Dramaturgie Pražského jara udělala šťastné rozhodnutí, když závěr festivalu v páteční večer 4. června ve Smetanově síni Obecního domu svěřila Rozhlasovému symfonickému orchestru Berlín . Těleso se neobjevilo v Praze poprvé – stejně jako před čtyřmi lety na MHF Pražský podzim stál i letos v jeho čele šéfdirigent Marek Janowski . Jednasedmdesátiletý dirigent polského původu působil v minulosti jako šéf u řady předních evropských orchestrů a jeho dlouhodobá spolupráce s berlínskými rozhlasovými symfoniky byla samotnými hráči oceněna sympatickým gestem – doživotním jmenováním do funkce uměleckého ředitele.
V první polovině večera zazněl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur Johannesa Brahmse, v provedení pravidelného hosta Pražského jara, Američana Emanuela Axe . Sólista dostál solidním výkonem svému renomé – hrál s úctyhodnou technickou virtuozitou, jež našla v náročném díle plné uplatnění. Nicméně zdálo se, že byl jeho výstup ochuzen o osobitější vklad a vizuální sdělnost. V lyrických pasážích se místy vytrácela očekávaná poetičnost a některé robustní části působily až příliš tvrdě. Důvodem mohla být eventuální snaha o dynamickou kompenzaci velkolepě koncipované orchestrální partitury nebo vyrovnání handicapu horší kondice nástroje. Nadmíru spokojené publikum si přesto vyžádalo přídavek v podobě Schumannova Fantasijního kusu č. 1 , k jehož provedení Ax přizval vedoucího violoncellové sekce, který v Brahmsově koncertu skvěle interpretoval několik sólových pasáží.
Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa” Antonína Dvořáka, která byla na programu po přestávce, se od obvyklých domácích provedení odlišovala především naturelem a zvukovostí orchestru. Mimořádný záběr byl daný stoprocentním nasazením každého jednotlivého hráče, kolektivní úsilí stimuloval vitální výkon dirigenta s impulsivními, přitom pedantsky přesnými gesty. Kompaktní zvuk tělesa, postavený na jadrné smyčcové základně, byl v zásadě prost rušivých technických pochybení. Racionalita agogicky a dynamicky detailně propracované konstrukce byla oporou pojetí, které působilo výrazovou přesvědčivostí, podloženou jednomyslně vnímanou emocionalitou. Koncepce první věty příjemně překvapila dodržením vynechávané repetice, Largo neobvyklým frázováním úvodního vstupu dechů po taktech i senzitivním vyzněním sólových výstupů. Náboj hybnějších částí precizně provedeného Scherza vrcholil v dravé interpretaci závěrečné věty, která získala volbou svižnějšího tempa strhující naléhavost. Dalo by se vytknout pouze několik, v celkovém výsledku ale zanedbatelných zaváhání v intonaci dechových nástrojů a mírná upozaděnost jejich dřevěné sekce, která se stejně jako v Brahmsovi místy prosazovala méně, než by bylo v konfrontaci se smyčci třeba. Dlouhotrvající ovace byly odměněny půvabně provedeným přídavkem v podobě druhé věty (Allegretto scherzando) Beethovenovy 8. symfonie .
Mezi třemi orchestry, které vystupovaly v posledních festivalových dnech, se projevili rozhlasoví symfonikové z Berlína jako těleso s obdivuhodným uměleckým potenciálem a největší schopností nasazení – jeho vystoupení zcela splnilo ambice spojené s vyvrcholením Pražského jara.
