Rekviem současného pražského skladatele Juraje Filase, skladbu s podtitulem Oratio spei, tedy Modlitba naděje, zařadila stanice Český rozhlas Vltava na 11. září jako vzpomínku na tragické události roku 2001 v New Yorku a Washingtonu, při nichž po útocích teroristů zahynuly téměř tři tisíce lidí. Autor své monumentální dílo věnoval v roce 2002 všem obětem terorismu a letos v létě vznikla v české metropoli jeho nová studiová nahrávka. Snímek natočil se třemi sólisty, se Symfonickým orchestrem hl. m. FOK a Kühnovým smíšeným sborem dirigent Kent Tritle, ředitel chrámové hudby v newyorské episkopální katedrále St. John the Divine.
Jedenácté září, to je pojem který zejména ve Spojených státech nepotřebuje letopočet ani žádné další podrobnosti. Teroristický útok na New York letadly obsazenými nic netušícími lidmi, který skončil pádem věží Světového obchodního centra, to byl nápad islamistických radikálů vpravdě ďábelský. Filasova kompozice, v USA díky sponzorům a mecenášům určená pro vydání na CD, plní funkci vzpomínky, tryzny, ale také nositele naděje. Je to koncertní hudební projekt velké duchovní síly, moderně koncipovaný, ale díky Filasovu neoromantickému hudebnímu vyjadřování nesmírně přístupný a působivý.
Juraj Filas, pedagog pražské AMU, se narodil na Slovensku v roce 1955. Pro svou skladbu využil latinský text mše za zemřelé a úryvky z Nového zákona. Závěrečnou katarzí dává příslib, že vítězit budou pozitivní síly – že na světě zlo musí být vždy poraženo. Člověku je třeba dát naději. Filas patří k těm tvůrcům, kteří se nebojí držet se tradičně zakotvených postupů, melodičnosti a jednoznačného a upřímného výrazu. Programově neváhá užít krásu a příjemnost, pro jeho hudbu je příznačná silná emocionalita a často až vášnivost výrazu. K tomu u Filase přistupuje neskrývané křesťanské přesvědčení o existenci hodnot, které by měly být platné v každé situaci.
Někteří ze současných tvůrců, někteří mladí skladatelé, se neohlížejí po tradicích, nezajímá je tvorba klasiků. Nejdete tak trochu proti tomuhle proudu? Nejdu proti proudu – spíš bych řekl, že jdu svým proudem… Žijeme v pluralitní společnosti. A pluralita, ta je nejen politická, ale také filozofická a estetická. Společnost je zajímavá a krásná právě v tom, že existuje mnohost cest, názorů, estetik. Posluchačstvo je stejně tak variabilní, někdo má takovou potřebu, někdo zase jinou. Stejně se nezavděčíte nikdy všem, vždyť ani Mozart není úplně pro všechny… Mám určitou výseč posluchačů, kteří mají rádi určitý výsek hudby. A jiné neoslovím… Tak to prostě je. Já vyznávám typ estetiky, který navazuje vědomě a nekompromisně na velkou evropskou hudební tradici od šestnáctého do dvacátého století. Netajím se tím. Nemám potřebu budovat na zelené louce, co tu ještě nebylo, ale naopak ctím to, co vytvořili naši předchůdci, učím se od nich a snažím se jim přiblížit. To je moje filozofie. Nejsem proti nikomu. A pokud je někdo proti mně, je mi to líto.
Vaše hudba je výrazně melodická. Je v tom záměr? Je to vědomé. Vzešel jsem ze světa zpěvu, byl jsem profesionálním zpěvákem, vystudoval jsem zpěv, vyhrál jsem pěvecké soutěže… Od mládí jsem byl pečený vařený v opeře. A vokální svět – opera, oratorium, kantáta – je mi velmi blízký. Vím, jak působí na lidi. A vím, jak jsou lidé zklamaní, když v hudbě neslyší, co milují, co chtějí. I já jsem zklamaný, když v kantátě nebo v opeře neslyším krásu, kterou od ní očekávám. Pak se trochu nudím a říkám si, k čemu to je… Snažím se přiblížit duchu, v němž psali velcí skladatelé. To znamená dát lidem pocit harmonie, krásy, takový, kvůli kterému na koncert nebo do opery jdou.
A text? Text rekviem mě zasáhl do hloubi nitra. Skicu jsem napsal v krátké době, během šesti, sedmi týdnů. Je to rozhovor duše odcházející odsud, její rozhovor s Bohem, se svým stvořitelem. Netroufl bych si proto mluvit hudební řečí, která by byla kakofonní. Takhle to cítím, takhle to napíšu, říkal jsem si; je mi jedno, jestli mě budou odsuzovat, že jsem staromódní. Nezajímá mě to…
Hudební prostředky se propojují s ideou skladby? Ano. V mnoha případech moje díla končí katarzí, sluncem, přechodem do pozitivního jasu. Mé Krvavé Te Deum věnované obětem gulagu podle Solženicyna, to je drásavá výpověď lidí, kteří se cítí bohem opuštěni, ale pak je reflexe a pak přijde Te Deum… Tato idea je i v Rekviem Oratio spei. Například Verdiho nebo Dvořákovo rekviem končí slovy Vysvoboď mě, Bože, z věčné smrti. Jakoby v depresi. Příběh křesťanství ale končí právě zaslíbením, které nám přinesl Pán Ježíš. A ten říká: jsem alfa a omega, kdo ve mě uvěří, byť by zemřel, získá život věčný. To je poselství křesťanství – a je to poselství důležité, poselství, že i když umřeme, nejde o definitivní konec, není to věčná tma. Naopak. Přijde světlo – a možná krásnější, než tady teď máme.
Oratio spei znamená Modlitba naděje. Právě proto jsem Rekviem tak nazval, protože naděje je nám dána evangeliem, dobrou zvěstí. Byť zemřeli zde, budou žít věčně. To je poselství pro všechny. V roce 2011, při provedení mého Rekviem v New Yorku k desátému výročí jedenáctého září, byla katedrála Ignáce z Loyoly plná. A přišel za mnou pán, který mně povídá: zemřel mi tu bratr a vaše hudba mně strašně moc pomohla. Tak to mě hodně dojalo… Věřím, že skladba opravdu funguje. Zatím měla tři veřejná provedení a vždycky se setkala s velkým ohlasem. Doufám, že bude příležitost dílo dostat k maximu publika, které o tento druh hudby bude mít zájem.
Jedenácté září změnilo celý svět…. Dá se říci, že je v kompozici něco specificky amerického? A nebo má všeobecnou platnost? To druhé. Byl jsem přítelem vyzván, abych napsal rekviem. Tragédie se v New Yorku stala, až když už jsem komponoval. Rekviem nebylo tedy psáno jako hudební stylizace té katastrofy. A odlišuje se, vedle mystické vize závěru, od obvyklé mše za zemřelé ještě jednou věcí: některé textové části jsem upravil do první osoby. Jde o rozhovor mezi mnou – člověkem, tedy duší – a Bohem.
Je Rekviem klíčovou skladbou ve vaší tvorbě? Děl inspirovaných religiózní tematikou mám řadu. Krvavé Te Deum, Mši svatou, která má být uvedena příští rok sedmnáctého listopadu k pětadvacátému výročí za oběti totalitních režimů…. Dopsal jsem Stabat mater… Sakrální texty mě hluboce oslovují, jsem s nimi spjat, jsou mi blízké. Ano, Rekviem považuji za jedno z nejvýznamnějších děl ve své tvorbě – mimo jiné vedle Třetí symfonie Dokonané stvoření… Už když jsem četl text a hrál si to, co jsem už napsal, cítil jsem, že jestli mě něco přežije – což si přece přeje každý skladatel – bude to tohle dílo. Jsem přesvědčen, že lidi, kteří chodí na koncerty, kde se hraje z mého pohledu krásná hudba, tak ty že to bude oslovovat.
Jste teď v období, kdy píšete méně ryze instrumentální hudby? Čistě instrumentální hudba je samozřejmě méně transparentní, než když u toho je slovo. Ale mám i mnohá instrumentální díla, která jsou inspirována duchovní tematikou, kupříkladu Koncertantní fantazii pro anglický roh a orchestr Ora pro nobis… Věnoval jsem toto dílo myšlence gotických katedrál, inspirovala mě katedrála v Chartres. Jak vznikly takové kolosální stavby při tehdejší technice…? Pětilodní chám v Miláně…! Rozum nad tím zůstává stát. Skláním se v největším obdivu před tím, co lidé vytvořili. Psal jsem fantazii na objednávku jednoho vynikajícího švýcarského hráče. Měl jsem dokonce ideu, aby v závěru provedení v katedrále v Chartres zamířil reflektor na tamní Madonu…
Duchovní hodnoty jako častá inspirace pro tvorbu? Duchovní tvorba je jedním z mých tří hlavních inspiračních zdrojů. Druhým jsou různá společenská témata, která mě oslovují. Jako když zemřelo jedno mladé děvče, zdravotní sestra…. Několikrát upadla. Doktor jí řekl, že simuluje. Pak zemřela na rakovinu… Tak tohle mě inspiruje k napsání díla. Takových témat je ale víc. Poslední kavalír, to je moje symfonická předehra, ke které mě inspirovala doba devadesátých let, kdy hodnoty, které vyznávám, jako čestnost, rovnost, statečnost, zodpovědnost… jako kdyby vymíraly, když lidé podlehli honbě za ziskem a penězi, když se začali někteří chovat nenormálně ve snaze stát se přes noc milionářem. – Nebo můj trombonový koncert Don Quijote s podtitulem Autoportrét. Ten jsem psal pro trombonistu Newyorské filharmonie. Jeho hrdina jde světem a naráží na nepochopení. Ano, jdu možná proti proudu, ale nejdu proti nikomu. Každý jsme jiný, máme svůj svět.
Skladeb, které nemají velké téma, je tedy u vás vlastně málo. Vnímám bolestně, že mizejí některé hodnoty, které byly pro starší generaci samozřejmostí. Vezměte si třeba porušení slova… Dnes to nevadí, přejde se do jiné strany a pokračuje se…
A to třetí, co vás inspiruje? Láska. Ta je také v hudbě dvacátého století, zvláště v druhé polovině, jakoby zapovězena, jako kdyby byla romantickým přežitkem. Bez lásky bychom ale přece jako lidstvo vymřeli… Jsou věci, které jsou věčné. Nemůže být přežitkem, že slunce vychází a zachází. A tak jsem už mnohokrát psal na Petrarkovy texty. Na sonety. Mám skladby Zpěv lásky, Lauretti, Zpěv posledního sbohem… Petrarca psal i o politických problémech a podobně, ale jeho ústředním tématem byla láska. Není třeba se stydět za to, že milujeme. Vždyť to je to nejkrásnější v životě.
Z již řečeného vyplývá obrázek téměř romantického umělce, který se vrhá k tužce a papíru z přetlaku a potřeby… A nebo je pro vás komponování spíše intelektuální záležitostí? Platí obojí. Skladba má emocionální náboj, který vás donutí psát, který vás nese. Ale pak samozřejmě je potřeba vědět, jak psát. Je třeba znát technologické postupy. Vědět, které prostředky zvolit, abych vyjádřil, co mě teď vnitřně pne k tvoření. Souvisí tedy jedno s druhým. Nejsem schopen jen čistě technologicky myslet. To je cesta jiných, mou cestou tohle není. – Já věřím na nápady. Stojím ve městě před výlohou a náhle slyším v duchu hudbu… Vzal jsem kousek papíru a tužku, začal jsem psát. A běžel jsem domů, do ateliéru, a tam jsem pokračoval… Takhle jsem slyšel vstupní část Rekviem. Je to vnuknutí, hlas, který slyším. Jsem za to vděčný, protože to je milost Boží.
Z toho mi vyplývá, že komponování je pro vás asi to nejdůležitější. Plně žiji, když tvořím. A jsem vděčný všem, kteří to podpoří. Všem, kteří pomohli rekviem, aby se dostalo do světa: byla to nadace Harmony Foundation, OSA, ale také řada sponzorů ve Spojených státech, kteří na takové téma slyší. Je úžasné, že se najdou lidé, kteří jsou ochotni podpořit umění. Dříve to bylo pro šlechtu a duchovenstvo samozřejmostí – vypisovali konkurzy, kdo něco postaví, namaluje, kdo vytvoří sochy… I dnes už jsou lidé, kteří mají prostředky a slyší na výzvu, že je třeba část peněz použít na něco takového. V Americe je to samozřejmostí, snad se to začne rozvíjet i u nás. Náš stát dává dvě procenta na kulturu. Když má někdo obrovský zisk, mohl by dát něco podobného na umění, na nějaké významné akce. Bylo by to fantastické…!
