Carlo De Rosa’s Cross-Fade – Brain Dance

Mark Shim – tenorsaxofon, Vijay Iyer – klavír, Fender Rhodes, Carlo De Rosa – kontrabas, baskytara, Justin Brown – bicí nástroje. Nahráno: 26. 2. 2009, Systems Two, Brooklyn. Vydáno: 2011. TT: 51:20. 1 CD Cuneiform Records.

V New Yorku žijící kontrabasista Carlo De Rosa je sidemanem mnoha známých osobností jazzového i ne-jazzového světa (jen namátkou spolupracoval například s Ravi Coltranem, Johnem Scofieldem, Jackem De Johnettem atd.). Na CD Brain Dance se poprvé představuje v pozici leadera a též autora všech kompozic. Doprovází ho sestava vynikajících a protřelých muzikantů, z nichž možná nejznámější je hvězda současného jazzového piana Vijay Iyer .

Nahrávka je výsostným produktem moderního jazzového myšlení. Nechybí zde snad ani jeden aspekt, který by současný špičkový jazz měl obsahovat – komplikovaná témata, precizně vystavěná virtuózní sóla, vynikající rytmika, moderní zvuk se samozřejmou (nikoliv však příliš na odiv stavěnou) příměsí fusion. Ne vždy je však přítomnost všech těchto aspektů zárukou vzniku nové a zajímavé hudby.

Diskutabilním momentem nahrávky Brain Dance je zcela jistě určitý intelektualismus, balancující na hraně jazzového snobství a projevující se nejčastěji v tematické práci. Témata všech tracků jsou si v zásadě velmi podobná, všechna jsou rytmicky a melodicky velmi složitá (nepravidelné drobné rytmické dělení), pohybující se sice v rámci rozšířené tonality, ale často modulující, a jsou tak posluchačsky těžko uchopitelná. Nic z toho by určitě nebylo na závadu, pokud by to bylo vyváženo strhujícím proudem energie v sólech či free plochách – to se však děje bohužel velmi zřídka (např. ve skladbě Headbanger’s Bawl ). Prokomponovanost a svázanost makroforem kompozic hudbě samotné nedovoluje (až na občasné výjimky) příliš vydechnout. Zajímavým a jednotícím momentem je naopak použití jakýchsi rozčleňujících „leitmotivů“ mezi formálními díly (For Otto či již zmiňovaná Headbanger’s Bawl ).

Zvuk nahrávky je precizní, trochu zvláštní je sejmutí tenorsaxofonu, který zní velmi zastřeně a je zvukově dosti potlačen. Naopak v některých exponovaných částech nahrávky celou kapelu pohlcují bicí nástroje (přechody či ride).

Celkové hodnocení alba je určitě spíše pozitivní: splňuje vše, co lze od moderního mainstreamu čekat. Ale také bohužel nepřidává mnoho navíc – závan čisté inspirace či vykročení jiným směrem.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: