Život Briana - legendární Brian Auger

Život Briana - legendární Brian Auger
Život Briana - legendární Brian Auger

Jakmile jsem se dozvěděl, že Brian Auger vystoupí v rámci svého evropského turné na Mezinárodním jazzovém festivalu v Ústí nad Labem, věděl jsem, že není jiného východiska než se vydat na strastiplnou cestu do severních Čech. V opačném případě bych si totiž nechal ujít koncert muzikanta, jenž jako jeden z prvních v Anglii začal používat hammondky, v kteréžto disciplíně získal značný a trvalý věhlas. Brian Auger byl také jedním z prvních rockových muzikantů, kteří si zahráli v Československu, a jeho vliv na mnohé domácí muzikanty byl dalekosáhlý.

Že legendární muzikant ve svém vývoji nikterak nezahálel, jsme se mohli přesvědčit už na jeho posledních albech, která znějí velmi moderně, přesto však nezaměnitelně. I tak byl ústecký koncert velmi příjemným překvapením. Augerova dcera Savannah se v dosti odvážném kostýmku ujala mikrofonu více než dobře, zatímco syn Karma střídal pevné groovy s dosti náročnými vyhrávkami. Basák Doug Shreeve se též nenechal zahanbit, a tak Augerův Oblivion Express nebyl v žádném případě jen připomínkou slávy známého varhaníka, ale hlavně vystoupením opravdu rozjeté kapely.

 

Musel jste své děti nutit, aby se věnovaly hudbě?

Ne. Snažil jsem se je přinutit, aby se nevěnovaly hudbě. Víte, hudební byznys je velmi vratké odvětví. Vážně jsem je k ničemu nenutil. Myslím si totiž, že když děti nutíte k něčemu, co samy nechtějí, určitě je to spíš od hudby odradí. Přišlo to úplně přirozeně. Syn začal hrát na bicí a šlo mu to velmi dobře. Tak jsme doma jen tak jamovali a mně jednou došlo, že by měl hrát se mnou. Se Savannah to bylo podobné. Ani jsem nevěděl, že zpívá. Syn mě přemluvil, ať ji zkusíme. Naučila se šest věcí, pak přišla na zkoušku a už to bylo.

 

Jaký je to pocit hrát se členy rodiny?

Dodává mi to jistotu. Vycházíme spolu velmi dobře, a je proto dost příjemné trávit čas takhle pohromadě0¦

 

Vaše vystoupení v tehdejším Československu mělo na zdejší scénu velký vliv.

O tom bohužel nic nevím. Ani ne šest týdnů po našem koncertu v době Pražského jara totiž přijeli Rusové. Dostal jsem sice několik pohlednic, ale vůbec jsem neměl představu, jak to s těmi lidmi vlastně bylo. Až o mnoho let později, snad před pěti lety, když jsem hrál na Bratislavském jazzovém festivalu, za mnou přišli lidé, které si pamatuji z těch prvních vystoupení. Bylo to fantastické. Takže jsem na Čechy a na Slováky tak nějak napojen.

 

Byla pro vás atmosféra v Československu něčím zvláštním?

Všichni tu byli nějak ohromně šťastní. Něco jako všeobecná euforie. Vážně jsem doufal, že všichni ti mladí lidé mají před sebou život ve svobodě. Když pak moc opět převzali Rusové, cítili jsme se s Julií (Driscoll, pozn. autora) dost zdrceně, bylo to hrozné. Vzpomínám si, že jsme se v té době chtěli podívat na pražskou katedrálu Svatého Víta a na ostatní pamětihodnosti. Taxikář tehdy slíbil, že nás proveze zadarmo, protože je to jeho poslední den v taxíku. Další den mu totiž bylo umožněno opět přednášet na univerzitě. Když jsem se pak dozvěděl o invazi, vážně mě to vzalo. Proto koneckonců vznikla i naše skladba Czechoslovakia. Byla to především iniciativa Julie.

 

Začínal jste jako jazzman. Jak jste se vlastně dostal k rockové hudbě?

Myslím, že jsem prostě jen muzikant bez hranic. Vyrostl jsem na hraní jazzu a na začátku šedesátých let jsem měl vlastní trio. Na kytaru s námi jednu dobu hrál i jistý John McLaughlin. Pak ale přišli The Who anebo Spencer Davis Group, a my jsme si říkali: co to je proboha za lidi? Byl tu rock, přišlo R&B a my najednou byli uprostřed tohoto mixu. Měl jsem rád rockový rytmus a pak také funk. Jednoho dně jsem slyšel Bernieho Purdieho. Hned mi došlo, že musím mít takovou rytmiku, jako byli právě Bernard Purdie na bicí a James Jamerson na basu. K tomu jsem přidal jazzové akordy, zpěvačku, kytaru a texty s pozitivním poselstvím, a stali jsme se jakýmsi mostem mezi rozdělenými scénami. Jazzmani už nemohli říkat, že ten rock`n`roll je blbost. Rockerům zase začalo docházet, že existuje víc než těch pět akordů, ze kterých se dá udělat písnička. Tak vznikla kapela Trinity s Julií Driscoll.

 

Takže jste určitě měli radost, když přišla vlna jazz rocku.

To rozhodně. Nebylo to ale nijak neočekávané. Stalo se z toho celé hnutí. My jsme s Trinity byli první kapela svého druhu, která se v roce 1968 stala headlinerem jazzového festivalu v Montreaux, ale i v Berlíně, Římě či Curychu. Vážně jsme překonávali zažité bariéry. Bylo také vážně legrační pozorovat ty lidi, kteří tam přišli jako seriózní jazzoví fandové, a vedle nich třeba jejich syny, které zase zajímala ta rocková stránka věci.

 

Pamatujete zlatou éru fusion. Proč ale lidé tento styl v druhé polovině sedmdesátých let najednou zatratili?

Mimochodem, neoznačoval bych se za fusionového hráče. Nicméně fusion se hodně proměnil. Od dob, kdy byl v kapele nanejvýš jeden rhodes a kytara, do hudby proniklo spoustu lidí, kteří se snažili být rafinovaní a chytří, ale neprodukovali doopravdy dobrou hudbu. Hodně věcí potom znělo jako hudba do výtahu. S kapelami, jako byly RTF, Headhunters či Crusaders jsme jezdili na turné, a ti lidé dělají skvělou hudbu dodnes. Pak tu ale byl zástup těch, kteří přišli po nich. Byli to hlavně jazzmani, kteří hráli tuto hudbu jenom proto, aby přitáhli širší publikum. Já jsem vždy hrál jen to, co jsem chtěl. Buďto to berte, anebo nechte ležet. V té době se doopravdy vynořila spousta kapel, které neměly vlastní identitu a snažily se znít jako někdo jiný. Myslím si, že to je právě ta nejlehčí cesta, jak ztratit obecenstvo: hodně not, které ale nemají žádný smysl.

 

Vaše hudba zní velmi svěže a funkově. Posloucháte moderní věci?

Jistě. Skvělý varhaník je třeba Joey DeFrancesco, vynikající je též Tony Monaco. Pár takových se teď vyrojilo. Třeba John Medeski. Nelíbí se mi od něj všechno - je tam spousta psychedelie a já pořád čekám, až se něco stane. Udělal jsem si proto výběr a ten často poslouchám. Nemyslím si, že by ti hoši přišli s něčím až tak převratným, ale jsou to prostě klikaři a já jim tu kliku přeju. S acid jazzem se do hudby vrátily hammondky. V osmdesátých letech je nikdo nechtěl slyšet. Bylo to šílené - samé synťáky.

Život Briana - legendární Brian Auger
Život Briana - legendární Brian Auger

Proč si myslíte, že lidé zase stojí o hammondy?

Protože je to zase opravdový zvuk. Nic podobného prostě neexistuje. Po všech těch letech jsem došel k názoru, že hammondy vážně nejdou nahradit. Proto s sebou pořád taháme to monstrum. Je prostě nejlepší.

 

Už v šedesátých letech jste představil svůj velice snadno rozpoznatelný varhanní zvuk, který se nedá zaměnit se žádným jiným. Jak jste se k němu dopracoval?

První člověk, kterého jsem slyšel hrát na varhany, byl Jimmy Smith. Vůbec jsem nemohl pochopit, co že je to za zvuk. Co to proboha může být? Zašel jsem tedy do obchodu s deskami, kde jim to hrálo z reproduktorů, a požádal je, ať mi prozradí, co to hraje. Oni mi ukázali LP Back at the Chicken Shack od Jimmyho Smithe. Zeptal jsem se tedy, co to je za zvuk. A oni, že jsou to varhany. Jediné varhany, které jsem do té doby znal, byly ty kostelní a divadelní. V obchodě mi ale hned vysvětlili, že to jsou Hammond B3. Ihned jsem věděl, že ten nástroj musím mít. Byla to součást přirozeného vývoje. Součást přesunu od repertoáru Milese Davise, Johna Coltrana či Messengers k hudbě rockových klubů. Přitom hammondy mají přirozené bluesové ostří.

 

Jaký máte názor na digitální simulace hammondek?

Víte, já používám hammondy bez leslie. Napodobit hranatou křivku a protáhnout ji pak efektem je celkem snadné. Já jsem takové věci nikdy nebyl schopen použít. Prostě nestačí, nezní to jako hammond. Zatím jsem nebyl spokojený se žádnou ze simulací. Upřednostňuji B3.

 

Takže váš nástroj je B3? (Tato otázka není tak hloupá, jak se na první pohled zdá, Brianovy varhany totiž na první pohled nevypadají příliš "hammondkovatě", viz. obrázky.)

Ano, jsou to B3. Jen jsme je poněkud seřízli, aby byly skladnější a mohli jsme je lépe přenášet.

 

A co vaše stage piano?

To je zase Korg SG Pro X. Z kláves mám opravdu skvělý pocit. Jsou velmi dobře vyvážené. Obsahují vynikající samply digitálních i akustických pián. Všechno je to hlavně dobře použitelné.

 

Když už s sebou taháte hammondy, proč jste si na cesty nepřibalil i Fender Rhodes?

Dva Rhodese mám doma. Bohužel však špatně snášejí cestování. Navíc jsou opravdu dost těžké. Šetřím je tedy raději do studia. Jsem vážně rád, že na koncerty mohu používat digitální piáno. Je každý večer perfektně naladěné, nepřidělává mi problémy. Prostě funguje bezvadně.

 

Udržujete si vynikající techniku. Cvičíte?

Hodně hraji. V pravém slova smyslu necvičím vůbec. Moc rád se jen tak posadím a improvizuji, což je, myslím, také jistý druh cvičení. Každý den na to prostě nemám čas, jsem velmi zaneprázdněný. Na klavír hraji od svých tří let, takže mám pocit, že jestli jsem za tu dobu nějakou techniku neposbíral, mám to teď už beztak marné.

 

Myslíte si, že ve vašem věku je možné ještě něco zlepšovat?

Ale jistě! Pracuji na zlepšení svých znalostí harmonie, stále zlepšuji svou hru a také prezentaci, což je vlastně snaha sdělit lidem to, o co nám jde. Chci, aby porozuměli příběhu, který vyprávím třeba sólováním. Nepoužívám techniku k tomu, abych lidi nudil nebo abych se předváděl. Domnívám se, že hudba je hlavně zábava. Když hraji sólo, je to, jako bych k lidem mluvil: tak co říkáte tomuhle a teď zas tohle... Chci zkrátka, aby se mnou prošli celou tu cestu. O takovýchto věcech přemýšlím mnohem víc než o pouhé technice.

 

Chtěl byste ještě něco vzkázat anebo poradit našim čtenářům, muzikantům?

Myslím si, že být muzikantem je jednou z nejlepších věcí, která se může člověku přihodit, takže se hlavně dobře bavte a hrajte srdcem. Pracujte na technice, jak jen můžete, ale ta je jenom v prstech. Proto si dávejte pozor, aby hraní mělo nějakou myšlenku a nebylo samoúčelné. To je tak všechno, co bych vám mohl poradit.

Psáno pro časopis Muzikus