Nik Bärtsch‘s Ronin – Llyrìa

Nik Bärtsch – klavír, Sha – basklarinet, altsaxofon, Björn Meyer – baskytara, Kaspar Rast – bicí nástroje, Andi Pupato – perkuse. Nahráno: březen 2010, La Buissonne, Pernes-les-Fontaines, Francie. Vydáno 2010. TT: 56:08. 1 CD ECM Records 2178 (distribuce 2HP Production).

Kvinteto curyšského pianisty Nika Bärtsche , nazvané prostě Ronin (potulný muž, samuraj bez pána), bylo založeno v roce 2001 a Llyrìa je v pořadí jeho třetí nahrávka uskutečněná a vydaná pod značkou ECM Manfreda Eichera.

Nik Bärtsch je konceptualista, který pro svou hudbu používá pojem „ritual groove music“ a jednotlivé nahrávky jsou zjevně etapami či zastávkami na delší cestě jeho hudebního vývoje. Bohužel nemám možnost srovnávání s etapami předešlými – tedy alespoň k aktuální nahrávce: Llyrìa je nahrávkou plně souznící se zvukovým a ideovým světem ECM. Její charakteristickou vlastností je spíše lyričnost, introvertnost než exponovaný konflikt a drama (respektive dramatičnost je přítomná, ale skrytá, zjevující se pouze místy a v tlumené podobě). Její zvukový svět je rozeklaný v širokém ambitu mezi subbasy basklarinetu a zvonivými výškami klavíru. Zajímavé zvukové napětí nahrávky pramení z kontrastu mezi velmi konkrétními, zblízka natáčenými perkusivními zvuky klavíru (časté tlumené struny, flažolety apod.) a typickým dlouhým dozvukem, použitým na ostatní instrumentář.

Bärtschova hudba pojímá čas hudební kompozice trochu jinak, než bývá u běžného jazzového kvinteta zvykem. Jedná se spíše o makroformy, naplněné dlouhým a pomalým vývojem, kde je prostor pro sólo v tradičním jazzovém pojetí minimální. Základním stavebním kamenem jsou tu quasiminimalistické patterny nejčastěji tonálního nebo modálního typu. Tyto patterny jsou většinou polyrytmického charakteru a jejich rozvíjení se nejčastěji odehrává právě v rovině jakési rytmické drobnokresby (časté je použití kánonů nebo tzv. metrické modulace, kdy se pocitově změní tempo skladby), takže neočekávejme výrazná a samostatná melodická témata – tato hudba jich nemá zapotřebí. Kapela stojí na precizní rytmice a souhře perkusisty s bubeníkem, autorův klavír tvoří formální motor kompozic a dechy (basklarinet a saxofon) jsou živou vodou někdy až na hraně intelektualismu balancující hudby. Nik Bärtsch nazývá své kompozice „moduly“, na desce je jich obsaženo sedm a jejich formální uspořádání je mi, přiznám se, trochu záhadou – první čtyři spolu hudebně souvisí, jsou tempově kontrastní jako ve suitě, materiálově homogenní, tektonicky podobné (již zmiňovaný dlouhý vývoj). Poslední tři ovšem patří lehce do jiného světa (možná upomínají na první desky Louise Sclavise), odvádí základní hudební diskurs nahrávky jinam – slyšíme chromatické postupy, kontrasty v materiálu, formální střihy atd. To nemusí být samozřejmě na závadu – nahrávka možná ani nemá být stylově jednotná.

Llyrìa nepřináší nový hudební svět, spíše pokus o nové uspořádání prvků v rámci jakéhosi „nového jazzu“ (autorem zmiňovaný maximální efekt za použití minimálních prostředků). Použití různorodých stylových idiomů je samozřejmé, méně samozřejmá a chvályhodná je snaha o vycizelovaný kompoziční tvar. Jsme svědky hledání a to je vždy napínavé a dobrodružné.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: