docela sexy. Přestože se i dnes o desce 10,000 Hz Legend píše jako o komerční sebevraždě a pořádném šlápnutí vedle, spousta lidí v ní naopak postupně nachází zalíbení a považuje ji za mistrovské dílo dvojice (onehdy o něm při své návštěvě v naší redakci básnila Klára Nemravová a nebyla zdaleka jediná). Že by se dostávalo na Nicolasova slova o tom, že lidem skryté kouzlo alba určitě jednou dojde?
Každopádně vyšla najevo docela podstatná věc, a sice že Air nejsou žádnou rychlokvaškou a že mají hlavu i srdce na správném místě. Nicolas: "Po vydání Moon Safari jsme trpěli pocitem, že jsme vnímáni jen jako módní kapela, s 10,000 Hz Legend nám ale lidi začali víc věřit." Neboli jinak: druhá deska rozdělila posluchače na skalní příznivce dua a na ty, kterým se prostě líbil zvuk Moon Safari. Ti druzí měli ostatně šanci sáhnout po albech některé z řady chilloutových kapel, které se po úspěchu Air vyrojily na obou stranách Kanálu (asi nejčastěji se v této souvislosti mluvilo o projektu Zero 7). Těm prvním nastalo období plné nejistot a zároveň prožívali spolu se svými idoly opravdu nová dobrodružství v hi-fi.
Důkaz čtvrtý: Everybody Hertz
OK, remixová deska Everybody Hertz, na které se Air podívali na zoubek třeba The Neptunes, Adrian Sherwood nebo Mojo, byla snad pro všechny ještě větším zklamáním než 10,000 Hz Legend a právem si zaslouží ležet v prachu na nejspodnějších poličkách obchodů s hudbou. Daleko větší zábava byla v té době podle očitých svědků na koncertech, které Air pojali jako futuristické rockové vystoupení se vším všudy. V praxi to znamenalo hodně kytar, ale taky hromada samplerů, vokodérů a tak všelijak podobně. Budoucnost dvojice se zdála ležet právě v propojení prvků hudby všech dekád nejméně za posledních čtyřicet let, ale to by nesměli být oni, aby se opět nevydali vlastní cestou.
V loňském roce vytvořili mimo jiné hudbu k baletnímu představení Near Life Experience a na desce City Reading: Tre Storie Western doprovodili mluvené slovo italského autora Alessandra Barrica. Také pokračovala jejich spolupráce s Beckem, který si je pozval na pódium pařížského klubu Grand Rex. V posledních měsících se o nich mluvilo hlavně se souvislosti se soundtrackem k dalšímu filmu Sofie Coppoly s názvem Lost In Translation. Air na něj tentokrát přispěli pouze skladbou Alone In Kyoto, příspěvek to byl ovšem tak hodnotný, že na sebe strhli spolu s představitelem hlavní role Billem Murrayem téměř celou pozornost. Hlavně se spekulovalo, do jaké míry budou skladby na chystaném albu Talkie Walkie v duchu téhle první vlaštovky.
Důkaz pátý: Talkie Walkie
Recenzi na nejnovější počin kapely jste si mohli přečíst v minulém čísle. Podle Godina nevznikala deska Talkie Walkie (to není přesmyčka, ve Francii se ta věc opravdu píše takhle!) pod tlakem jakýchkoli očekávání. Jenže ruku na srdce, nezní pilotní singl Cherry Blossom Girl tak trochu jako všechny ty milé songy z Moon Safari? A není ta celková přístupnost a prosvětlenost nového materiálu snaha vrátit značku Air do povědomí obyvatel lounge barů a podobných podniků? Odpověď se vznáší někde mezi nebem a zemí, stejně jako hudba na Takie Walkie.
Album vznikalo v Paříži a v Hollywoodu pod producentským dohledem Nigela Godriche, který už asi navždy bude spojován s Radiohead. Dalšími hosty ve studiu byli Michel Colombier - aranžoval smyčce pro Gainsbourga a totéž dělá i pro Air - a ve dvou skladbách za bicí usedl Joey Waronker, jinak stálý host R.E.M. po odchodu Billa Berryho (Mike Mills, jedna ze dvou instrumentálek na desce, nese oproti tomu jméno zmíněného režiséra). Godin a Dunckel si na novince až na pár výjimek vystačili bez vokalistů a dokonce jejich hlasy nejsou tentokrát nijak zkresleny technikou. Prostě všechno při starém, ale ne zas tak docela...
Odhadnout, kterým směrem se Air vydají příště, je zhola nemožné. Po přečtení všech těch oslavným ód, které na ně novináři už zase smolí, by si mohli dost dobře říct "takhle jsme to nechtěli" a pustit se do nějakých nových neprobádaných vod. Někteří by možná namítli, že nutnost volby v každém okamžiku činí život nesnesitelným. Není ale v samotné možnosti volby obsaženo jeho tajemství?
Na posledním albu se sice po experimentu s psychedelií na desce 10,000 Hz Legend vrátili k přímočařejšímu triphopovému písničkářství debutu Moon Safari, doba se ale změnila a těžko si lze překvapit, že by se novinka Talkie Walkie umístila mezi pěti nejdůležitějšími nahrávkami roku. Nic to ale nemění na tom, že je to dobrá deska a Air na ní zní i přes hollywoodské pozlátko stále svěže, jako když začínali.
Poslouchat Air se už možná nenosí tolik jako před nějakými pěti šesti lety, kdy to byla téměř povinnost. Na vrchol tehdy neznámou dvojici z aristokratického předměstí Paříže vynesla momentální obliba francouzské hudby, kterou měli na svědomí lidé jako Kid Loco nebo Dimitri From Paris. Oni sami pak odstartovali vlnu kapel, které kombinují triphopovou rytmiku s moderním písničkářstvím. Označení módní produkt se ale Nicolas Godin a Jean-Benoit Dunckel zuby nehty brání. Existují důvody, proč bychom se tak na ně neměli dívat?
Důkaz první: Moon Safari
V roce 1998 měli za sebou oba pánové coby Air první singly vydané mimo jiné na značce Mo'Wax a mezi talentscouty nahrávacích společností začalo být podezřele živo. Nakonec Air vydali svůj debut u francouzské pobočky Virgin Music. Těžko bychom v dobovém tisku hledali na album Moon Safari nějakou vyloženě negativní recenzi. Zejména britští novináři přijali Air za své a předháněli se v jejich vychvalování, zatímco doma ve Francii rozhodně nebyli Nicolas a Jean-Benoit proroky. Podobný osud ostatně potkal i Daft Punk, kteří debutovali deskou Homework o rok dříve a které dodnes vyzdvihují spíš ostrovní časopisy. "Tady ve Francii se hudba nebere tak vážně, takže si nedělám starosti, že tu nejsme moc úspěšní. Vážně nesdílím vkus mých krajanů!" narážel Nicolas na oblibu tzv. french touch, který reprezentují polozapomenutá jména jako Bob Sinclair nebo Etiene de Crecy. "Ve skutečnosti jsme začali dělat tenhle typ hudby v reakci na francouzskou hudební scénu."
A o jaký typ hudby šlo? O velmi zručný a z hlediska triphopového žánru novátorský mix živých nástrojů a elektroniky, která ovšem Godinovi a Dunckelovi slouží vlastně také jako nástroj sui generis - však se také oběma dostalo klasického hudebního vzdělání a Jean-Benoit dokonce vystudoval hru na klavír na konzervatoři. K tomu si přidejte vlivy filmových soundtracků a francouzské hudby šedesátých a sedmdesátých let a máte velmi hrubou představu o tom, co Air hrají. V chemii nás učili, že přesné složení vzduchu nelze určit a něco na tom zřejmě bude. Nicolas: "Air nejsou o zvuku, jsou o pocitu, takže když se někdo snaží okopírovat náš zvuk, jde na to špatně."
Důkaz druhý: Premiers Symptomes a Virgin Suicides
Zatímco svět lačně očekával další hity jako byly Sexy Boy, All I Need nebo Kelly, Watch The Stars, předhodili mu Air na podzim roku 1999 minialbum Premieres Symptomes, složené z nahrávek vzniklých ještě před Moon Safari. Hm, jak lišácké! Stejně jako vydat o necelý rok později coby další desku soundtrack k filmu Sofie Coppoly Virgin Suicides - i když v tom bude mít prstíky spíš jejich nahrávací společnost. Mezi téměř samými instrumentálkami je ale přesto něco, kvůli čemu se Airologům vyplatí tuhle desku mít a hýčkat. Píseň Playground Love (vyšla také jako singl) patří dodnes k nejžádanějším skladbám na koncertech dua a bezesporu také k jejich nejsilnějším momentům.
Koncertů bylo ostatně v období po vydání Moon Safari požehnaně. Světové turné zasáhlo i Severní Ameriku a ohlasy na jejich vystoupení tu byly minimálně stejně nadšené jako na druhé straně oceánu. Z celé šňůry existuje hodinový dokument Eating, Sleeping, Waiting And Playing, který natočil režisér Mike Mills (kromě Air spolupracoval třeba s Beastie Boys a s basákem R.E.M. nemá kromě jména vůbec nic společného).
Důkaz třetí: 10,000 Hz Legend
Teprve nová deska s konečně novým, písničkovým materiálem, měla potvrdit naděje, vkládané do těch dvou chlapíků z Versailles. Jenže oni překvapili! Místo přímočarého popu Moon Safari přišli s mnohem temnější deskou, na které vzdali po svém hold kapelám svého mládí: Supertramp, ELO a hlavně Pink Floyd. "Už nechceme myslet na hitovky, chceme se vydat víc psychedelickou cestou!" varoval předem Jean-Benoit, ale málokdo si dokázal představit, jak taková psychedelie v podání Air může znít. Navzdory obecnému názoru ale ne zas tak špatně a vlastně docela sexy. Přestože se i dnes o desce 10,000 Hz Legend píše jako o komerční sebevraždě a pořádném šlápnutí vedle, spousta lidí v ní naopak postupně nachází zalíbení a považuje ji za mistrovské dílo dvojice (onehdy o něm při své návštěvě v naší redakci básnila Klára Nemravová a nebyla zdaleka jediná). Že by se dostávalo na Nicolasova slova o tom, že lidem skryté kouzlo alba určitě jednou dojde?
Každopádně vyšla najevo docela podstatná věc, a sice že Air nejsou žádnou rychlokvaškou a že mají hlavu i srdce na správném místě. Nicolas: "Po vydání Moon Safari jsme trpěli pocitem, že jsme vnímáni jen jako módní kapela, s 10,000 Hz Legend nám ale lidi začali víc věřit." Neboli jinak: druhá deska rozdělila posluchače na skalní příznivce dua a na ty, kterým se prostě líbil zvuk Moon Safari. Ti druzí měli ostatně šanci sáhnout po albech některé z řady chilloutových kapel, které se po úspěchu Air vyrojily na obou stranách Kanálu (asi nejčastěji se v této souvislosti mluvilo o projektu Zero 7). Těm prvním nastalo období plné nejistot a zároveň prožívali spolu se svými idoly opravdu nová dobrodružství v hi-fi.
Důkaz čtvrtý: Everybody Hertz
OK, remixová deska Everybody Hertz, na které se Air podívali na zoubek třeba The Neptunes, Adrian Sherwood nebo Mojo, byla snad pro všechny ještě větším zklamáním než 10,000 Hz Legend a právem si zaslouží ležet v prachu na nejspodnějších poličkách obchodů s hudbou. Daleko větší zábava byla v té době podle očitých svědků na koncertech, které Air pojali jako futuristické rockové vystoupení se vším všudy. V praxi to znamenalo hodně kytar, ale taky hromada samplerů, vokodérů a tak všelijak podobně. Budoucnost dvojice se zdála ležet právě v propojení prvků hudby všech dekád nejméně za posledních čtyřicet let, ale to by nesměli být oni, aby se opět nevydali vlastní cestou.
V loňském roce vytvořili mimo jiné hudbu k baletnímu představení Near Life Experience a na desce City Reading: Tre Storie Western doprovodili mluvené slovo italského autora Alessandra Barrica. Také pokračovala jejich spolupráce s Beckem, který si je pozval na pódium pařížského klubu Grand Rex. V posledních měsících se o nich mluvilo hlavně se souvislosti se soundtrackem k dalšímu filmu Sofie Coppoly s názvem Lost In Translation. Air na něj tentokrát přispěli pouze skladbou Alone In Kyoto, příspěvek to byl ovšem tak hodnotný, že na sebe strhli spolu s představitelem hlavní role Billem Murrayem téměř celou pozornost. Hlavně se spekulovalo, do jaké míry budou skladby na chystaném albu Talkie Walkie v duchu téhle první vlaštovky.
Důkaz pátý: Talkie Walkie
Recenzi na nejnovější počin kapely jste si mohli přečíst v minulém čísle. Podle Godina nevznikala deska Talkie Walkie (to není přesmyčka, ve Francii se ta věc opravdu píše takhle!) pod tlakem jakýchkoli očekávání. Jenže ruku na srdce, nezní pilotní singl Cherry Blossom Girl tak trochu jako všechny ty milé songy z Moon Safari? A není ta celková přístupnost a prosvětlenost nového materiálu snaha vrátit značku Air do povědomí obyvatel lounge barů a podobných podniků? Odpověď se vznáší někde mezi nebem a zemí, stejně jako hudba na Takie Walkie.
Album vznikalo v Paříži a v Hollywoodu pod producentským dohledem Nigela Godriche, který už asi navždy bude spojován s Radiohead. Dalšími hosty ve studiu byli Michel Colombier - aranžoval smyčce pro Gainsbourga a totéž dělá i pro Air - a ve dvou skladbách za bicí usedl Joey Waronker, jinak stálý host R.E.M. po odchodu Billa Berryho (Mike Mills, jedna ze dvou instrumentálek na desce, nese oproti tomu jméno zmíněného režiséra). Godin a Dunckel si na novince až na pár výjimek vystačili bez vokalistů a dokonce jejich hlasy nejsou tentokrát nijak zkresleny technikou. Prostě všechno při starém, ale ne zas tak docela...
Odhadnout, kterým směrem se Air vydají příště, je zhola nemožné. Po přečtení všech těch oslavným ód, které na ně novináři už zase smolí, by si mohli dost dobře říct "takhle jsme to nechtěli" a pustit se do nějakých nových neprobádaných vod. Někteří by možná namítli, že nutnost volby v každém okamžiku činí život nesnesitelným. Není ale v samotné možnosti volby obsaženo jeho tajemství?
časopis Rock&Pop 2004/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Air-Mezi-nebem-a-zemi~29~duben~2004/
Komentáře
&;
