Ano, je to zase tady. Jak už jsme uvedli minule, na základě vašich ohlasů opět přicházíme s blokem tří kapel, které vždy něco spojuje - ať už styl, obsazení, země původu... prostě něco. A copak to bude dnes?
Jak už jsem několikrát uvedl, poslední doboumne výrazně oslovila (lépe řečeno už delší dobu mne oslovuje) severská scéna. Nejen že se tato oblast geograficky vzato stala jednou z mála oblastí, které tvoří často i základní část větších turné starých (či staronových) klasických kapel, ale sever Evropy přinesl evropské a často potažmo i světové hudební scéně řadu vynikajících osobností a skupin. Některé jsme již uvedli v minulých dílech, některé nás teprve čekají. A nota bene - tento styl se mi stále více líbí. Tak proč se s vámi o to nepodělit...
Uveďme si opět, proč jsme si vybrali právě tuto trojici sestav. Tak za prvé jde o současné žhavé hvězdy, jejichž nahrávky, koncerty, vystoupení na festivalech, klipy, to vše se stalo žádaným artiklem. Takže hledisko aktuálnosti, a to i z hlediska žánru. Dále jde většinou o mladé, nadupané muzikanty, často vyrostlé na nahrávkách klasického rocku. Dalším měřítkem je osobitost, poznatelnost a nakonec - pocházejí všichni z jedné země, z Finska. Takže kdybychom dali našemu dnešnímu článku podtitul Trojice současných metalových kapel z Finska, tak by to bylo přesné...
Amorphis
Roku 1989 hráli bubeník Jan Rechberger a kytarista Esa Holopainen v thrashmetalové kapele Violent Solution. To již u nich nepůsobil kytarista a zpěvák Tomi Koivusaari, který si založil deathmetalové Abhorrrence. Violent Solution se ovšem nijak nevyvíjeli a tak na začátku devadesátých let se Rechberger a Holopainen rozhodli založit další skupinu. Když se k nim přidal Koivusaari a nakonec i baskytarista Olli-Pekka Laine, začala nová sestava pod názvem Amorphis natáčet demo snímky a zkoušet jimi oslovit nahrávací společnosti.
Zajímavé je, že Relapse Records nabídlo smlouvu ještě Abhorrence, Koivusaariho kapele. Ta ale byla už nečinná, a tak Amorphis místo odpovědi poslali svoje nahrávky. A ty se tak líbily, že smlouva byla bez problémů uzavřena.
The Karelian Isthmus
(1993, Relapse)
Obsazení: Tomi Koivusaari (voc, g), Esa Holopainen (g), Olli-Pekka Laine (bg), Jan Rechberger (dr)
Po řadě singlů a EP došlo i na debut. Kapela se zde nechala tematicky inspirovat finskými dějinami a takové skladby jako Pilgrimage, Misery Path či Black Embrace se staly dlouhodobými trvalkami na jejich koncertech (i když pak již nekorespondovaly s dalším stylovým posunem).
Tales from the Thousand Lakes
(1994, Relapse)
Obsazení: Koivusaari, Holopainen, Laine, Rechberger, Kasper Mårtenson (key)
Kvartet se na tomto plně konceptuálním albu rozrostl o klávesistu a naznačil tak začínající stylové změny. Stále to byla ještě hudba vyrůstající z deathmetalových odkazů debutu, ale hudba získala na větší čistotě. Navíc se zde dal vysledovat i další posun, a to směrem k tradičním folkovým nádechům a zejména progresivním stránkám metalové hudby.
Na pozdějším vydání se jako bonusy ocitly skladby z EP Black Winter Day, mezi nimiž byla zajímavě pojatá Light My Fire od Doors.
Elegy
(1996, Relapse)
Obsazení: Pasi Koskinen (voc), Koivusaari (voc, g), Holopainen, Laine, Pekka Kasari (dr), Kim Rantala (key, acc)
Album již přímo poukázalo na proběhlé stylové změny. Kapela přijala sólového zpěváka, více se tak přiklonila ke klasickému heavy metalu a melodickému deathu, najdeme zde silné vlivy folku, stejně jako progresivního metalu. Deska opět zpracovává finskou mytologii, pěvecký part je sice rozložen mezi Koskinena a Koivusaariho, ale Koskinenův výraz se stává dominantnějším.
Tuonela
(1999, Relapse)
Obsazení: Koskinen, Koivusaari (g), Holopainen, Laine, Pekka Kasari (dr)
Po delším turné si členové kapely na chvíli udělali přestávku, aby se zhruba po roce opět sešli nad realizací dalšího alba. A to se jim podařilo. Vyzrálé kytarové album bylo navíc doplněno řadou dalších nástrojů. Koivusaari se mikrofonu už nadobro vzdal a pěvecký part zcela převzal Koskinen.
Ovšem poté, co kapela oslavila své desáté výročí vydáním kompilace Story - 10th Anniversary (2000), došlo k personálním změnám.
Universum
(2001, Relapse)
Obsazení: Koskinen, Koivusaari, Holopainen, Niclas Etelävuori (bg), Kasari, Santeri Kallio (key)
Již v nové sestavě (oba noví stálí členové působili v Kyyria) vzniklo album s větším důrazem na klávesy a saxofon. Šlo o trochu odvážnější počin, ale skupina tak poukázala na svůj skladatelský potenciál. Před natočením dalšího alba již u nového labelu ještě vyšel další výběr spolu s DVD Chapters (2003).
Far from the Sun
(2003, 2004, Virgin, EMI, Nuclear Blast)
Obsazení: Koskinen, Koivusaari, Holopainen, Etelävuori, Jan Rechberger (dr), Kallio
Poté, co za bicí usedl již staronový člen, skupina si sama vyprodukovala další CD. Album nebylo zvlášť slabé, ale nepřineslo kýžený průlom. Což přimělo k odchodu Koskinena.
Eclipse
(2006, Nuclear Blast)
Obsazení: Tomi Joutsen (voc), Koivusaari, Holopainen, Etelävuori, Rechberger, Kallio
Produkce: Marco Hietala, Mikko Karmila
V produkci proslulého baskytaristy Nightwish pak s novým zpěvákem vyšlo album, které se setkalo s velmi dobrým přijetím a obdrželo nakonec finské zlato. Joutsen vrátil do projevu kapely drsnější rejstříky zpěvu a kapela se vrátila na výsluní zájmu.
Silent Waters
(2007, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
Produkce: dtto
I další album, které poprvé vzniklo v neměnné sestavě, získalo zlato. Také zde, jako u předchozího díla, byly znatelné názvuky gothic metalu.
Skyforger
(2009, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
Produkce: dtto
Ve stejném duchu (a se stejným úspěchem) se neslo i následné CD, a to díky silnějšímu názvuku akustických kytar a dalších nástrojů. Singl Silver Bride obsadil ve Finsku první pozici v anketách.
Magic & Mayhem - Tales from the Early Years
(2010, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
V neměnné sestavě skupina natočila zajímavou kompilaci starších věcí, které v novějším podání snesou srovnání s původními verzemi. Přesto se tento počin nesetkal s očekávaným úspěchem. Kapela si to ale vynahradila dalším albem.
The Beginning of Times
(2011, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
Produkce: Marco Hietala
V osvědčené produkci a ve stále stejném obsazení se deska ve Finsku vyhoupla na první místo. Pokud Amorphis budou pokračovat v nastavené cestě, stylové orientaci a spolupráci s Hietalou, budeme o nich jednoznačně slýchat častěji.
Sonata Arctica
Na konci roku 1995 kapelu založili Marko Paasikosku (g), Jani Liimatainen a Tommy Portimo. Z počátku roku 1996, to se ještě jmenovali Tricky Beans, k nim přistoupili Tony Kakko a Penti Peura (bg). Nejdříve se pohybovali ve vodách hard rocku, poté začali směřovat k power metalu. Natočili sice tři demo snímky, ale zcela bez ohlasu. Roku 1997 si změnili název na Tricky Means a během dvou let zapracovali na výrazné změně stylu. Paasikoski skupinu opustil a ta, pod vlivem svých kolegů ze Stratovarius, si změnila jméno na Sonata Arctica. Kakko se vedle zpěvu soustředil i na klávesové party, zbytek s novým baskytaristou Kivilahtim vytvořil silnou, působivou hradbu zvuku s výraznými linkami témat. A poté, co poslali své další demo do Spinefarm Records, smlouva na desku následovala.
Ecliptica
(1999, Spinefarm)
Obsazení: Tony Kakko (voc, key), Jani Liimatainen (g), Jahne Kivilahti (bg), Tommy Portimo (dr)
Debut se vydařil, získal skvělé ohlasy a obdržel rovnou zlaté ocenění. Dobře si vedlo i EP Successor (2000, Spinefarm) a Kakko se rozhodl věnovat se pouze zpěvu. Kapela si tedy našla klávesistu a vyrazila se Stratovarius na společné evropské (a úspěšné) turné. Náhlý nápor nevydržel Kivilahti, takže za něj zaskočil (a vrátil se) staronový člen Paasikoski.
Silence
(2001, Spinefarm)
Obsazení: Kakko (voc), Liimatainen, Marco Paasikoski (bg), Portimo, Mikko Härkin (key)
I druhé album se, tentokrát již kvintetu, podařilo. Zlato ve Finsku, rozsáhlá evropská a japonská turné (s Gamma Ray) a taktéž i první konkvista do Ameriky. EP Orientation (2001, Marquee) sklidilo také úspěch, koncertní album Songs of Silence - Live in Tokyo (2002, Spinefarm) jakbysmet. Härkin ale nevydržel velké tempo a z kapely odešel, Kakko se tedy musel vrátit zpět ke klávesám.
Winterheart’s Guild
(2003, Spinefarm)
Obsazení: Kakko (voc, key), Liimatainen, Paasikoski, Portimo
Kakkovo klávesové party ale zcela vhodně doplnil Johansson ze Stratovarius a album, které opět bylo zlaté, vystoupalo na 3. pozici ve finském žebříčku. Ohlas kapely pak dobře podpořilo i EP Takatalvi (2003, Marquee). Skupina se ale znovu musela poohlédnout po klávesistovi, kterého posléze našla v Klingenbergovi. Kakko a spol se při výběru řídili ani ne tak schopnostmi klávesisty, ale jeho povahou a smyslem pro společného ducha. Jednoduše řečeno, po jedné noční pitce si vzájemně přišli na chuť...
Následná turné byla vyprodána.
Reckoning Night
(2004, Nuclear Blast)
Obsazení: Kakko (voc), Liimatainen, Paasikoski, Portimo, Henrik Klingenberg (key, voc)
Po změně labelu se další deska dostala až na druhou pozici, a to i přesto, že nesla v sobě výrazněji prvky progresivního metalu a začala směřovat spíše až k hardrockovým strukturám. Úspěšná byla i vydání EP Don’t Say a Word (2004, Nuclear Blast), kompilací The End of This Chapter (2005, Marquee) a The Collection (2006, Spinefarm) nemluvě o koncertním albu For the Sake of Revenge (2006, Nuclear Blast).
Unia
(2007, Nuclear Blast)
Obsazení: Kakko (voc, key), Liimatainen, Paasikoski, Portimo, Klingenberg
Nastavený směr širší orchestrace se naplno rozvinul právě na tomto albu. Rozsáhlejší obsazení, patetičtější zvuk a zajímavá aranžmá dodali tomuto albu lesku, který způsobil jeho prvenství ve Finsku a proniknutí do dalších zemí. Celou radost pak zkalila skutečnost, že Liimatainen se dostal do problémů s vojenskou službou. Na jeho postu ho pak nahradil vynikající technik Viljanen.
The Days of Grays
(2009, Nuclear Blast)
Obsazení: Kakko, Elias Viljanen (g), Paasikoski, Portimo, Klingenberg
Prozatím poslední studiový počin kapela pojala přímočařeji s větším důrazem na odlehčenější produkci. Deska opět vyšplhala na vrcholek anket a kapela jela spolu s Dragon Force úspěšné celosvětové turné.
Sonata Arctica je skupina, jejíž potenciál je obrovský. Takže se určitě máme na co těšit...
Stratovarius
Tuto jednu z nejvýraznějších finských skupin založil roku 1984 Tuomo Lassila, John Viherva (bg) a Staffan Stråhlaman (g). Trio se jmenovalo Black Water, ale již za rok si změnili název na Stratovarius (kombinace slov Stratocaster a Stradivarius). To již za odcházejícího Stråhlamana nastoupil Timo Tolkki, kytarista a skladatelská osobnost. Během tří let si vybudovali pověst vynikající hardrockové a heavymetalové kapely a poté co se zakousli do dalších substylů, zejména power metalu, dokázali oslovit svými demo snímky management finské divize CBS.
Fright Night
(1989, CBS, Sony)
Obsazení: Timo Tolkki (g, voc), Jyrki Lentonen (bg), Tuomo Lassila (dr), Antti Ikonen (key j.h.)
Debut nebyl špatný, kapela ho propagovala na menším turné, ale kvartet se teprve hledal. I stylově.
Twilight Time
(1992, Sanctuary, Noise)
Obsazení: Tolkki, Jari Behm (bg, neuveden na desce), Lassila, Ikonen
Tolkki sicepomalu přebírá otěže kapely, ale skupina není pevně usazená. I když se k sestavě přidává baskytarista Behm, veškeré party za něj nahrává právě Tolkki. Až po vydání skupina přijímá nového baskytaristu, Jariho Kainulainena.
Dreamspace
(1994, Sanctuary, Noise)
Obsazení: Tolkki, Jari Kainulainen (bg), Lassila, Ikonen
host: Sami Kuoppamäki (dr, perc)
Ani třetí album nezaznamenalo úspěch. Tolkki se tedy rozhoduje pro razantní změnu obsazení i směru - soustřeďuje se na kytaru a skládání a přenechává zpěv Timovi Kotipeltovi. A jak se ukázalo, udělal dobře.
Fourth Dimension
(1995, Sanctuary, Noise)
Obsazení: Timo Kotipelto (voc), Tolkki (g), Kainulainen, Lassila, Ikonen
Na čtvrtém albu se skupina posouvá směrem k symphonic metalu či neo-classical metalu a na ohlasu to je výrazně znát. Album poprvé vstupuje do finských anket, i když zatím na skromném 21. místě.
Episode
(1996, Sanctuary, Noise)
Obsazení: Kotipelto, Tolkki, Kainulainen, Jörg Michael (dr), Jens Johansson (key)
Nové stylové směřování ale přestalo vyhovovat Lassilovi a Ikonenovi, takže se rozhodli odejít. A neudělali dobře. Kapela je nahradila Michaelem (dr, ex-Rage) a Johanssonem (key, od Yngwieho Malmsteena), výbornými muzikanty, kteří souzněli s probíhající stylovou proměnou. A deska najednou vylétla až na 4. místo...
Visions
(1997, Sanctuary, Noise)
Obsazení: dtto
Stejný úspěch se povedl i další desce, skupina se dobře uvedla i kompilací The Past and Now (1997, Import).
Destiny
(1998, Sanctuary, Noise)
Obsazení: dtto
Stratovarius se dostali ve Finsku na samý vrchol. Sestava byla sehraná, neoklasické a progresivní prvky jejich power metalu ladily s jejich celkovým pojetím hudby, zaprášilo se i po koncertním albu
Visions of Europe (1998, Noise), stejně jako po další kompilaci, The Chosem Ones (1999, Noise).
Infinite
(2000, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
Album pokračovalo ve šlépějích svého předchůdce, skupina se pustila i do složitějších celků, jako třeba v případě titulní, přes devět minut trvající skladby. Tolki v té době přímo sršel nápady, což vedlo k řadě velmi zajímavých skladeb a projektů. Kupodivu ale většina fanoušků tyto změny akceptovala - kapela vždy dokázala vycítit (alespoň tehdy) určitou mez, za kterou se až na výjimky nikdy nepustila. V tomto období vyšly i kompilace 14 Diamonds (2000, JVC Japan) a Intermission (2001, Nuclear Blast) včetně DVD Infinite Visions (2000, Nuclear Blast).
Elements, Pt. 1
(2003, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
Tolkki rozsáhlý projekt byl původně zamýšlen jako dvojalbum. Nakonec se ale přistoupilo ke dvěma deskám. V každém případě šlo o ambiciózní záležitost, některé skladby dosahovaly až dvanácti minut...
Elements, Pt. 2
(2003, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
I když Pt. 1 obsadila 2. místo v žebříčku a její pokračování skončilo na 4. místě, přesto byla tato alba posuzována spíše jako víceméně sólové snahy Tolkkiho s menším ohledem na vyznění kapely jako celku. Což vnitřním vztahům zvlášť neprospělo...
Stratovarius
(2005, Sanctuary)
Obsazení: dtto
Album, kdy vyplynuly v plné míře rozpory uvnitř kapely.Deska nebyla přijata dobře, fanoušci postrádali již obvyklé neoklasické postupy, do toho přišlo nervové zhroucení Tolkkiho... Celý tento stav přestal snášet Kainulainen, kterého poté nahradil Porra. Skupina se nakonec rozdělila na dva tábory, kdy s Tolkkim drželi Johansson a Porra, ostatní byli proti němu. nakonec tuto situaci Tolkki vyřešil sám, když z kapely odešel a po určitých tahanicích přenechal práva na jméno a tvorbu kapely zbylým členům. Fanoušci ještě dostali do rukou kompilaci Black Diamond: The Anthology (2006, Sanctuary, Noise)
Polaris
(2009, Edel)
Obsazení: Kotipelto, Matias Kupiainen (g), Lauri Porra (bg), Michael, Johansson
koncertní album Polaris Live (2010, Edel)
Kapela přijala mladého a nadějného kytaristu Kupiainena a výsledné album zase vrátilo Stratovarius do první ligy finských sestav. 2. místo v anketách a úspěšné turné hovořilo samo za sebe.
Elysium
(2011, Edel)
Obsazení: dtto
Ve stejném složení kapela vydala další album, které potvrdilo správnost její volby. Deska dokonce překonala svého předchůdce a obsadila první pozici. Což jenom potvrzuje, že tato kapela patří mezi jedny z nejsilnějších současných sestav metalového světa.
